Přání otcem myšlenky
Na odbočce z dálnice na Peso da Regua stopuje urostlý snědý mladík s červeným batohem a cedulí Pinhao.Za vydatného aprílového mrholení se mi ho zželí a přibrzdím. Usměje se a přisedne si. Zvlhlé černé kudrnaté vlasy se mu lepí na čelo a ve tvářích má vykreslené důlky.
„Děkuju, jedu na quintu do Panascal u Pinhaa. Kam máš namířeno ty?“
„Ráda bych napsala článek o portském a tak bych se chtěla porozhlédnout po vinicích. Jsem tu ale poprvé a nejsem si úplně jistá, kde začít,“ rozpačitě protáhnu obličej.
Chvíli se odmlčí a pak mi nabídne: „Víš co, mám teď volno a mohl bych ti nějaké vinice v oblasti Cima Corgo ukázat a o portském ti povyprávět. Můj strýc je manažerem pro Fonsecu a jezdím k němu na praxi. Jen tak mimochodem, jsem Miguel,“ a potřese svou paží.
„To by se mi hodilo, mít osobního průvodce!“ pousměji se a přátelsky se k němu pootočím. Kdybys věděl, Migueli, jak moc potřebuji vzpruhu a posunout se dál. Ze zpackaného vztahu, ze záplavy povinností, ze zkostnatělého Bruselu.
Po tekuté cestě
Z Pesa da Regua na Pinhao silnice lemuje levý břeh Doura nazývaného tekutá cesta. Na protějším břehu se táhne železniční trať. Obkružujeme říční záhyby, míjíme pár rozdivočelých splavů, úzkých zdymadel i rozlehlou přehradu.
Přes mraky náhle prosvítá slunce, hltám odhalující se krajinu a Miguelův tlumený hlas mne unáší do minulosti: „Představ si, že přes takové splavy sjížděli řeku barcos rabelos. Převozníci sudy vytlačili na loď, stáli na vyvýšené plošině bosí a veslovali. Cesta do Porta trvala dva dny a oni přespávali na palubě zabalení do deky nebo ani to ne. Bylo to nebezpečné, jsou tu silné proudy a v peřejích jich mnoho náklad vysypalo a někteří tam i přišli o život. Dnes se víno odtud odváží v dodávkách nebo vlakem, přestože u Pinhaa je stále v provozu malý přístav.“
„Četla jsem, že lodě měly širokou plachtu, ovšem nikde jsem ji v Portu roztaženou neviděla. Používala se vůbec?“ přeruším jej a mimoděk zašmátrám pravou rukou po svém černém hedvábném šálu na zadním sedadle.
„Počkej, podám ti ho, ať neskončíme ve škarpě!“ a přehodí mi ho přes chladem ztuhlá ramena. „To jsi četla správně, plachty však sloužily pouze při cestě zpět proti proudu.“ Vtom se zarazí: „Promiň, co to je za neobvyklou vůni? Jako bych ucítil skořici, hřebíček, vanilku.“
„Pro vinaře je moc líbivá! Na látce voní možná trochu jinak než na kůži, ale ta vůně je rozhodně jedinečná,“ natočí se ke mně a shrábne si své navlhlé kudrliny z čela.
Myslí to vážně? Budu to brát jako lichotku a čert vem jakou. Nebo ho snad lákají má štíhlá stehna vykukující pod lemem minisukně a mé útlé tvary vystupující z přiléhavého vršku?
Svahy se z příkopu zdvihají do výšin a bují na nich zelinkavé keře vinné révy. Uprostřed vinic se třpytí bělavé fasády vinařství - quintas - pokryté cihlovými taškami. Kolem nich se zakulacují koruny olivovníků a k nebi tyčí útlá těla cypřišů vysázených s náležitou pravidelností od sebe. A pod tím vším si tiše plyne Douro.
Převedu řeč k vinicím, které nás obklopují: „Migueli, jednou je réva vysázená ve vodorovných řádcích napříč svahem a podruhé ve svislých řádcích z kopce dolů. Všimla jsem si těch rozdílů už v jiných zemích. Podle čeho se tady rozhoduje o směru výsadby?“
„Máš docela záludnou otázku!“ podrbe se na skráni.
„Záludnou? Mám jen ty nejlepší úmysly!“ zakoulím očima.
