Manželka Tereza mě vítala trochu nazlobeně:
„Kdes byl tak dlouho? A netáhne to z tebe? Přijela maminka!“ spojila výslech bez soudu rovnou s trestem.
Zadání:
„Kdes byl tak dlouho? A netáhne to z tebe? Přijela maminka!“ spojila výslech bez soudu rovnou s trestem.
„Byl jsem dlouho v práci.“ Odpověděl jsem v podstatě pravdivě. „A stavil jsem se u Košťálů. Něco by potřebovali vykopat, tak jsem to byl zaměřit a domluvit.“
„No hlavně jste tam chlastali, cítím…“
„Prosím tě- chlastali… Samas´ říkala, že bys byla ráda, abych sem konečně zapadl. Tak se snažím, no…“
„To bych chtěla, Járo, ale zase abys to nepřeháněl. Doma jsi mi zakázal mluvit po našem a…“
„Zlato, zakázal- to jsou snad silná slova! Domluvili jsme se tak. Nechceme ani jeden, aby naše děti mluvili jako tataři…“
„No dovol, jaký tataři! To už zase začínáš s tou tvou Asií?! A… že chceš zapadnout jsem ráda. Jen… Ono se tu dost chlastá, víš?“
„Tak teď jsi mi teda prozradila moravský státní tajemství!“ rozesmál jsem se.
„Snad se to v Praze na Hradě nedozvědí!!! Máme tu něco k jídlu?“
Terka se zakabonila. „Na to jsem ti dobrá. A aby sis ze mě dělal srandu. Maminka dovezla štrůdl…“
„Bezva!“ přítomnost rodinného kontrolního orgánu, kterým má tchýně bezesporu je, mě nenadchla. Péct ale umí, to se jí musí nechat. Nandal jsem si dobrou třetinu štrůdlu, silně pocukroval a doslova zhltnul se sklenicí mléka. Odebral jsem se k televizi. Náhle mě začal brnět jazyk. Těžce se mi dýchalo a cítil jsem, jak mi jde horko do hlavy. A do prdele- anafylakťák!
„Zlato, nebyly v tom štrůdlu nějaký cizokrajný oříšky?!“
„Maminka říkala, že neměla vlašský, tak tam pomlela studentskou směs! Jéžiš, promiň, já zapomněla!“
„Máme něco proti alergii?!!!“ řval jsem z posledních sil a cítil jsem, že brzy upadnu do bezvědomí. Vzpomněl jsem si co říkal doktor naposledy- „musíte se snažit zůstat při vědomí, dát si okamžitě ledovou sprchu a zvednout adrenalin, ať vám dá někdo facku, rychle se shádejte s manželkou- cokoli!“
Utíkal jsem tedy do koupelny. Cestou ze sebe trhal oblečení a stále jsem slábnul. Vlítl jsem do vany a… A ani mi nevadilo, že se tam sprchovala tchyně. Vytrhl jsem jí sprchu z ruky, zavřel horkou a lil na sebe studenou vodu. Koukala na mě nevěřícně a vystrašeně. I přes ledovou sprchu mě ale opouštělo vědomí.
„Mamí!“ volal náš malý Jaroušek, když probíhal okolo koupelny k televizi na večerníček. „Táta se koupe s babičkou a ani si nezavřeli!!!“
Konečně! Tchyně si uvědomila, že je třeba hájit svou čest a i když absolutně netušila, co se děje (nebo možná právě proto), vlepila mi jako správný levák facku zprava. To mě nasralo. A zachránilo. Když dojela rychlá, konstatovali anafylaktický šok na ústupu. Píchli mi nějakou injekci a naměřili už jen nižší tlak. Doporučili, abych nejedl neznámé ořechy a měl doma léky na alergii.
Tchyně se omlouvala: „Jarinku, tož to já nevěděla s týma ořechama. To mi Térka neřekla, že je nemožeš… Já myslela, že si sa zblázníl, nebo tak néco.“
„To nevadí, hlavně, že jste mi dala facku- to pomohlo. Ale- na svůj věk nevypadáte vůbec špatně!“ zasmál jsem se.
