„Pojď blíž, jen blíž…“ klapá na mě kapsami.
Přiskočím k výloze, rozepnu peněženku a nastavím její bídný obsah bundě: „Vidíš? Tohle je na živobytí. Jídlo. Ehm… pivo. A tak podobně.“
Přiskočím k výloze, rozepnu peněženku a nastavím její bídný obsah bundě: „Vidíš? Tohle je na živobytí. Jídlo. Ehm… pivo. A tak podobně.“
Musím vypadat šíleně, ale pochopte, ten hadr mě otravuje už přes dva týdny. Vždycky když jdu kolem, volá na mě, že si ji musím koupit, že ji potřebuju, no jo.
Kéž by to nebyl jeden z těch nejdražších sekáčů ve městě, protože, nebudu lhát, je fakt krásná. Tak akorátní balanc orvanosti a zachovalosti, oversized, barva denimu přesně ladící k mým džínám… Perfektní kombo.
„Víš, 100% ideální kus oblečení, to se jen tak nenajde,“ naváže nonšalantně bunda na konverzaci z minula. „Navíc jsem tento týden ve slevě a tohohle otrhance-“ plácne rukávem směrem k mojí větrovce o tloušťce dvou nanometrů - „nosit nemůžeš, příští týden bude zima.” Zírám na ni přes sklo. Představte si, že i kus oblečení je schopný podívat se na předpověď počasí, jen aby vás nasral.
„A jsem víc cool. A mám hluboké kapsy. A, a-! A spolu toho dokážeme tolik! Třeba dokonce upoutám pozornost někoho speciálního…“
Kéž by to nebyl jeden z těch nejdražších sekáčů ve městě, protože, nebudu lhát, je fakt krásná. Tak akorátní balanc orvanosti a zachovalosti, oversized, barva denimu přesně ladící k mým džínám… Perfektní kombo.
„Víš, 100% ideální kus oblečení, to se jen tak nenajde,“ naváže nonšalantně bunda na konverzaci z minula. „Navíc jsem tento týden ve slevě a tohohle otrhance-“ plácne rukávem směrem k mojí větrovce o tloušťce dvou nanometrů - „nosit nemůžeš, příští týden bude zima.” Zírám na ni přes sklo. Představte si, že i kus oblečení je schopný podívat se na předpověď počasí, jen aby vás nasral.
„A jsem víc cool. A mám hluboké kapsy. A, a-! A spolu toho dokážeme tolik! Třeba dokonce upoutám pozornost někoho speciálního…“
Pak ještě rychle dodá významné „Mrk mrk.“ aby bylo naprosto jasné, o čem mluví.
S hlasitým DUC se opřu čelem o výlohu, až se celá roztřese.
„To určitě… Si mě nevšimne, ani kdybych chodila po ulici nahá...“
„Ahá! Výborný nápad!“
„Drž hubu…“
„Cha chá, ale já žádnou ne… Hm. Chápu, už mlčím.“
Pár minut jen tak jsme - bunda na ramínku, já opřená o výlohu v 80 stupňovém úhlu. Zvedá se vítr. Bolí mě čelo. V hlavě mi rotují rovnice a vzorečky, ale spíš jako podkres atmosféry, než skutečná snaha o určení rozpočtu.
„Ehm ehm… Jsi pořád tady,“ podotkne bunda po chvíli.
„Mhmm…“
„Tak co… Vezmeš si mě?“
„Hmm…“
„To určitě… Si mě nevšimne, ani kdybych chodila po ulici nahá...“
„Ahá! Výborný nápad!“
„Drž hubu…“
„Cha chá, ale já žádnou ne… Hm. Chápu, už mlčím.“
Pár minut jen tak jsme - bunda na ramínku, já opřená o výlohu v 80 stupňovém úhlu. Zvedá se vítr. Bolí mě čelo. V hlavě mi rotují rovnice a vzorečky, ale spíš jako podkres atmosféry, než skutečná snaha o určení rozpočtu.
„Ehm ehm… Jsi pořád tady,“ podotkne bunda po chvíli.
„Mhmm…“
„Tak co… Vezmeš si mě?“
„Hmm…“
Vlastně už jsem rozhodnutá, když bunda zasadí poslední ránu: „Víš, ty si mě možná nevybereš, ale chci abys věděla, že já si vybrala tebe.“
Je pondělí, jdu ulicí proti větru, hlava dolů, oči na chodníku.
Je pondělí, jdu ulicí proti větru, hlava dolů, oči na chodníku.
Bunda jde se mnou. Límec má ohrnutý nahoru a kapsy plné blbostí. Najednou slyším známý hlas zavolat moje jméno. Srdeční frekvence rázem jedou na maximum. Otočím se a vidím, že se mě snaží dohnat, vlasy ve větru rozlítané…
„Ahój!“ usměje se. „Hezká bunda.“
Zadání:
Začněte příběh větou "Jdu po ulici a najednou někdo zavolá mé jméno."