Nenechá se dlouho pobízet: „Sadba ve svislých řádcích se objevila v posledních letech. Zlepšily se techniky pro zabránění erozi a listy jsou prý lépe vystaveny slunečnímu svitu. Starší vinice jsou ale na vodorovných terasách, co vystavěli vlastními silami vinařští dělníci na strmých stráních.“
Před Pinhaem se Miguel pobaveně zasměje: „Odbočku na quintu do Panascal jsme minuli. Pojeďme dál přes Eiffelův most na Sabrosu! Tam teprve uvidíš ty pravé terasy a kopce a můžeš si je nafotit!“
A vskutku, cesta do kopců mezi vinicemi se čím dál tím více klikatí a terasy jsou hojnější a bytelnější.
„Přibrzdi, ať z toho něco máš!“
Trhnu sebou. Postřehne můj úlek a hodí na mne lítostivý kukuč: „Promiň, jsem trochu zbrklý!“ „Neomlouvej se. I já umím být dost bezprostřední. A schody do pyramidy si tam představit dokážu!“ pohlédnu mu zpříma do očí. Má oříškové duhovky, dlouhé řasy a husté obočí. Smířlivě mne pohladí po paži. V tu chvíli ucítím mezi námi zachvění.
Rozhlédnu se jeho směrem: „Ale terasy napravo vypadají spíš jako obří siločáry, zdi chybí. Proč?“
Jeho zorničky se rozšíří a řeč zrychlí „Nikomu se před čtyřiceti lety nechtělo lopotit s nosnými zdmi. Začala se používat těžká technika a vršit schodovité haldy. Oddělují je od sebe jen břehy.“
Sešlápnu plyn a vzpomenu si na potvůrku fyloxéru. Už na jiných evropských vinicích jsem se doslechla, jak tahle prokletá americká mšička na konci 19. století sála kořeny révy, vytvářela nádory a keře ve velkém umíraly. „Migueli, jak v Douru vyzráli nad fyloxérou? Ty úzké terasy asi samy nestačily?“ vyzvídám. „Je to trochu paradox. Řešení se nakonec našlo v Americe, odkud se šířila. Prostě se tady u vybraných odrůd naroubovala odolnější americká podnož a na technice pěstování už tolik nezáleželo,“ a zadívá se na mé pevné sevření volantu při průjezdu zákrutou.
Vyjedeme až na vrchol, za námi se krčí kolem bělostné zvonice kostela červené střechy domů Sabrosy a před námi se otevírá krajina. Zaklapneme dveře a zíráme z výšky na monumentální umělecké dílo - vinice scházející z obou stran stupňovitě do údolí a líně se vinoucí řeku uprostřed. Světové dědictví Unesco. Vytáhnu mobil a neodpustím si pár záběrů. Pak se přiblížím k Miguelovi. Stojí vzpřímeně na okraji vyhlídky a kochá se panoramatem. Aby se nelekl, přejedu mu jemně dvěma prsty po rameni. Obrátí se ke mně tázavě: „Co máš na srdci?“
„Devět měsíců chladna a tři měsíce pekla!“ svraští ďábelsky obočí. „Od Porta jsi sem jela přes pohoří Marao. To vytváří zdejší mikroklima s drsnějšími zimami a horkými suchými léty. Když se smaží hrozny, užíváme si pekla na zemi s nimi.“ zažertuje.
„Není peklo i pod zemí v podloží? Zníš nějak čertovsky?“ pohrávám si se slovy.
Poodstoupí k vinici a sehne se. Následuji ho.
„Podívej, tuhle hrudku rozdrtíš prsty, to jsou kousky země smíšené s břidlicí“ a ohmatává svými dlouhými prsty našedlou hmotu na dlani. „Terasy jsou totiž vystlány břidličnými usazeninami nebo rozdrcenou břidličnou skalou.“
Ohnu se pro kámen ležící mi u nohou a podám mu ho: „To je z původního podloží?“
„Jasně. Žula, tu nerozdrtíš. Vyzkoušej si to!“ provokuje mě.
Dotknu se žulového šutru ukazovákem a jen si odřu nehet. Břidličnou hrudkou se však propadnu do Miguelovy měkké hřejivé dlaně. „Ups, nerada bych ti rozdrtila šlachy.“ kousnu se naoko do horního rtu.
Miguel můj ukazovák zachytí a s libostí jej zatlačí zpět do své dlaně: „Představ si, že podobně pronikají kořeny révy až do desetimetrové hloubky k zásobám vody. A k tomu do sebe z půdy naberou množství živin.“ Při vzájemném doteku mne zamrazí po těle. Miguel zpočátku krouží mým prstem ve své dlani, potom se odmlčí a sevře můj prst v pěsti.
