Cyklistický průvodce pro necyklisty
Ne, opravdu jsem neplánoval sednout po dvaceti letech na kolo a zúčastnit se 59. ročníku závodu historických kol, nota bene když se mi povedlo úspěšně bez zájmu minout předchozích 58. ročníků. Pokud ale máte možnost koupit dva týdny před závodem skoro sto let starého veterána, je to znamení.
Testovací jízda číslo jedna, po ulici kolem domu, výsledek: vypadlo mi přední kolo. T
estovací jízda číslo dva, po dvoře, výsledek: vypadlo mi přední kolo. Už začínám tušit, kam patří ty dvě podložky, co mi zbyly po výměně duše.
Testovací jízda číslo tři, na náves a zpátky, je to dobré, kolo drží. Testovací jízda číslo čtyři, na konec vesnice a zpátky, je to výborné, kolo drží, křeče mě neberou.Závod startuje v Motole Nad hliníkem u sochy sv. Jana Nepomuckého. Vytesal ji v roce 1818 sochař Václav Nedoma a je to první z mnoha drobnějších plastik, které cestou potkáme. Následuje táhlé stoupání a asi čtyřkilometrový nezajímavý úsek do Stodůlek. Při průjezdu Panskou zahradou ve Stodůlkách mineme odbočku ke sto metrů vzdálenému pramenu Podolského potoka. Jeho vyústění doplňuje pískovcová socha z roku 1987 s motivem lodního uzlu od Pavla Přibyla a Jiřího Genzera. My ji však neuvidíme, protože cesta k ní a zpět znamená 200 m navíc a zbytečnou ztrátu sil.
Pokračujeme ke kostelu sv. Jakuba Staršího. Podle typických zalomených oken nás potěší, že jsme v něm okamžitě poznali gotické stáří, leč chyba. Nám neznámý architekt ho navrhl v novogotickém stylu a postavený byl až v letech 1901-1903. Při tlačení kolem hřbitovní zdi máme spoustu času přemýšlet, je-li různě poslepovaná a neuvěřitelně křivá zeď také architektonickým záměrem.
V krátkém sledu mineme další dvě plastiky, tentokrát již jen zběžně z kola, protože cesta vede opět po rovině. První na řadě je necelé dva metry vysoká fontána Bublák. Z pískovce ji v roce 1983 vysochal Milan Vácha a jakýkoliv její popis je zbytečný, protože je nepopsatelná. To popis nedaleko stojící bronzové sochy Kurta Gebauera je jednodušší. Plastika z roku 1986 se jmenuje Žena s květy a představuje ženu bez květů.
To už se ale blížíme ke stanici metra Stodůlky, kde je možné cyklovýlet ukončit. Přeci jen, už máme v nohách více než 5 km. Ti drsnější však můžou pokračovat po cyklostezce do Jinočan. Jinočany mají mnoho pamětihodností. Jak již slovo samo napovídá, pamětihodností je místo hodné pamatování, a tím je v tomto případě hlavně restaurace Na Poustce. Po krátkém občerstvení pokračujeme ulicí Karlštejnská, která naznačuje, že směr máme dobrý, ale ta dálka, ta dálka a před námi smrtící stoupání k Dobříči. Asi ve čtvrtině kopce křižuje cesta poblíž zastávky Jinočany železniční trať a pokud budeme mít štěstí, natrefíme na spadlé závory. Jsme totiž v bodě, kde už bychom stejně sesedali a tlačili, takže to aspoň vypadá, že nás k tomu donutily okolnosti.
Silnice nás zavede do Tachlovic, kde hned na kraji obce stojí kostel sv. Jakuba Staršího. Ještě ráno jsme vůbec netušili, že nějaký sv. Jakub Starší existoval, odpoledne už se můžeme chlubit znalostí dvou jeho kostelů.