„Plesk!“ Facka. Ale tentokrát od manželky.
„Terko proč?!“
„Pro jistotu. A pro příště,“ usmála se škodolibě...
„No hlavně jste tam chlastali, cítím…“
„Prosím tě- chlastali… Samas´ říkala, že bys byla ráda, abych sem konečně zapadl. Tak se snažím, no…“
„To bych chtěla, Járo, ale zase abys to nepřeháněl. Doma jsi mi zakázal mluvit po našem a…“
„Zlato, zakázal- to jsou snad silná slova! Domluvili jsme se tak. Nechceme ani jeden, aby naše děti mluvili jako tataři…“
„No dovol, jaký tataři! To už zase začínáš s tou tvou Asií?! A… že chceš zapadnout jsem ráda. Jen… Ono se tu dost chlastá, víš?“
„Tak teď jsi mi teda prozradila moravský státní tajemství!“ rozesmál jsem se.
„Snad se to v Praze na Hradě nedozvědí!!! Máme tu něco k jídlu?“
Terka se zakabonila. „Na to jsem ti dobrá. A aby sis ze mě dělal srandu. Maminka dovezla štrůdl…“
„Bezva!“ přítomnost rodinného kontrolního orgánu, kterým má tchýně bezesporu je, mě nenadchla. Péct ale umí, to se jí musí nechat. Nandal jsem si dobrou třetinu štrůdlu, silně pocukroval a doslova zhltnul se sklenicí mléka. Odebral jsem se k televizi. Náhle mě začal brnět jazyk. Těžce se mi dýchalo a cítil jsem, jak mi jde horko do hlavy. A do prdele- anafylakťák!
„Zlato, nebyly v tom štrůdlu nějaký cizokrajný oříšky?!“
„Maminka říkala, že neměla vlašský, tak tam pomlela studentskou směs! Jéžiš, promiň, já zapomněla!“
„Máme něco proti alergii?!!!“ řval jsem z posledních sil a cítil jsem, že brzy upadnu do bezvědomí. Vzpomněl jsem si co říkal doktor naposledy- „musíte se snažit zůstat při vědomí, dát si okamžitě ledovou sprchu a zvednout adrenalin, ať vám dá někdo facku, rychle se shádejte s manželkou- cokoli!“
Utíkal jsem tedy do koupelny. Cestou ze sebe trhal oblečení a stále jsem slábnul. Vlítl jsem do vany a… A ani mi nevadilo, že se tam sprchovala tchyně. Vytrhl jsem jí sprchu z ruky, zavřel horkou a lil na sebe studenou vodu. Koukala na mě nevěřícně a vystrašeně. I přes ledovou sprchu mě ale opouštělo vědomí.
„Mamí!“ volal náš malý Jaroušek, když probíhal okolo koupelny k televizi na večerníček. „Táta se koupe s babičkou a ani si nezavřeli!!!“
Konečně! Tchyně si uvědomila, že je třeba hájit svou čest a i když absolutně netušila, co se děje (nebo možná právě proto), vlepila mi jako správný levák facku zprava. To mě nasralo. A zachránilo. Když dojela rychlá, konstatovali anafylaktický šok na ústupu. Píchli mi nějakou injekci a naměřili už jen nižší tlak. Doporučili, abych nejedl neznámé ořechy a měl doma léky na alergii.
Tchyně se omlouvala: „Jarinku, tož to já nevěděla s týma ořechama. To mi Térka neřekla, že je nemožeš… Já myslela, že si sa zblázníl, nebo tak néco.“
„To nevadí, hlavně, že jste mi dala facku- to pomohlo. Ale- na svůj věk nevypadáte vůbec špatně!“ zasmál jsem se.
„Plesk!“ Facka. Ale tentokrát od manželky.
„Terko proč?!“
„Pro jistotu. A pro příště,“ usmála se škodolibě...
Zadání:
Napište povídku na téma zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