Ani nezpozorujeme, že nad námi zeje černý oblak, a záhy se na nás řinou proudy vody. Vdechnu do sebe vůni zkropené země. Miguel mi uvolní ruku a prcháme do auta.
Když zjistí, že se mi promočené tričko lepí na kůži, navrhne: „Asi je čas se usušit a zahřát na quintě.“
Venku se znatelně ochladilo, otřesu se zimou: „Mám tu něco na převlečení. Prosím tě, otoč se na okamžik. Nechci nastydnout.“ udělám na něj psí oči a chopím se suchých šatů.
„Hm, jasně. Správný gentleman by vystoupil, ale v tomhle lijáku fakt nevím.“ omluvně pokrčí rameny.
„Jen zůstaň v suchu, nejsem žádná úzkoprsá lady.“ zamrkám. Poslušně se odvrací a mně začíná být líto, že on si své namoklé tričko nesvlékne.
Kde dřímá jeho tajemství?
Vyšplháme nad hučící říčku Tavoru přes drobné terasy s révou ke Quintě do Panascal. Příkré schody vedou k domu s bílou fasádou porostlou břečťanem. Kolem bují vegetace, kvetou fialová a sněhobílá vistárie, žlutá zákula, mandlovníky, pomerančovníky a citroníky poseté plody. Na terase s výhledem do údolí je pár železných stolků a židlí, nad vchodem visí nápis „degustação de vinhos“ (koštovna). Na nádvoří opodál se nachází pár hospodářských budov. Za nimi se vyjímá bílá vila obroubená šedými pruhy, z níž vyčnívá kované zábradlí balkónů. Obydlí pro domácí i hosty. U Miguelovy tety se dosušíme a rozehřejeme čajem a poté se pouštíme do odhalování tajemství barvy, vůně a chuti portského.
Miguel rozevře mohutná vrata do hangáru s nádržemi, dřevěnými káděmi a sudy.
Miguel rozevře mohutná vrata do hangáru s nádržemi, dřevěnými káděmi a sudy.
„Před ochutnávkou ti ukážu, jak se na quintě portské vyrábí. Zajímá tě to?“ zapře se rozkročmo o křídlo vrat, vklouzne rukama do kapes opraných džínsů a sleduje se zaujetím, jak zvědavě procházím mezi nádobami. Obrátím se na patě a přistoupím k němu blíž: „Prozradíš mi, proč má portské víno typickou nasládlou chuť a vyšší obsah alkoholu než běžné víno?“
Potutelně se na mne usměje: „Prozradím, pokud podstoupíš menší zkoušku!“
Prohrábnu si svou zlatavou hřívu: „To zní tajemně... Proč ne, jestli mi svěříš jeho tajemství.“ Mohla bych si to sice přečíst v nějaké suchopárné příručce, v Miguelově podání mi však připadá vše najednou záživnější.
Položí mi ruku na lopatku a vykročíme spolu k žulovým nádržím.
Potutelně se na mne usměje: „Prozradím, pokud podstoupíš menší zkoušku!“
Prohrábnu si svou zlatavou hřívu: „To zní tajemně... Proč ne, jestli mi svěříš jeho tajemství.“ Mohla bych si to sice přečíst v nějaké suchopárné příručce, v Miguelově podání mi však připadá vše najednou záživnější.
Položí mi ruku na lopatku a vykročíme spolu k žulovým nádržím.
„Nejdřív o té chuti. Jednak za ni může odrůda révy, většinou Touriga Francesa nebo Nacional. A jednak zpracování. Když hrozny uzrají, ručně se na vinici sklidí a vyberou se z nich ty s vyšším obsahem cukru. Svezou se u nás do těchhle lagares a rozšlapou se bosýma nohama. Šlapáním totiž neztratí hroznová slupka koncentrovanou chuť a tmavé zabarvení.“ Nadechne se a nasadí šibalský výraz. Co má asi za lubem? Přeruším ho: „Kolik se toho do nádrží vejde?“
„Sklizeň za jeden den.“ utrousí a z kovového kbelíku postaveného na ochozu vytáhne pár bobulí. „Jdeme na to! Vlez si dovnitř a zkus je rozšlapat!“ uchechtne se škodolibě a vhodí je na dno.
