Jde řídkým lesíkem, když znovu popadne svůj záznamník. „Nahrává to? Jo, jo zelený světlýlko. Dobrý. Tady Jan, záznam šestý. Dostal jsem se přes řeku a už jdu po stopách. Jsem si jistej, že jsem blízko, našel jsem takový divný hov- výkaly a slyšel vytí, který rozhodně nebyli vlci. Každopádně pod horou žije hodně farmářů s ovcema a ti mi říkali, že občas něco nějakou ovci zabije, což jen potvrzuje mou teoriii, že je chupacabra právě tady. Oni že prej nee, to jsou asi vlci nebo co, ale to jsou kecy. Vyjdu co nejvýš to půjde a jakmile se setmí, postavím stan, ať můžu zítra pokračovat. Konec záznamu. Ne počkat, co to bylo?“
Jan si zastrčí záznamník do kapsy a přikrčí se v křoví. Srdce mu bije. Měl pravdu. Měl pravdu! Chupacabra. Proběhla podrostem sotva pár metrů od něj. S třesoucíma rukama vytáhne fotoaparát a vydá se směrem, kterým ji viděl běžet.
„Panebožepanebože,“ mumlá si. „Bylo to tak rychlý. Barva chlupů rozhodně odpovídala a nacházela se na místě, který jsem určil a- doprdele já se snad-“
Zastaví se aby se zaposlouchal do šramotu lesa a opatrně se rozhlédne. Jeho zrak ihned upoutá psovitý srstnatý tvar, skoro splývající s půdou lesa. Jan začne hned opatrně dělat fotky. „Chupacabra,“ zašeptá do záznamníku. „Světle hnědá srst, místy tmavá, dlouhý ocas, chlupatější, než jsem předpokládal. Protažený čenich, skoro až jako vlk a…“ Jan se na moment odmlčí. „Jo, je to vlk.“ Vypne záznamník.
Na noc si podle plánu postaví stan, sní předem připravenou večeři a půl noci vyhlíží bájného kryptyda, jako by snad doufal, že uvidí mírný oheň a přidá k Janovi se na jedno pivo.
Jan čeká marně a druhý den pokračuje ve své cestě. Člověk přeci musí počítat s tím, že to hned na poprvé nevyjde – o nic nejde, on ji najde.
Je překvapen, když dojde na strmou planinu za lesem a nejde na ní dalšího farmáře, s kozami potulujícími se v ohradě. Jen v rychlosti se na ně podívá, skoro až doufaje že uvidí na jejich těle díry po zubech a sání krve.
„Potřebujete něco?“ zavolá na něj fousatý pán od domu. Jan si jen pospíší k němu blíž.
„Ano, ano. Dobrý den, Jan,“ potřese zmatenému muži pravicí. „Jsem badatel na cestě za chupacabrou. Neměl byste nějaké vhodné informace, jakožto někdo, kdo by takové setkání mohl prožít z první ruky? Cokoliv by pomohlo.“
Muž si otře potřesenou rukou do kalhot a několikrát přikývne. „Samozřejmě. Dostala už čtyři moje kozy. Musím je zamykat na noc do stodoly. To ona tu chodí kolem pořád, jen co je pravda. Člověk už si zvykne.“
Jan jen kulí oči na takovouhle informaci. Nahraje si všechno, co mu farmář řekne a zaběhne zpátky do lesů, jakoby on sám byl jedním z těch jeho zkoumaných kryptydů.
Jde dlouho. Znovu nachází stopy, které sledoval den předem, slyší zvuky, jednoduše je přesvědčen, že teď nebo nikdy.
„Záznam desátý. Z dálky jsem viděl malou jeskyni a zdá se, že se všechny stopy soustřeďujou kolem ní. Našel jsem ty stejný výkaly co předevčírem a několik rozpáraných mršin, který totálně měly vysátou krev. Už nejsem daleko od cíle a pořád slyším takový divný zvířecí zvuky, doufám, že to půjde na záznamníku slyšet. Tak jo, teď přísahám, že jsem slyšel vrčení a taky nějakej štěkot a…“ Jan se odmlčí a raději se věnuje pozorování místo mluvení.
