„Milostpaní.“
Pro sebe se zamračím, protože po těch letech jsme tu měli spoustu bizarních lidí, ale takový pozdrav jsem slyšela poprvé.
„Dobrej, co si přejete?“ myšlenku zaženu a odkašlu si.
„Hledám bratra svého.“
Trochu zpozorním. Muž vypadá přece jenom nervózně.
Plete si prsty a nedokáže postát na místě.
„Ach, no dobrá. Bratr říkáte? Jeho jméno prosím,“ natáhnu se za mě do jednoho z mnoha šuplíků plný papírů pro přesný formulář.
„Konstantin.“
Pomalu si zapíšu, abych nezapomněla s takovýmto dlouhým jménem nějaké písmeno. Čekám pár vteřin, až dořekne celé jméno, ale ono nic nepřichází.
„A příjmení?“ zvednu od formuláře oči a vyzývavě kouknu na muže přede mnou.
„To nevím, co tím míníte.“
Na takové kecy je moc brzo.
„Příjmení pane, jeho druhé jméno přece.“
„Ach tak, v tom případě Cyril.“
„Konstantin Cyril, bože to jsou jména.“
„Já netušil, že máme společnou víru, nechť Vám Bůh žehnej milost paní.“
Pán se usmívá jako sluníčko a složí své dlaně na hruď. Jaký to pošuk.
„Samozřejmě pane. Eeh tady podpis prosím,“ posunu mu formulář skrze malou škvírou a ukážu mu, kam se má podepsat. Neobratně uchopil propisku, kterou máme přidělanou řetízkem ke stolu. Pomalu si ji prohlížel po každém tahu, který učinil na papíře, až mi nakonec papír vrátil. Na linii, kde se měl nacházet podpis tohohle cápka, byly jen hrozné čmáranice. I dítě ve školce by se líp podepsalo. Alespoň by člověk mohl rozpoznat s přimhouřenýma očima siluetu písmen. Tady nebylo nic k přečtení.
„Co je to, tohle přece není čeština ba ani latinka, když jsme u toho,“ pomyslím si. Pořádně si na to zamrkám, abych sebe samu probudila, a radši papír odložím. Evidentně chlápek není tam nahoře v pořádku.
„Děkuji za spolupráci, pane… Určitě Vás budeme nadále kontaktovat“
„Opravdu? Jaké to potěšení.“
„Uh-hm, tak zatím… na shledanou.“
Někdy je lepší tyhle lidi nevnímat. Mávám mu sbohem, když celý nadšený odcházel ze stanice, skoro si tu poskakoval. Teď už si musím jít pro kafe, jinak to dnes nepřežiju.
Zadání:
Shrnutí:
Příběh je o svatém Metoději, který se oddělil od svého bratra Cyrila. Pomoc vyhledává na policejní stanici, kde bojuje s moderní češtinou.
„Ach, no dobrá. Bratr říkáte? Jeho jméno prosím,“ natáhnu se za mě do jednoho z mnoha šuplíků plný papírů pro přesný formulář.
„Konstantin.“
Pomalu si zapíšu, abych nezapomněla s takovýmto dlouhým jménem nějaké písmeno. Čekám pár vteřin, až dořekne celé jméno, ale ono nic nepřichází.
„A příjmení?“ zvednu od formuláře oči a vyzývavě kouknu na muže přede mnou.
„To nevím, co tím míníte.“
Na takové kecy je moc brzo.
„Příjmení pane, jeho druhé jméno přece.“
„Ach tak, v tom případě Cyril.“
„Konstantin Cyril, bože to jsou jména.“
„Já netušil, že máme společnou víru, nechť Vám Bůh žehnej milost paní.“
Pán se usmívá jako sluníčko a složí své dlaně na hruď. Jaký to pošuk.
„Samozřejmě pane. Eeh tady podpis prosím,“ posunu mu formulář skrze malou škvírou a ukážu mu, kam se má podepsat. Neobratně uchopil propisku, kterou máme přidělanou řetízkem ke stolu. Pomalu si ji prohlížel po každém tahu, který učinil na papíře, až mi nakonec papír vrátil. Na linii, kde se měl nacházet podpis tohohle cápka, byly jen hrozné čmáranice. I dítě ve školce by se líp podepsalo. Alespoň by člověk mohl rozpoznat s přimhouřenýma očima siluetu písmen. Tady nebylo nic k přečtení.
„Co je to, tohle přece není čeština ba ani latinka, když jsme u toho,“ pomyslím si. Pořádně si na to zamrkám, abych sebe samu probudila, a radši papír odložím. Evidentně chlápek není tam nahoře v pořádku.
„Děkuji za spolupráci, pane… Určitě Vás budeme nadále kontaktovat“
„Opravdu? Jaké to potěšení.“
„Uh-hm, tak zatím… na shledanou.“
Někdy je lepší tyhle lidi nevnímat. Mávám mu sbohem, když celý nadšený odcházel ze stanice, skoro si tu poskakoval. Teď už si musím jít pro kafe, jinak to dnes nepřežiju.
Zadání:
Vyberte nějakou známou historickou či literární postavu a dosaďte ji do přítomnosti.
Shrnutí:
Příběh je o svatém Metoději, který se oddělil od svého bratra Cyrila. Pomoc vyhledává na policejní stanici, kde bojuje s moderní češtinou.
