Jedna otočka. Druhá. Třetí.
Aniž bych si rozmyslela další krok, mé nohy mě nesou přes celý sál a zase zpět v rytmu pomalého valčíku. Po chvíli ztrácím pojem o čase a nechávám se intuitivně vést hudbou. Zachytím svůj odraz v zrcadle, které lemuje celou jednu stěnu, a přistihnu se, jak se usmívám.Vtom koutkem oka zahlédnu siluetu skrývající se ve stínu sloupů. Na zlomek sekundy se zastavím, avšak ne dost nápadně na to, aby to mohl kdokoli zpozorovat.
Parchant jeden.
Ladnou otočkou se odvrátím na opačnou stranu, jako bych si ničeho nevšimla, a nerušeně pokračuji ve své taneční improvizaci. Moc dobře si vědoma každého plynulého pohybu svého těla mu předvádím své nejlepší kroky, až se musím své samolibosti pousmát.
„Budeš tam jen tak stát, nebo se ke mně také přidáš?“ řeknu, a aniž bych přerušila jedinou z figur a s nezúčastněným výrazem se otočím zpět, abych mohla sledovat reakci v jeho přistižené tváři.
„Budeš tam jen tak stát, nebo se ke mně také přidáš?“ řeknu, a aniž bych přerušila jedinou z figur a s nezúčastněným výrazem se otočím zpět, abych mohla sledovat reakci v jeho přistižené tváři.
Když však můj zrak konečně spočine na místě, kde jsem ještě před chvílí viděla postavu, zjistím, že jsem v sále opět sama.
Nejistě udělám krok vzad, když vtom vrazím do něčího mohutného těla.
Cítím jeho horký dech na své šíji, když ke mně skloní svou hlavu a položí mi ruku do pasu. Srdce mi bije tak hlasitě, že by ho musel slyšet i z opačného rohu síně. Pomalu se nadechnu a zavřu oči. Když konečně seberu odvahu, položím svou dlaň na jeho ruku, která nyní tak majetnicky spočívá na mém boku.
„Valčík je hezčí ve dvou, nemyslíš?“ zašeptá Asterin svým hlubokým hlasem tak blízko, že cítím letmý dotek jeho rtů na svém krku.
„Valčík je hezčí ve dvou, nemyslíš?“ zašeptá Asterin svým hlubokým hlasem tak blízko, že cítím letmý dotek jeho rtů na svém krku.
Zachvěji se a jeho odpovědí je pouze tichý smích, zatímco zvedá mou dlaň, aby mě mohl otočit k sobě. Mé šaty zašustí, když se lem otře o jeho boty.
Ocitáme se tváří v tvář a konečně mohu vetřelci, co mě vyrušil, pohlédnout do očí. Jejich zlatá barva mě pokaždé překvapí. Jako by do nich bylo posbíráno světlo všech hvězd na nebi. Vlasy černější, než noc padají do jeho čela, jako by se snažily skrýt před krutým světem krásu těch zářících očí.
Ocitáme se tváří v tvář a konečně mohu vetřelci, co mě vyrušil, pohlédnout do očí. Jejich zlatá barva mě pokaždé překvapí. Jako by do nich bylo posbíráno světlo všech hvězd na nebi. Vlasy černější, než noc padají do jeho čela, jako by se snažily skrýt před krutým světem krásu těch zářících očí.
Oplácí mi můj pohled s nepatrným úsměvem hrajícím na jeho rtech. Zamrkám, skloním hlavu prohlížejíc si jeho zlatem zdobenou košili. On se však prsty dotkne mé tváře a zvedne mi bradu, zatímco mě druhou rukou jemně pohladí po zádech.
„Smím prosit?“ nastaví ruku do vzduchu, čekajíc na mou odpověď.
„Smím prosit?“ nastaví ruku do vzduchu, čekajíc na mou odpověď.
Opatrně svou dlaň položím na jeho prsty a ucítím něžné zmáčknutí. Během okamžiku se už ladně neseme přes parket jako jeden, a každou otočkou se mi zdá, že se vzdalujeme od reality. Topím se v jeho očích a s každou myšlenkou si musím připomínat, kdo vlastně je.
Jsem tu sama s nejnebezpečnější osobou v celé zemi, a přesto jsem si nikdy v životě nepřipadala víc v bezpečí.
Hraješ riskantní hru. Ta slova jsem slyšela už mnohokrát, ale nikdy mi nepřipadala pravdivější.
Zvuk smyčců utichá a můj taneční partner mě naposledy podtočí. Když se zastavíme, věnuje mi tajemný úsměv a pomalu se ukloní.
Skoro bych při pohledu na Asterinovu nevinně vyhlížející tvář zapomněla na svoje poslání. Zatímco mu jeho přehnanou slušnost oplácím hlubokou úklonou, nenápadně sáhnu pod šaty pro dýku upevněnou na noze. Zvedá ke mně své oči a jeho tváří přeletí záblesk překvapení, když vší silou zabodnu zbraň do jeho hrudi.
„To je za Erose,“ zašeptám ledovým hlasem a síní se rozlehne tlumený výkřik.
Následuje dutá rána, když tvrdě dopadne na kolena a chytá se za hrudník. Jeho dech se zrychluje. Jed by měl začít působit a zanedlouho bude po všem.
Následuje dutá rána, když tvrdě dopadne na kolena a chytá se za hrudník. Jeho dech se zrychluje. Jed by měl začít působit a zanedlouho bude po všem.
Stojím tam bez hnutí, přestože bych měla utíkat.
Kdykoli může někdo vejít a uvidí vražedkyni korunního prince. Ale já nejsem schopna jediného kroku. Jako bych nemohla uvěřit, že je opravdu po všem. Rudá krev barví princovu košili, zatímco on se zavřenýma očima klečí na zemi a přerývaně dýchá. Neříká ale nic. Překvapivé, avšak vítané.
Už už se chystám udělat krok ke dveřím, když najednou z jeho obličeje jako lusknutím prstu zmizí všechna bolest a ozve se tlumený smích.
Už už se chystám udělat krok ke dveřím, když najednou z jeho obličeje jako lusknutím prstu zmizí všechna bolest a ozve se tlumený smích.
Ten zvuk mě bude pronásledovat v nočních můrách.
Asterin pomalu zvedá ruku ke své hrudi, jedním tahem dýku bezbolestně vytáhne a odhodí na zem. Oči má stále zavřené a já stojím jako přikovaná.
Jak je to možné? Mělo to fungovat. Měl být mrtvý a jeho otec tak měl přijít o svou největší zbraň. To pomsta vedla mou ruku a taky ta mě nejspíš zaslepila.
Asterin konečně zvedá hlavu a probodne mě pohledem.
„Kdo je, sakra, Eros?“
Asterin konečně zvedá hlavu a probodne mě pohledem.
„Kdo je, sakra, Eros?“