Okolo ústí jeskyně se potuluje několik zvířat, plně zaměstnaných potravou. Jan polkne. Zvířata mají krátké ocasy, skoro žádnou srst a podivně špičaté uši. Každému laikovi by hned přišlo, že učinil prvotřídní objev. Ale Jan ví své a sotva si smečku pořádně prohlédne, pocítí osten zklamání.
„Záznam jedenáctý a poslední. Mé bádání mě bohužel dovedlo k tomu, že všichni ti zoologové měli nakonec pravdu. Zvířata žijící v místních lesích jsou pouzí psy, divocí a nemocní kříženci, navyklí na mrchožroutský způsob života. To se možná může zdát zajímavý kdekomu, ale já vidím, že jsem ve svém úkolu na plný čáře selhal. Konec záznamu.“
Je tomu spoustu let než se rozhodne znovu navštívit Karadany. Léta mu to přišlo jako místo jeho selhání, ale hořký pocit se časem vytratil a on došel k rozhodnutí se do těch krajů znovu vydat. Tehdy, zaslepen lovem něčeho co ani neexistuje, ani nevnímal nádhernou skalnatou přírodu, nevychutnal si krásu světa. Když stejně jako tehdy najde farmáře s kozami na palouku, nakrmí je a pomazlí, jako by to byli psy.
„Tehdy jste mě pěkně tahal za fusakly,“ řekne farmáři. „Ale zas jako nemám vám to za zlý. Kdyby se mě přede dveřma objevil pošuk co hledá chupacabru, asi bych mu nakecal to stejný.“
Farmář se jen směje. „Co vy víte…“ řekne a spiklenecky na Jana mrkne. „Být váma tak si zajdu na severní skalku. Tam budete mít ohromnej výhled na to všecko co kolem je.“
Jan se s farmářem rozloučí a vydá se podle jeho směrnic na vyhlídku.
Vítr mu cuchá vlasy a z té dřiny mu hoří tváře, ale přes to všechno při pohledu na panorama pod ním cítí pýchu nad tím, že tohle skalisko zdolal. Spokojeně si vydechne.
Kousek od místa kde stojí se zastaví zvíře. Rudé oči, ostré horní tesáky vyčnívající z tlamy, hnědá, skoro až blanitě vypadající kůže s ostrými hrbolky vycházejícími z páteře, a špičaté netopýří uši. Postaví se na silné zadní nohy a kývne na Jana, skoro až s pozdravem.
Jan si pro sebe jen pokýve. „Hm, no, tak to by bylo.“
Jan je fascinován čupakabrou. Čupakabra sice není fascinovaná Janem, ale je známá tím, že vám může vysát krev. A právě tento nebezpečný tvor je nyní blízko tomu, aby byl objeven.
Kateřina Ester Vargová
Víte jak vypadá Čupakábra? Viděli jste ji někdy? Já ne a vy jste také nemohli, jinak by jste byli známí miliardáři a měli na práci lepší věci, než číst tento záznam.
Je překvapen, když dojde na strmou planinu za lesem a nejde na ní dalšího farmáře, s kozami potulujícími se v ohradě. Jen v rychlosti se na ně podívá, skoro až doufaje že uvidí na jejich těle díry po zubech a sání krve.
„Potřebujete něco?“ zavolá na něj fousatý pán od domu. Jan si jen pospíší k němu blíž.
„Ano, ano. Dobrý den, Jan,“ potřese zmatenému muži pravicí. „Jsem badatel na cestě za chupacabrou. Neměl byste nějaké vhodné informace, jakožto někdo, kdo by takové setkání mohl prožít z první ruky? Cokoliv by pomohlo.“
Muž si otře potřesenou rukou do kalhot a několikrát přikývne. „Samozřejmě. Dostala už čtyři moje kozy. Musím je zamykat na noc do stodoly. To ona tu chodí kolem pořád, jen co je pravda. Člověk už si zvykne.“
Jan jen kulí oči na takovouhle informaci. Nahraje si všechno, co mu farmář řekne a zaběhne zpátky do lesů, jakoby on sám byl jedním z těch jeho zkoumaných kryptydů.
