Babi Dagmar byla dáma - napsala Hana Hermanová

Moje babička Dagmar byla opravdová dáma.
Nebyla to nějaká stará babka s hnědým šátkem a béžovou síťovkou. Dokonce se jí ani nesmělo říkat „babi“. Trvala na tom, abychom ji s bratrem oslovovali „Dagmar“ a ve chvílích největšího citového pohnutí zdrobněle jako „Dagmarku“.
Doma chodila zásadně ve zlatém damaškovém županu a cigarety kouřila z prvorepublikové slonovinové špičky. Protože se narodila ve špatné době a na špatném místě, nestala se z ní hollywoodská hvězda, ale učitelka v malotřídce na venkově, kam ji odsunuli po osmašedesátém.
Babi Dagmar byla po válce přesvědčená komunistka, aniž by vnímala jakoukoliv kognitivní disonanci se svým veskrze buržoazním stylem života.
Po ruské invazi se stala takzvaně „nepohodlnou“ a byla vyhozena ze strany a odsunuta do zapadlé vesnice v Sudetech, kde ve škole nebylo ani ústřední topení, netěsnícími okny profukoval studený vítr a zpíval svůj žalozpěv o všech křivdách, které se v tom Bohem zapomenutém kraji přihodily dobrým lidem, co se jenom náhodou přimotali pod vyšinutá kola dějin.
Ani v téhle situaci ale babi Dagmar neztrácela „morál“, jak sama říkala, a trvala-li ve vesnické jednotě na tom, aby na příští středu objednali kromě chleba a hovězí kližky i láhev cherry, nebylo to proto, že by ze zoufalství propadla alkoholismu, nýbrž proto, že bez cherry prostě nefungoval její recept na tu nejlepší omáčku na špagety.

Jako malá jsem babi Dagmar zbožňovala. Když se nekoukala, přehrabovala jsem se v jejím neceséru a patlala na sebe make-up Dermacol a temně rudou rtěnku. Voněla jsem se parfémem Jicky od Guerlainu, který si babi Dagmar schovávala pro zvláštní příležitosti, jako byl třídní sraz střední pedagogické školy, kde bylo potřeba trumfnout Ilonku, která teď bydlela v Praze na Bertramce a byla sousedkou samotného Karla Gotta, ale stejně to byla už stará rašple, zatímco babi Dagmar dostala cestou na sraz před hotelem Černigov neslušnou nabídku od mnohem mladšího solidně vypadajícího pána, na což byla patřičně hrdá. Když mě rodiče přišli večer vyzvednout, seděla jsem coby čtyřleté robě na gauči s apartně přehozenou nožičkou přes nožičku. Zatímco na mě nechápající rodiče nejistě hleděli, potáhla jsem zkušeně ze zeleného plastového brčka a důležitě jim oznámila, že „až budu velká, budu taky kouřit a chodit do bárů jako Dagmar“. Po tomto menším extempore a hlasité výměně názorů mezi babi Dagmar a mými rodiči, kde padaly silné výrazy jako „špatný vliv“ a „zhýralost“, kterémužto slovu jsem sice nerozuměla, ale instinktivně si ho oblíbila pro jeho zvukomalebnost, se naše kontakty s babi Dagmar na nějakou dobu omezily na nutné zdvořilostní minimum. Než přišla krize.

Krize měla jméno: Mikulášská besídka podniku Československých státních drah. 

Marně se mnou rodiče drilovali básničky a koledy, když přišel rozhodný moment, vylezla jsem na pódium a místo naučeného uměleckého díla jsem monotónním hlasem odříkala: „Šla kačenka podle vody, napila se horké vody, kač, kač, kač, bude z tebe pomeranč.“ 

Když se stejný scénář, tedy bezchybné odrecitování naučeného textu, případně procítěné přezpívání naučené koledy doma ke spokojenosti rodičů, následující obligátní Kačenkou a nezúčastněným shrábnutím vánoční kolekce s hnusnou mazlavou bílou náplní na pódiu ke zděšení rudnoucího rodičovstva v publiku, opakoval po několik let, seznala rodinná rada, že je potřeba povolat babi Dagmar. Přes všechnu zhýralost byla nejsečtělejší a nejkulturnější osobou v Hermanovic klanu. 

Babi Dagmar vesele zatleskala ručkama chrastícími zlatými náramky a uklidnila moje rodiče: 

„Ale jistě, naučím ji koledu Chumelí se, chumelí, padá do měkkot, bílá vata sype se na Železný brod. Je to lokální a méně známá koleda, ale nesmírně krásná a melancholická jako ostatně celé Sudety, s tou bude Hanička za hvězdu!“

Jak jsem byla šťastná! Sovětský svaz, jak babi Dagmar nazývala rodičovský režim s třífázovým krasobruslařským tréninkem a cyklistickými výlety o víkendech, vystřídala, opět slovy babi Dagmar, Amerika. Neomezené množství nanuků Míša v mrazáku, neb není větší dekadence než cpát se nanuky uprostřed zimy, knihovna plná detektivek od Agathy Christie a gauč s orientálním brokátovým přehozem, na kterém se božsky povalovalo. 

Ale i ráj je jen na omezenou dobu. 

Přišel den s velkým D, šestý prosinec. Babi Dagmar na mě stříkla trochu parfému Jicky pro štěstí. Rtěnku mi nedovolila, ale nehty mi nalakovala perleťovým lakem. Ve fungl novém fialovo-zlatém svetru, který pro tuto zvláštní příležitost babi Dagmar uštrikovala podle návodu z Burdy, jsem vylezla na prkna, která znamenají svět. A spustila, přesně, jak mě to babi Dagmar naučila: „Máme doma veverku, má rezatou prdelku. Taky máme medvěda, ten má prdel do hněda.“

Ano, babi Dagmar byla opravdová dáma. 

Sama to o sobě říkala: „Já jsem dáma, Haničko, sprosté slovo, to já bych neřekla ani za pytel sraček.“