TEBE JSEM DLOUHO NEVIDĚLA
Ester Vargová
Tuhle jsem takhle šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a naproti přes ulici matně vidím stát štíhlou ženskou postavu, která na mě zběsile mává.
„Kdo to sakra..“
„Ahoj Ester, to je mazec, tebe jsem doslova sto let neviděla.“ Dobíhá mě celá zadýchaná, pro mě zatím naprosto neznámá holka. Pár hnědých vlásků se jí lepí na vlhké lehce zapocené čelo a cení na mě od ucha k uchu svůj viditelně pečlivě udržovaný chrup.
„Hele ty potvoro, nikomu nám vůbec neodpovídáš na zprávy! Neříkej že ti nikdo z nás nechybí…haha,“ procedí mezi zubama trochu nepříjemně nucený smích.
„Kdo to sakra..“
„Ahoj Ester, to je mazec, tebe jsem doslova sto let neviděla.“ Dobíhá mě celá zadýchaná, pro mě zatím naprosto neznámá holka. Pár hnědých vlásků se jí lepí na vlhké lehce zapocené čelo a cení na mě od ucha k uchu svůj viditelně pečlivě udržovaný chrup.
„Hele ty potvoro, nikomu nám vůbec neodpovídáš na zprávy! Neříkej že ti nikdo z nás nechybí…haha,“ procedí mezi zubama trochu nepříjemně nucený smích.
Honem si snažím vybavit, kdo tahle holka je, ale ať se snažím sebevíc na nic prostě nepřicházím.
„Promiň, já teď trochu tápu- Eliška? Jitka?“ Střílím od boku jména a doufám že mi ona sama napoví.
„Ty seš vtipná, přece Petra!“
„Jasný, Petra! Ahooj Petro“. ----„Kdo k sakru seš Petro?“ říkám si a ždímám mozkové závity ve snaze si Petru někam zařadit. Můj zmatený výraz ale Petru nikterak neodrazuje a záhy spouští svůj monolog: „Minulý měsíc jsme se právě všichni sešli víš, a přijeli vážně snad skoro všichni, i Čenda! Ten se má, poslyš, výborně, sehnal si byt a říkal že už dopisuje bakalářku. Jana ta se má taky fajn, akorát jí máma asi dělá trochu starosti, však víš že to spolu neměli nikdy lehký. Celá parta zase spolu, jako tehdy. Teda jako ne že bych ti chtěla vyčítat, že si za náma nepřijela, asi toho máš zkrátka hodně, žejo?!“ Úzkostlivě se zasměje. Už se nadechuji a snažím se chopit slova, ovšem naprosto bez šance.
„Asi se chceš zeptat jak se mám já, že jo.. no ani se neptej… nebo počkej, já ti o tom stejně povím. Erasmus mi nevyšel a zkouškový mi dalo hrozně na prdel. Hmm s Martinem spolu pořád chodíme ale nikde to není růžový že jo, znáš to. No a nová spolubydlící ta je prostě divná.“ Chvíle ticha, to je moje šance!
„Hele Petro, je mi trochu trapný ale já nevím..“
"No počkej, a ještě ti musím říct...“ přeruší mě s vytřeštěnýma očima, "že Marek, jo ten Marek! Tak ten už nechodí s Elou ale našel si nějakýho Davida! To je něco, co?!" bez jediného nádechu pokračuje. "Hele já bych si tebou strašně ráda ještě pokecala, ale musím už běžet, bohužel. Fakt ráda jsem tě viděla, tak napiš a na něčem se konečně domluvíme.“
Petra se na mě vrhá s objetím, trochu si poupraví ohrnuté rukávy košile a odchází. Já zůstávám stát uprostřed chodníku a přemýšlím, kdo to sakra Petra je.
Zadání:
TŘÍDNÍ UČITELKA
Anastassiya Astashkina
„Promiň, já teď trochu tápu- Eliška? Jitka?“ Střílím od boku jména a doufám že mi ona sama napoví.
