Proč píšu - napsal Jarda Valach

Píšu převážně poznámky pro sebe, drobné postřehy, konfrontace s četbou, čtenářské deníčky, deníčky filmových a divadelních diváků, zážitky z cest... Chtěl bych svůj jazyk, doposud nereflektovaný nástroj, lépe ovládnout, aby moje texty zaujaly nejen obsahem, ale i zajímavostí stylu a vytříbeností formy, chtěl bych se vyhýbat opakování slov, slova vybírat, aby souzněla při hlasitém i tichém čtení, ale celkově dosáhnout takové plynulosti sdělení, aby ta plynulost sama byla hodnotou, jako se ruka nemůže nabažit záplavy hmatových vjemů, když hladí kočičí kožich.
Umět věty zbavit balastu pomocných slov, obcházet repetetivní gramatické konstrukce, odstranit hlušinu z vydolovaných myšlenek, omezit zájmena, konečně pochopit, co znamená pojem rytmus v jazyce, vyhýbat se prázdnotě slov jako "hodně, velmi, nejlepší, zcela, všechno", aby konkrétní výraz vynesl větu jako autorské eso, byť cinknuté. 

Z literatury nezajímají mě (neusiluji o) dialogy, nezajímají mě postavy zapletené do příběhů. 

Vím, že tento nezájem má povahu kyselých hroznů nepřiznané neschopnosti, ale není přece nutné člověka s nadáním pro kresbu nutit do baletu.
Jde mi o zachycení nápadu, záblesku prozření. Usiluji o jemné pletivo souvislostí vytvořené z vět snadno rozpustných v myslích druhých jako cukrová vata, i když to je špatný příklad, protože sugeruje, že bych rád prodával nadýchané nic, nesmírně našlehanou kostku cukru. 

Ze všech forem, co literatura nabízí, je mi nejbližší esej, úvaha. 

Montesquieu uvedl do literatury esej jako souboj, spor protichůdných názorů, který se rozpoutal v naší hlavě, třeba podle dialektického schematu teze - antiteze - synteze. Esej jako soudní přelíčení, jemuž předsedá rozum. Nahromadění četby cizích a vlastních myšlenek, které v mlžné komoře mysli nechávají stopy po svých interakcích a je úkolem zapisovatele pozorované zaprotokolovat, převést do vět.

Existovalo hnutí, které si říkalo Třetí kultura. Zatímco první kulturou bývá míněno vyprávění a literatura nebo umění obecně, je druhá kultura je vyhrazena pro vědu. Jenže mezi těmito kulturami nastalo schizma: zatímco dříve bylo výrazem kultivovaného ducha umělce vyjadřovat zájem o vědecké poznatky své doby, byl pozorovatelý i opačný pohyb - vědeckou mysl zdobila schopnost své poznatky opírat o citáty z klasických děl. 

Rozchod vědy a umění dospěl k nesmiřitelným postojům vedoucím k projevům okázalé neúcty mezi oběma přístupy ke jsoucnu. Je proto cílem Třetí kultury obnovení spojení mezi uměním a vědou, které spojuje úžas a radost z prozření. 

Jedním z cílů je obnovit atraktivitu vědy třeba coby souboru metafor, imaginativních klíčů ke skutečnosti, které umožňují lidem rozpoznat nové vzory, rytmy a souvislosti v jevech, které se neškolené mysli jeví jako chaos. Jednou z příčin rozkolu je úpadek akademického vyjadřování, které zapomenulo na médium jazyka (médium jako zprostředkovatele nějakého sdělení v okultistickém smyslu) a odívá sublimní do hadrů artikulační nedbalosti.
Jazyk považuji za optickou soustavu, která pomůže rozlišovat detaily v předivu skutečnosti, je-li vyjadřování správně zaostřeno. 

Jsem u vytržení z poznatku, že pero a notes nejsou způsobem, jak zachytit myšlenku, ale prostředím, kde se myšlení odehrává. V tomto smyslu jsme kyborgové, protože část naší operační paměti umožňující poskládat složitější myšlenku je vázána na externí zdroje mimo naše tělo a mysl. Proto psaní samé nazývám - spíš než záznamem nápadu - prostředím, ve kterém se děje naše myšlení. 

Psaní správnou formou umožňuje zahlédnout nové detaily, jemnější struktury světa, které hrubému vyjadřování unikají. Přesnější vyjadřování nejen umožní některé myšlenky zachytit, ale rovnou je mít.
A pak je tu další schopnost - správná kompozice, tedy úloha vyjádřit souvislosti pojmů v myšlence, které existují současně, postupným odvíjením slovního popisu. Úloha rozložit konstelaci vztahů na vlákna vět, aby se ve čtenáři zase seskládala - ideálně téměř bez jeho úsilí - v konstelaci, o které mluvím.
Další nezodpovězenou otázkou mi je hloubka odkazů, na které se lze ve vlastním psaní odvolávat, a mít ještě naději, že si se čtenářem porozumím, ale současně jej neobtěžuji opakováním, aby zkrátka vznikl text, který je současně kondenzovaný i srozumitelný.
Nevím, zda je psaní sval, který většina lidí netrénuje, má v atrofovaném stavu, nebo zda jde o talent, otisk božské pečeti, jako když Hrabal přirovnává rýhování mozkové kůry k daktylce božího palce.
Svou účastí na kurzu vyjevuji víru, že školení může člověku pomoci, a proto se s potěšením stavím do role žáka. 

Čeho se čelo celoživotně hrozím, je o sobě prohlašovat, že jsem dospělý, tedy že jsem došel na konec cesty. Cesta, která končí, je totiž slepá, toho se bojím. 

Člověk, který nepíše, je vlastně odepsaný... Snad můj příspěvek ukazuje mé psaní i mou motivaci současně.