Jde dlouho. Znovu nachází stopy, které sledoval den předem, slyší zvuky, jednoduše je přesvědčen, že teď nebo nikdy.
„Záznam desátý. Z dálky jsem viděl malou jeskyni a zdá se, že se všechny stopy soustřeďujou kolem ní. Našel jsem ty stejný výkaly co předevčírem a několik rozpáraných mršin, který totálně měly vysátou krev. Už nejsem daleko od cíle a pořád slyším takový divný zvířecí zvuky, doufám, že to půjde na záznamníku slyšet. Tak jo, teď přísahám, že jsem slyšel vrčení a taky nějakej štěkot a…“ Jan se odmlčí a raději se věnuje pozorování místo mluvení.
Okolo ústí jeskyně se potuluje několik zvířat, plně zaměstnaných potravou. Jan polkne. Zvířata mají krátké ocasy, skoro žádnou srst a podivně špičaté uši. Každému laikovi by hned přišlo, že učinil prvotřídní objev. Ale Jan ví své a sotva si smečku pořádně prohlédne, pocítí osten zklamání.
„Záznam jedenáctý a poslední. Mé bádání mě bohužel dovedlo k tomu, že všichni ti zoologové měli nakonec pravdu. Zvířata žijící v místních lesích jsou pouzí psy, divocí a nemocní kříženci, navyklí na mrchožroutský způsob života. To se možná může zdát zajímavý kdekomu, ale já vidím, že jsem ve svém úkolu na plný čáře selhal. Konec záznamu.“
Je tomu spoustu let než se rozhodne znovu navštívit Karadany. Léta mu to přišlo jako místo jeho selhání, ale hořký pocit se časem vytratil a on došel k rozhodnutí se do těch krajů znovu vydat. Tehdy, zaslepen lovem něčeho co ani neexistuje, ani nevnímal nádhernou skalnatou přírodu, nevychutnal si krásu světa. Když stejně jako tehdy najde farmáře s kozami na palouku, nakrmí je a pomazlí, jako by to byli psy.
„Tehdy jste mě pěkně tahal za fusakly,“ řekne farmáři. „Ale zas jako nemám vám to za zlý. Kdyby se mě přede dveřma objevil pošuk co hledá chupacabru, asi bych mu nakecal to stejný.“
Farmář se jen směje. „Co vy víte…“ řekne a spiklenecky na Jana mrkne. „Být váma tak si zajdu na severní skalku. Tam budete mít ohromnej výhled na to všecko co kolem je.“
Jan se s farmářem rozloučí a vydá se podle jeho směrnic na vyhlídku.
Vítr mu cuchá vlasy a z té dřiny mu hoří tváře, ale přes to všechno při pohledu na panorama pod ním cítí pýchu nad tím, že tohle skalisko zdolal. Spokojeně si vydechne.
Kousek od místa kde stojí se zastaví zvíře. Rudé oči, ostré horní tesáky vyčnívající z tlamy, hnědá, skoro až blanitě vypadající kůže s ostrými hrbolky vycházejícími z páteře, a špičaté netopýří uši. Postaví se na silné zadní nohy a kývne na Jana, skoro až s pozdravem.
Jan si pro sebe jen pokýve. „Hm, no, tak to by bylo.“
Jan je fascinován čupakabrou. Čupakabra sice není fascinovaná Janem, ale je známá tím, že vám může vysát krev. A právě tento nebezpečný tvor je nyní blízko tomu, aby byl objeven.
Kateřina Ester Vargová
Víte jak vypadá Čupakábra? Viděli jste ji někdy? Já ne a vy jste také nemohli, jinak by jste byli známí miliardáři a měli na práci lepší věci, než číst tento záznam.
Marie Rysová
