Kdo neokrádá stát, ten okrádá rodinu, říkalo se mezi lidmi.
No co, kradli všichni. Šatnářky vám prosmejčily kapsy dřív, než jste dokoukali budovatelský týdeník; běžel vždy před samotným filmem, trval asi deset minut, přinášel novinky ze všech koutů socialistického bloku. Družstevníci zorali zemi od západních hranic k východním, horníci urazili stejnou vzdálenost pod zemí. Měl jsem týdeníky docela rád, ale otec je přímo nesnášel. Proto jsem většinou chodil do kina sám. Otec na mě čekával v hospodě na Růžku.
“Jen jdi,” říkal, “já už jsem stejně všechno viděl.”
Z jara roku 1985 přišel do kin naprostý trhák. Vzpoura na lodi Bounty. Dobrodružný film britské produkce s tehdy ještě mladičkým Melem Gibsonem v hlavní roli. Pamatuji si, jak jsem civěl na filmový plakát a koktal.
“To, to, to musím vidět.”
“A proč bys neviděl?” Usmál se otec. Také si oblíbil naše filmové soboty. Já hltal plátno, on vychlazenou plzeň, kostky, karty a šachy s kamarády.
Ukázal jsem na věkové omezení ve spodní části plakátu. Přístupné od patnácti let. Mně bylo osm.
“Hmm,” zamyslel se otec. “Tak dlouho čekat asi nevydržíš?”
Nasadil jsem pohled plný zoufalství.
“Půjdeme spolu, synku.” Rozhodl otec.
“Kdyžtak dáme uvaděčce dvacku. Peníze zavírají oči a otevírají dveře.”
Do sálu jsme se dostali snadno, úplatku nebylo zapotřebí. V kině byl nával a uvaděčky, pokladní a šatnářky měly dost práce všechny odbavit. Jen co jsme usedli, zhaslo světlo a rozezněla se úvodní fanfára. I západnímu filmu předskakoval týdeník. Za zvuku trubek se na plátno vyřítil průvod komsomolců, rolníků a pionýrů. Nesli transparenty s hesly Budujeme socialismus nebo Společně v boji, společně v míru, mávali šátky, pochodovali a zpívali. Z tribun jim kynuli starci s metály na prsou.
Slyšel jsem, jak táta utrousil, že mají nějak moc elánu.
Následovala reportáž, které zatleskala i část diváků na předních sedadlech. Továrenskou bránu opustil deseti tisícátý vůz Tatra 813, nejlepší náklaďák na světě, pýcha národa. V dalším příspěvku promluvila dojička krav. Rozpovídala se o dojení, a také o tom, jak se ve svém volnu učí hrát na akordeon. Zahrála úryvek z lidové písně Skákal pes, přes oves…
“Jaký je váš sen”, zeptal se reportér, když dohrála.
“Přece dojit, hrát a zase dojit. Já svoji práci opravdu miluji.”
Otec se začal neklidně vrtět.
Na to kinem zaburácel hlas:
Verše od Vítězslava Nezvala doprovázely vzpomínku na konec války. V krátkých sestřizích se objevily tanky rudé armády; ženy mávaly šeříky a vrhaly se vojákům kolem krku. Blíží se květen, apeloval hlas, ať nikdo v republice nezapomene vyvěsit vlaječky do oken.
Zpívám zpěv míru! Volám vás,
volám vás, lidé, k boji za mír,
v němž ční jak nebetyčný Pamir
Sovětský svaz, Sovětský svaz,
zpívám zpěv míru…
Pak to šlo v rychlém sledu. Továrny na ložiska, továrny na boty, válcovny, brusírny, papírny, moštárny, zemědělská družstva, úspěchy, překročení plánu, delegace z Kuby a Palestiny, líbačka Husáka s Arafatem.
Když týdeník skončil, otec se zvedl.
“Nasrat pod sebe, a pak na tý hromadě trůnit jako paša, to dokáže jenom bolševik,“ pronesl a odešel do hospody na Růžku.
Nešťastně jsem se díval na prázdné místo po mé pravici. Okamžitě se mě zmocnily obavy. Co když mě vyvede uvaděčka? Chytne mě kuželem světla z baterky (nosili je na šňůrce u pasu jako zbraň) a vykřikne: “copak tady děláš, chlapečku? Ty nevíš, že se jedná o nepřístupný film?”
Naštěstí film začal a já dočista zapomněl na strach, který ve mně vyvolala otcova nepřítomnost. Mlčky jsem sledoval plátno. To jediné jsem momentálně potřeboval - dobrodružství, vášeň, zradu, lásku, dostatek barev a zvuků moře, prales, chřestění hmyzu, nářek domorodých žen, když bičovali námořníky u lodního stěžně.
Když film skončil a já se shledal s otcem, toužil jsem mu všechno vylíčit. Tati, Gibson byl naprosto úžasný. Ale co Gibson! Hopkins, Hopkins tati byl ze všech nejlepší, v jedné scéně křičel tak strašně, až mu létaly sliny od pusy… a pak, pak tati, tati, ty pohledy námořníků, když porcovali racka! Víš, byli už na moři, jako trosečníci, přes sto dní, měli už rozpraskané rty plné soli… jenže táta měl upito a neměl zájem si povídat.
Odvedl mě domů a poslal spát.
Ležel jsem v posteli a byl naštvaný. Chtělo se mi brečet. A pak se mi vybavil týdeník. Důvod, proč otec odešel z kina. Dělníci, politici, rudá hvězda nad každou školou, vlaječky v oknech, oslava kdejakého výročí. A také se mi vybavila ta věta, kterou jsem vídal na starém oprýskaném baráku cestou do školy: V socialismu patří všechno všem.
V tu chvíli jsem se rozhodl, že až vyrostu, vystuduji práva. Stanu se právníkem - žalobcem. A pak zažaluji komunistické Československo, zažaluji Sovětský svaz, zažaluji celý socialistický systém za to, že mi ukradl tátu. Protože tátové nemají patřit všem, ale svým synům.
