Teďkonc sem v práci a máme pohotovost ve služebně, prej se možná něco semele, je ňákej studentskej sraz, ale zatím se nic neděje, jen na Albertově se vykecávaj a maj blbý řeči a provokatérský plakáty. Je už vodpoledne a máme nástup. Prej de průvod študentů, co vyřvávaj a provokujou i další lidi, aby šli s nima a jdou z toho Albertova do centra. Máme si je pohlídat. Tak nastupujem do autobusu a fasujem helmy, vobušky a štíty. Nevim, co se bude dít, ale řikaj nám, že cisterny s hadicema, jako byly v lednu kůli tomu upálenýmu klukovi, tak ty nebudou. Někam nás vezou, ani nevim kam. Za chvíli vyskakujem z autobusu na Národní třídě.
Ten průvod se blíží a nemáme je dál pustit než k Máji a tam je na každej pád zastavit. Děláme s chlapama neprodyšnou řadu, tudy neprolítne ani moucha. Pěkně tělo na tělo, štít ke štítu. Cejtim tu sílu, co nás spojuje. Protistátní živly se blížej a zpívaj ňáký blbosti vo svobodě a tak. No, to ať si zkusej! Študujou za dělnický peníze, provokujou a podrejvaj náš vybudovanej socializmus, jak říká táta. Už se blížej a vepředu sou docela hezký holky a nesou ňáký kytky. To sem zvědavej, kam až si troufnou. Jé, co ta holka blbne? Dává mi ty svý kytky za štít a čumí mi přímo do vočí!
Do hajzlu!
Dytˇ já se ve svých skoro dvaceti letech červenám jako vůl!
Od Perštýna přijížděj další auta s našima. Z nich vyskakujou starší mazáci, ty už maj ňákou praxi s těmadle živlama! Je tu konečně rozkaz zasáhnout. Zvedám pendrek a začínám kolem sebe mlátit. Nejdřív ty máničky. Ale pak se mi připlete do rány ta holka s kytkama. Chci majznout toho chlapa, co stojí vedle ní a šklebí se na mě, ale ten uhne a já dám tý holce pořádnou šlupku do hlavy. To už jí teče červená a šlic má přes celej xicht. Je mi to blbý, ale vostatní taky bušej do všeho, co jim příde pod ruku. Přijížděj antony a dva kámoši cpou tu zkrvavenou holku dovnitř a přitom jí vlečou za ty dlouhý, blonďatý vlasy. Začíná mi z toho bejt blbě, a to eště dostáváme rozkaz všechno vobklíčit, aby se jich pochytalo co nejvíc. Nejrači bych vocuď zdrhnul. Taky se nám snažej utýct dvě starší ženský, tak je schválně pustim do Mikulandský, ženský už mlátit nechci, na to stačej ty starší, vostřílený. Ty živly, co je nenaložili a nevodvezli antonama, se snažej rozprchnout, ale to se jim nepovede, vobjevili se tu totiž psovodi s těma svejma cvičenejma vlčákama, který ceněj zuby a jsou připravený fakt trhat hned, jak sou puštěný z vodítka. Antony jsou už plný a vodvážej ty demonstranty, aby z nich naši dostali, kdo todle vyprovokoval. Jasně že ty disídenti, co se teď někde pěkně schovávaj pěkně někde v chalupě na venkově. Na ulici už skoro nikdo není mimo nás. Na dlažbě se válí něčí taška, holčičí lodička na podpatku a jinde šála, čepice a rozlítaný asi skripta. Z dálky slyšim holčičí pláč a do toho štěkot těch rozzuřených vlčáků. Ty vodjeli a nastalo divný ticho. Vracíme se na služebnu, ale nikomu není ňák moc do řeči.
Večer koukáme s mámou a tátou na televizi. Ty vole! To jsem přeci já, jak zrovna mlátim tu holku. Je mi z toho blbě a chce se mi blít. A to eště není všechno. Druhej den mi volá moje holka, s kterou chodim půl roku, a řekne mi do telefonu: "rozcházim se s tebou, jsi hnusnej" a práskne sluchátkem a už se mnou nepromluví.
Večer koukáme s mámou a tátou na televizi. Ty vole! To jsem přeci já, jak zrovna mlátim tu holku. Je mi z toho blbě a chce se mi blít. A to eště není všechno. Druhej den mi volá moje holka, s kterou chodim půl roku, a řekne mi do telefonu: "rozcházim se s tebou, jsi hnusnej" a práskne sluchátkem a už se mnou nepromluví.
Nikdo mi nevěří, že jsem tu holku fakt nechtěl zmlátit, jen táta mě poplácává po rameni.
Za tejden jde táta na Václavák zvonit klíčema a cpe se před kamery, aby ho bylo v tý revoluci vidět. Mně je furt blbě a třesou se mi ruce. Nevim, co mám dělat. Nejrači bych vlez do kanálu a nevylez.
