Stéblo a kámen - napsala Marta Nollová

Na zemi ležel ve svém lety vytlačeném důlku kámen. Okolní příroda jakoby si od něho udržovala uctivý odstup, nejbližší travnatý porost se zastavil téměř metr od něj. 

Půda kolem kamene byla po většinu roku dost vyprahlá, ani žádný další, byť mnohem menší, kamínek, jehož by si lidské oko při běžném pohledu všimlo, se poblíž nenacházel. Příroda se mu postarala o vzrušení svým deštěm, větrem, hřejivými slunečními paprsky, někdy i sněhem, střídáním tepla a zimy, světla a tmy a mnohými dalšími kouzly. Tak plynuly dny, týdny, měsíce, roky. 

Jednoho jarního dne si kámen uvědomil že cítí na určitém místě svého okraje už nějakou dobu jakýsi čím dál zřetelnější tlak. 

Tlak se zvolna měnil v šimrání na boku, které postupovalo směrem vzhůru, až dosáhlo horního okraje jeho prohlubně.

 A následující den už bylo jasno, provinilec se objevil v celé kráse. Vedle kamene vykouklo malinké stéblo. Kámen zaujatě sledoval jeho růst a první zážitky. Bál se o ně, když je ohýbal vítr a smáčel déšť, radoval se jakmile se stéblo po dešti narovnalo, žíznivě pilo vodu, na niž v tomto místě byla země dost skoupá, a překvapeně si užívalo laskání slunečních paprsků. 

Stéblo cítilo v kameni oporu a důvěřivě se o něj opíralo. Rozuměli si bez vyřčených slov.
"To je dnes krásně, mám stále ještě co pít, a přitom mě sluníčko hřeje a ty to vše sdílíš se mnou, Jsi mou velkou oporou", raduje se stéblo.
"Ach, jak jsi krásné, lehce se pohybuješ ve válku, Cítím tvou radost, dalo's mému pobytu zde na zemi nečekaný smysl."
"Bičovaly mě kapky deště, vítr mě ohýbal až k zemi, ale vždy jsi stál pevně při mě."
"Jak jsem prožíval tvé trápení, bál jsem se o tebe i o sebe, že tě ztratím, ale věděl jsem, že moje role je být pevný."
Tiše se stáli vedle sebe, nepotřebovali si nic složitě vysvětlovat. Každý věděl co cítí ten druhý.

Poučení: Největší hodnoty se zjevují v tichu.