Nákresy „Velkého plesku“ - zániku života na Zemi - byly zajímavější. Jak zemské slunce eruptovalo samo do sebe. Jak její obyvatelé žili z prachového táru a CO2 ještě dlouho předtím. A jak to nikdy nebylo moc zajímavé místo, ale jako součást kategorie planet na kterých se vyvinulo umění patřilo do skupiny „B“, a tedy i do našeho sylabu.
Po vyčerpávající přednášce nás nahnali do zastaralé části doku - ubikací kde jsme měli přespat než se ráno vydáme na cestu domů. Přemýšlel jsem o vědcích, kteří nedlouho po objevení Země dok vybudovali. Leželi kdysi na stejném místě jako já, než byl celý projekt opuštěn. Než byla opuštěna Země.
Tu noc jsem nemohl spát. Vyplížil jsem se zpátky do haly kde jsme strávili odpoledne a opřel se čelem o prosklenou stěnu. Bezpečnostní světla zářila na povrch planety která již neměla přirozené družice a kvůli atmosférickému škraloupu táru ani viditelné hvězdy.
Moře šedé. Šedé pláně prachu. Od té doby mě destrukce fascinovala.
Byla všude kolem nás. Všechno řídila. Vždyť i zkoumat znamenalo destrukci nevědomí. Řemeslo bylo destrukcí materiálu, hudba jen destrukcí ticha.
Na vysoké škole jsem vystudoval historii planetární soustavy ze které Země pocházela. Potom minimum v Konzervování. Absolvoval dvoutýdenní seminář o bez-lidském vývoji prostředí a přečetl všechny knihy, které o Zemi existují - jak odborné studie, tak historickou fikci představující si život na planetě před Velkým pleskem.
Všechno to byly jen dohady, to ano. Ale taky to byl celý můj život.
A potom přišla ta novina.
Výzkumný program zaniklých planet pod záštitou časo-cestovacího institutu Trebla. Prý: „Nábor účastníků.“
Okamžitě jsem se přihlásil. Byl jsem přesvědčen, že sem, na palubu křižníku Trebla-Z1 povede strastiplná cesta plná nácviků, zátěžových testů a přezkoušení. Ale jak jsem se tak ohlédl na své dva spolucestující… Alme, slámové vlasy vyčuhující z permanentně nasazeného odhlučovacího headsetu, která nejspíš ani netušila, kam se letí. Dalee, jehož tatínek celý program financoval. Ti dva neměli o Zemi ani ponětí.
„Dvě minuty do přistání v doku.“ oznámil robo-hlas z reproduktoru. Poklepal jsem Alme na rameno abych ji vzbudil a šel si nasadit výstroj. Dalee ještě hotovil na palubní kameře svůj zubící se autoportrét. Nepochybně ho pošle rodičům, aby se pochlubil.
„Dokování v procesu, připravte se na výstup.“ Seřadili jsme se pod blikající kontrolkou u tlakových dveří.
Aby bylo jasno, celá ta záležitost s cestováním v čase byla jen iluze. Nešlo o skutečný přesun z jednoho místa v časoprostoru na jiné.
Vědci zkrátka objevili vlastnost částic, jakýsi lom, který mohl na určitém úseku navodit 4-smyslový vjem z dob minulých. A přes výpočty pak mohli určit - plus mínus 5 000 let - jak dalekou minulost zobrazit. No… tak nějak. To všechno šlo mimo můj obor.
Srdce jsem měl až v krku, když jsme procházeli tunelem doku až k hranicím pásma. K velkým dveřím ve tvaru kruhu. Měli jsme za nimi strávit všehovšudy půl hodiny, než se časo-cestovací technologie vyčerpá.
Co asi uvidíme, až se otevřou? Osm vteřin. Potkáme člověky? Nasbíráme vzorky táru v atmosféře? Tři vteřiny. Uvidím zase tu krásnou paletu šedé, na kterou si pamatuju z dětství? „Dveře se otvírají...“
Teď.
Ta zelená bila do očí. Množství zvuků zase do uší. Všechno kolem praskalo, pípalo, šumělo, bručelo a tepalo. Nebylo to skutečné. Ne teď. Ale kdysi ano. Na chvíli jsem přestal dýchat a pomalu se rozhlédl. Dveře, tunel i křižník za ním zmizely - iluze je úplně pohltila. Bylo tu jen „Mírné pásmo, Ekosystém les“, jak stálo na info kartě mise kterou jsem měl naučenou nazpaměť. Biotop takových živočichů jako jsou Sovi, Žábry a Jeleni, mýticky vypadající hybridi zvířat a stromů.
Alme i Dalee se okamžitě systematicky pustili do zaznamenávání informací na audio-čidla. Já jsem ale nenacházel slova. Pomalu jsem vykročil po střapaté zelené rostlině na zemi, rukou odhrnoval pichlavé větvičky.
Všechno tu mělo nějaké přídavné jméno, nějaké příslovce nebo citoslovce.
Nic nebylo nijaké.
Za pásem stromů se rozkládalo malé prostranství a přímo uprostřed – H2O v přirozeném prostředí.
Asi mi úplně přeskočilo; celá mise se mi vymazala z hlavy, sundal jsem vak a položil se zády na zem. Stromy tu byly řidší, za nimi vykukovala čisťounce modrá kupole světa a tamhle, přímo uprostřed, katalyzátor. Slunce. Promrkával jsem se tu do měkkounkého žlutého světla. I přes helmu příjemně hřálo na tváři. Slévalo se ve sloupcích dolů z oblohy, jako by nic. Jako by to tak bylo odjakživa. Snad nemohlo být víc odlišné od pichlavého a namodralého světla sluncí od nás.
Můj obyčejně tmavě hnědý cop chytal zrzavé odlesky. Představil jsem si kožíšek Konvalinky, a že by asi vypadal podobně. Jak té by se tady líbilo…
Rozbrečelo mě to. Nepoznával jsem se. Celé životní přesvědčení se mi tu bortilo před očima, mihotáním Motýlů a šumivým zvukem stromů.
Nenáviděl jsem destrukci. Nenáviděl jsem ji, protože pohltila krásnou Zemi.
Nenáviděl jsem destrukci. Nenáviděl jsem ji, protože pohltila krásnou Zemi.