Následuje nepříjemné deja vu. Ulice Karlštejnská a smrtící stoupání, tentokrát bez železničního přejezdu. Každý kopec naštěstí jednou skončí, i když tenhle by mohl skončit daleko dříve. Mírným sjezdem se dostaneme do obce Kuchař. V ní byl před dvěma lety u požární nádrže hostinec a na nádrži ponton. Loni tam nebyl ponton a letos už tu není ani ten hostinec.
V roce 1993 se jeden branec z Kuchaře dostal v berounských kasárnách omylem do kuchyně, ačkoliv byl automechanik. Někdo se tehdy podíval do špatného řádku ve formuláři. To je asi tak to nejzajímavější, co se mi podařilo z historie obce zjistit.
K významné události, aspoň pro mě, došlo v Kuchaři také 25. května 2024. Upadla mi šlapka, a proto jsem nucený psaní svého cyklistického průvodce pro necyklisty přerušit. Tak snad zase za rok.
Pokračujeme ke kostelu sv. Jakuba Staršího. Podle typických zalomených oken nás potěší, že jsme v něm okamžitě poznali gotické stáří, leč chyba. Nám neznámý architekt ho navrhl v novogotickém stylu a postavený byl až v letech 1901-1903. Při tlačení kolem hřbitovní zdi máme spoustu času přemýšlet, je-li různě poslepovaná a neuvěřitelně křivá zeď také architektonickým záměrem.
V krátkém sledu mineme další dvě plastiky, tentokrát již jen zběžně z kola, protože cesta vede opět po rovině. První na řadě je necelé dva metry vysoká fontána Bublák. Z pískovce ji v roce 1983 vysochal Milan Vácha a jakýkoliv její popis je zbytečný, protože je nepopsatelná. To popis nedaleko stojící bronzové sochy Kurta Gebauera je jednodušší. Plastika z roku 1986 se jmenuje Žena s květy a představuje ženu bez květů.
To už se ale blížíme ke stanici metra Stodůlky, kde je možné cyklovýlet ukončit. Přeci jen, už máme v nohách více než 5 km. Ti drsnější však můžou pokračovat po cyklostezce do Jinočan. Jinočany mají mnoho pamětihodností. Jak již slovo samo napovídá, pamětihodností je místo hodné pamatování, a tím je v tomto případě hlavně restaurace Na Poustce. Po krátkém občerstvení pokračujeme ulicí Karlštejnská, která naznačuje, že směr máme dobrý, ale ta dálka, ta dálka a před námi smrtící stoupání k Dobříči. Asi ve čtvrtině kopce křižuje cesta poblíž zastávky Jinočany železniční trať a pokud budeme mít štěstí, natrefíme na spadlé závory. Jsme totiž v bodě, kde už bychom stejně sesedali a tlačili, takže to aspoň vypadá, že nás k tomu donutily okolnosti.
Silnice nás zavede do Tachlovic, kde hned na kraji obce stojí kostel sv. Jakuba Staršího. Ještě ráno jsme vůbec netušili, že nějaký sv. Jakub Starší existoval, odpoledne už se můžeme chlubit znalostí dvou jeho kostelů.
Následuje nepříjemné deja vu. Ulice Karlštejnská a smrtící stoupání, tentokrát bez železničního přejezdu. Každý kopec naštěstí jednou skončí, i když tenhle by mohl skončit daleko dříve. Mírným sjezdem se dostaneme do obce Kuchař. V ní byl před dvěma lety u požární nádrže hostinec a na nádrži ponton. Loni tam nebyl ponton a letos už tu není ani ten hostinec.
V roce 1993 se jeden branec z Kuchaře dostal v berounských kasárnách omylem do kuchyně, ačkoliv byl automechanik. Někdo se tehdy podíval do špatného řádku ve formuláři. To je asi tak to nejzajímavější, co se mi podařilo z historie obce zjistit.
K významné události, aspoň pro mě, došlo v Kuchaři také 25. května 2024. Upadla mi šlapka, a proto jsem nucený psaní svého cyklistického průvodce pro necyklisty přerušit. Tak snad zase za rok.