„Ty seš vtipná, přece Petra!“
„Jasný, Petra! Ahooj Petro“. ----„Kdo k sakru seš Petro?“ říkám si a ždímám mozkové závity ve snaze si Petru někam zařadit. Můj zmatený výraz ale Petru nikterak neodrazuje a záhy spouští svůj monolog: „Minulý měsíc jsme se právě všichni sešli víš, a přijeli vážně snad skoro všichni, i Čenda! Ten se má, poslyš, výborně, sehnal si byt a říkal že už dopisuje bakalářku. Jana ta se má taky fajn, akorát jí máma asi dělá trochu starosti, však víš že to spolu neměli nikdy lehký. Celá parta zase spolu, jako tehdy. Teda jako ne že bych ti chtěla vyčítat, že si za náma nepřijela, asi toho máš zkrátka hodně, žejo?!“ Úzkostlivě se zasměje. Už se nadechuji a snažím se chopit slova, ovšem naprosto bez šance.
„Asi se chceš zeptat jak se mám já, že jo.. no ani se neptej… nebo počkej, já ti o tom stejně povím. Erasmus mi nevyšel a zkouškový mi dalo hrozně na prdel. Hmm s Martinem spolu pořád chodíme ale nikde to není růžový že jo, znáš to. No a nová spolubydlící ta je prostě divná.“ Chvíle ticha, to je moje šance!
„Hele Petro, je mi trochu trapný ale já nevím..“
"No počkej, a ještě ti musím říct...“ přeruší mě s vytřeštěnýma očima, "že Marek, jo ten Marek! Tak ten už nechodí s Elou ale našel si nějakýho Davida! To je něco, co?!" bez jediného nádechu pokračuje. "Hele já bych si tebou strašně ráda ještě pokecala, ale musím už běžet, bohužel. Fakt ráda jsem tě viděla, tak napiš a na něčem se konečně domluvíme.“
Petra se na mě vrhá s objetím, trochu si poupraví ohrnuté rukávy košile a odchází. Já zůstávám stát uprostřed chodníku a přemýšlím, kdo to sakra Petra je.
Zadání:
Napište příběh, který začíná větou: Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno.
PODIVNÉ SHLEDÁNÍ
Natálie Hovorková
Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a nic. Nikde nikdo. To bylo alespoň to první, co jsem si myslela.
“Majo,” ozvalo se podruhé.
Otočila jsem se tedy na druhou stranu.
Zase nic.
“Majo,” ozvalo se potřetí teď už naštvaně a hlasitěji. Podívala jsem se tedy směrem k zemi. Kočka.
Přesně takového kocourka jsem měla jako malá. Dostala jsem ho od rodičů, když mi bylo 10 let. Jednoho dne se ale ztratil. Už to bude skoro 20 let od Arisova zmizení.
“Asi jsem přepracovaná.” Zasmála jsem se myšlence, že slyším kocoura volat své jméno. Sehnula jsem se k němu, abych ho podladila. On se ale rozběhl. Když viděl, že za ním nejdu zastavil se a já opět uslyšela své jméno. “Majo!” Kolem mě nikdo nebyl. Také se začínalo šeřit. Nakonec jsem se rozhodla běžet za ním. “Co to dělám?” Nechápala jsem proč vlastně za ním utíkám. Musela to být skvělá podívaná. Kocour a za ním já.
Zastavil se před jednou úzkou uličkou. Temnou, takových, jakých je ve městě spousty. Jeho černá srst splynula s tmou. Běžně by mě tam nikdo nedostal, ale něco mě v duchu nutilo následovat ho. Zase jsem slyšela své jméno.
Ze tmy se stalo světlo. Přede mnou se rozprostřel neznámý svět, zelený, slunný, plný koček. Nevěřila jsem vlastním očím.
Přesně takového kocourka jsem měla jako malá. Dostala jsem ho od rodičů, když mi bylo 10 let. Jednoho dne se ale ztratil. Už to bude skoro 20 let od Arisova zmizení.
“Asi jsem přepracovaná.” Zasmála jsem se myšlence, že slyším kocoura volat své jméno. Sehnula jsem se k němu, abych ho podladila. On se ale rozběhl. Když viděl, že za ním nejdu zastavil se a já opět uslyšela své jméno. “Majo!” Kolem mě nikdo nebyl. Také se začínalo šeřit. Nakonec jsem se rozhodla běžet za ním. “Co to dělám?” Nechápala jsem proč vlastně za ním utíkám. Musela to být skvělá podívaná. Kocour a za ním já.
Zastavil se před jednou úzkou uličkou. Temnou, takových, jakých je ve městě spousty. Jeho černá srst splynula s tmou. Běžně by mě tam nikdo nedostal, ale něco mě v duchu nutilo následovat ho. Zase jsem slyšela své jméno.
Ze tmy se stalo světlo. Přede mnou se rozprostřel neznámý svět, zelený, slunný, plný koček. Nevěřila jsem vlastním očím.
“Majo. To jsem já, copak mě nepoznáváš?” Teď už jsem to viděla na vlastní oči. Arisu, byl to Arisu a mluvil. Žasem, ale asi i vyčerpáním jsem omdlela.
Když jsem se probudila bylo ráno.
Když jsem se probudila bylo ráno.
“Asi sen.” Chytla jsem se za hlavu, která mě bolela, jak střep. Posadila jsem se a uviděla jeho. Arisu seděl tam a usmíval se na mě.
TŘÍDNÍ UČITELKA
Anastassiya Astashkina
Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal moje jméno. Můj největší strach, když jezdím domu, je, že potkám někoho že střední.
Otočila jsem se a uviděla jsem svou třídní učitelku. Najednou jsem se zase přemístila do chladné třídy, vymalované do hnusné žluté barvy. Měla jsem naneštěstí sedět v první lavici přímo před učitelským stolem, a tak jsem se lekla pokaždé, co naše třídní naštvaně házela sešity anebo diáře na mou lavici.
Zpocené od stresu ruce jsem si utřela do nekvalitních kalhot, které jsem musela nosit jako součást školní uniformy a čekala jsem na svůj osud. Pokud neřeknu básničku ideálně, začne řvát, že jsem neschopná, líná a že ničeho nedosáhnu.
Teď ji řeknu, že se mýlila. Dosáhla jsem toho hodně!
”Ahoj! Nasťo, jsi to ty?”
“Ano. Dobrý den, paní učitelk,.” pozdravím ji a pak ji to řeknu!
Ale proč mi teď říká křestním jménem? Vždyť vždycky řvala “ASTASHKINA!!”, jak v armádě.
“Jak se ti daří? Tak moc jsi dospěla!” řekla s úsměvem.
V tu chvíli jsem úplně ztratila řeč. To není možný… je na mě milá?
NINA
Regina Knapíková
Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a…uviděla Kláru. Byla to moje úhlavní nepřítelkyně ze základky, jako malé jsme se hašteřily, tahaly se v družině za vlasy a naši rodiče si vyměnili nespočet nepříjemných telefonátů. A ona volá teď tady na mě, asi po dvaceti letech, a já vůbec nechápu proč.
"No nazdar Kláro!" odvětila jsem poněkud rozpačitě, nenacházejíc jakýkoliv entuziasmus z tohoto setkání. Připomněla mi zas proplakané dny pod stolem a dívčí války o to, kdo dostane od rodičů k vánocům víc petshopek. A Klára s bohatými rodiči jich měla nejvíc.
"Nino, ani nevíš, jak ráda tě vidím!" zubila se od ucha k uchu a byla poněkud zadýchaná. Její dlouhé blond vlasy byly pečlivě zastřižené, na její bílé košili ani flíček a ještě před tím než na mě zavolala jsem přes celou ulici slyšela klapot těch lodiček na podpatku, co se jí leskly na nohou. Já měla oproti ní ošuntělé conversky a mé ranní úpravě jsem věnovala tak pět minut.
"Nino, fakticky je toto skvělá náhoda, zrovna včera jsem na základku vzpomínala a neviděla jsem nikoho ze spolužáků fakt tisíc let! Nechceš si na chvíli sednout někam na kafe, že bychom pokecaly?"
"No, asi jsi mě právě přemluvila, protože jsem do kavárny stejně mířila."
Sice jsem si připadala dost rozpačitě, působila totiž jako by si vůbec nepamatovala, co jsme spolu tehdy prožívaly, ale řekla jsem si, že by to mohl být zajímavý rozhovor, a kafe jsem stejně uvítala. Zamířily jsme tedy do kavárny nedaleko odtud. Takto po ránu se tam nevyskytovalo moc lidí a tak jsme se s klidem usadily na červené židle a nad hlavou nám viselo zrcadlo s třpytícím se rámem.
Po rozhovoru většinou sestávajícího z takových těch obecných otázek typu kam jsem šla vlastně na výšku, kde pracuju a jestli mám partnera (nešla, nepracuju a nemám, Nina samozřejmě žije ten nesnovejsi život) a jednou vypitém kafi jsem byla více než ready odtamtud vypadnout. Nina byla milá, ale její historky o dobře zařízeném životě mě unavovaly.
Zamířily jsme tedy ven z kavárny a zamířily na tramvaj.
Do hajzlu, vraťte se, okamžitě! S dovolením, promiňte… to jsem odstrkovala lidi v tramvaji, ze které jsem se potřebovala prodrat po tom, co mi nějaký muž vytrhl kabelku z ruky a vyběhl s ní ven na ulici. Když jsem vyskočila ven, zloděje jsem už nezahlédla, avšak Nina, která v tramvaji ještě měla cestu dál, vyskočila ven za mnou. Mně se vzápětí sevřelo hrdlo úzkostí a zatočila hlava.
"Kláro, proboha, jseš oukej? Počkej počkej, neplakej, to bude v pořádku. Třeba se ta kabelka nějak vrátí.. no, uvidíme."
"Haló, jsme na náměstí Republiky a kamarádce ukradli kabelku… ano, doklady a nějaká hotovost, ano ano…"
Tak mi Nina pomohla zavolat policii a dovedla mě na stanici kde se mnou přečkala i rozhovor s policisty, kde mi pomohla v popisu zloděje. Poté se mnou ještě zašla do banky vyřídit záležitosti s odcizenou platební kartou. A když se se mnou po několika hodinách s úsměvem a objetím loučila, už nezáleželo na tom, co se stalo na základce a našich rozdílech. Protože mám novou kamarádku.
PŘED BILLOU
Valentýna Hájková
Šel jsem po ulici, když v tom někdo zavolal mé jméno. Otočil jsem se. Poklusem za mnou utíkala žena - blond vlasy v rozcuchaném culíku a na rameni naditou tašku.
„Odkud mě znáte, slečno?” sledoval jsem ji překvapeně. Co po mně tahle cizí ženská chce? pomyslel jsem si a pevněji sevřel v dlani svou hůl.
„Ale tati, to už jsme přece probírali.” povzdechla si. Její tvář vypadala trochu zdrchaně. Co se jí asi stalo?
„Nemůžeš si jen tak někam odcházet,” upravila si tašku na rameni a vzala mě za zápěstí, „pojď, musíme se vrátit na parkoviště.”
„ Co to děláte, slečno?” vyděšeně jsem se jí vyškubl. „Já vás vůbec neznám!” Stáhla ruku, ztěžka vydechla a promnula si kořen nosu, kde se jí prohlubovala vráska.
„Tati, znova už né, prosím. To jsem přece já, Lucka. Tvoje dcera,” začala nervózně rozhazovat rukama. „Heleď, chtěl jsi jít nakoupit, fajn. Koupili jsme cos chtěl. Teď se prosím vraťme, děti čekají v autě a já na to dneska fakt nemám.” Díval jsem se na ní s pocitem, jako by svými slovy luštila šifru někde v hloubi mého mozku. Zírali jsme si tak chvíli do očí, ty její se zlehka zaleskly slzami.
Sice jsem si připadala dost rozpačitě, působila totiž jako by si vůbec nepamatovala, co jsme spolu tehdy prožívaly, ale řekla jsem si, že by to mohl být zajímavý rozhovor, a kafe jsem stejně uvítala. Zamířily jsme tedy do kavárny nedaleko odtud. Takto po ránu se tam nevyskytovalo moc lidí a tak jsme se s klidem usadily na červené židle a nad hlavou nám viselo zrcadlo s třpytícím se rámem.
Po rozhovoru většinou sestávajícího z takových těch obecných otázek typu kam jsem šla vlastně na výšku, kde pracuju a jestli mám partnera (nešla, nepracuju a nemám, Nina samozřejmě žije ten nesnovejsi život) a jednou vypitém kafi jsem byla více než ready odtamtud vypadnout. Nina byla milá, ale její historky o dobře zařízeném životě mě unavovaly.
Zamířily jsme tedy ven z kavárny a zamířily na tramvaj.
Do hajzlu, vraťte se, okamžitě! S dovolením, promiňte… to jsem odstrkovala lidi v tramvaji, ze které jsem se potřebovala prodrat po tom, co mi nějaký muž vytrhl kabelku z ruky a vyběhl s ní ven na ulici. Když jsem vyskočila ven, zloděje jsem už nezahlédla, avšak Nina, která v tramvaji ještě měla cestu dál, vyskočila ven za mnou. Mně se vzápětí sevřelo hrdlo úzkostí a zatočila hlava.
"Kláro, proboha, jseš oukej? Počkej počkej, neplakej, to bude v pořádku. Třeba se ta kabelka nějak vrátí.. no, uvidíme."
"Haló, jsme na náměstí Republiky a kamarádce ukradli kabelku… ano, doklady a nějaká hotovost, ano ano…"
Tak mi Nina pomohla zavolat policii a dovedla mě na stanici kde se mnou přečkala i rozhovor s policisty, kde mi pomohla v popisu zloděje. Poté se mnou ještě zašla do banky vyřídit záležitosti s odcizenou platební kartou. A když se se mnou po několika hodinách s úsměvem a objetím loučila, už nezáleželo na tom, co se stalo na základce a našich rozdílech. Protože mám novou kamarádku.
PŘED BILLOU
Valentýna Hájková
Šel jsem po ulici, když v tom někdo zavolal mé jméno. Otočil jsem se. Poklusem za mnou utíkala žena - blond vlasy v rozcuchaném culíku a na rameni naditou tašku.
„Odkud mě znáte, slečno?” sledoval jsem ji překvapeně. Co po mně tahle cizí ženská chce? pomyslel jsem si a pevněji sevřel v dlani svou hůl.
„Ale tati, to už jsme přece probírali.” povzdechla si. Její tvář vypadala trochu zdrchaně. Co se jí asi stalo?
„Nemůžeš si jen tak někam odcházet,” upravila si tašku na rameni a vzala mě za zápěstí, „pojď, musíme se vrátit na parkoviště.”
„ Co to děláte, slečno?” vyděšeně jsem se jí vyškubl. „Já vás vůbec neznám!” Stáhla ruku, ztěžka vydechla a promnula si kořen nosu, kde se jí prohlubovala vráska.
„Tati, znova už né, prosím. To jsem přece já, Lucka. Tvoje dcera,” začala nervózně rozhazovat rukama. „Heleď, chtěl jsi jít nakoupit, fajn. Koupili jsme cos chtěl. Teď se prosím vraťme, děti čekají v autě a já na to dneska fakt nemám.” Díval jsem se na ní s pocitem, jako by svými slovy luštila šifru někde v hloubi mého mozku. Zírali jsme si tak chvíli do očí, ty její se zlehka zaleskly slzami.
„Ježišmarjá tati, já vim, že za to nemůžeš, ale sakra někdy mám pocit, že mi to snad děláš naschvál!” rozkřikla se a začala hledat v tašce kapesník. Podal jsem jí svůj a Lucka ke mně vzhlédla jako se stejným pohledem, jako když byla malá.
„Promiň, Luci,” řekl jsem klidně a smířlivě, „na, vysmrkej se a půjdeme zpátky k autu. Už mi začíná být zima.” Utřela si slzy, vzala mě za ruku a v tichosti jsme se obrátili k parkovišti.
„Promiň, Luci,” řekl jsem klidně a smířlivě, „na, vysmrkej se a půjdeme zpátky k autu. Už mi začíná být zima.” Utřela si slzy, vzala mě za ruku a v tichosti jsme se obrátili k parkovišti.