Slíbila jsem mu to, nechť se pobaví. Vyzuji se a přelezu vyvýšenou stěnu nádrže. Kamenité dno neuvěřitelně studí. Stlačím ploskami nohou pár bobulí a přilepí se mi na ně vazká hmota. Lepkavý mok mi protéká mezi prsty. „Není to zrovna ideální masáž. Jadérka tlačí, slupka s dužninou kloužou a šťáva lepí,“ snažím se být vtipná. „Už jsi někdy hrozny šlapal?“
Miguel se rozesměje a podává mi ruku, abych neklopýtla při vylézání. „Mockrát! Netváříš se dvakrát nadšeně. Posaď se sem, koupel bude bohužel studená,“ přiklekne a otočí kohoutkem.
„Brr!“ vyhrknu při dopadu proudu ledové vody, to mu nedaruji. „Budeš muset přidat masáž navrch!“ hecuji ho. „Bezesporu, lady! Pro vaše zkřehlá chodidla cokoliv!“ cukají mu koutky a začne pečlivě třít mé nárty svými zručnými prsty.
„Svěříš mi i druhou polovinu tajemství?“ zašeptám mu prosebně do ucha.
„Asi bych měl,“ zvedne ke mně hlavu, přičemž mi stále mne chodidla.
„Sklizeň za jeden den.“ utrousí a z kovového kbelíku postaveného na ochozu vytáhne pár bobulí. „Jdeme na to! Vlez si dovnitř a zkus je rozšlapat!“ uchechtne se škodolibě a vhodí je na dno.
Slíbila jsem mu to, nechť se pobaví. Vyzuji se a přelezu vyvýšenou stěnu nádrže. Kamenité dno neuvěřitelně studí. Stlačím ploskami nohou pár bobulí a přilepí se mi na ně vazká hmota. Lepkavý mok mi protéká mezi prsty. „Není to zrovna ideální masáž. Jadérka tlačí, slupka s dužninou kloužou a šťáva lepí,“ snažím se být vtipná. „Už jsi někdy hrozny šlapal?“
Miguel se rozesměje a podává mi ruku, abych neklopýtla při vylézání. „Mockrát! Netváříš se dvakrát nadšeně. Posaď se sem, koupel bude bohužel studená,“ přiklekne a otočí kohoutkem.
„Brr!“ vyhrknu při dopadu proudu ledové vody, to mu nedaruji. „Budeš muset přidat masáž navrch!“ hecuji ho. „Bezesporu, lady! Pro vaše zkřehlá chodidla cokoliv!“ cukají mu koutky a začne pečlivě třít mé nárty svými zručnými prsty.
„Svěříš mi i druhou polovinu tajemství?“ zašeptám mu prosebně do ucha.
„Asi bych měl,“ zvedne ke mně hlavu, přičemž mi stále mne chodidla.
„Bobule jsi rozšlapala a teď se v lagares luhují. Do moštu se uvolňují ze slupek barviva a cukry a kvasí. A to tajemství? Kvašení vína se po třech dnech zbrzdí přidáním 70% vinného alkoholu jako je brandy. Vznikne z toho nasládlé víno se hroznovou chutí. Porto, co si odtud na jaře odfrčí zrát do sklepů ve Vila Nově, na jak dlouho se mu zachce.“ Najednou si uvědomí, že ho betonová podlaha tlačí do kolen. „Promiň,“ sykne a povstane, aby mi podal boty.
„Díky, to bylo moc milé,“ vztyčím se a mířím za pokulhávajícím Miguelem k východu. Jeho obětavost mne dojímá.
Pootočí se, aby se ujistil, že jdu za ním.
„Hele, v těch dubových sudech je nějaké portské?“ zapátrám.
„Tam zraje víno první zimu po sklizni. Myslím, že nastal pravý čas na ochutnávku. “ vezme mne na zápraží za ruku a vede do koštovny.
Venku se mezitím setmělo, nebe posela hejna hvězd a z dáli slyšíme výt psy.
V přítmí Miguel rozžehne oheň v krbu a rázem je uvnitř hřejivě a útulno.
„Díky, to bylo moc milé,“ vztyčím se a mířím za pokulhávajícím Miguelem k východu. Jeho obětavost mne dojímá.
Pootočí se, aby se ujistil, že jdu za ním.
„Hele, v těch dubových sudech je nějaké portské?“ zapátrám.
„Tam zraje víno první zimu po sklizni. Myslím, že nastal pravý čas na ochutnávku. “ vezme mne na zápraží za ruku a vede do koštovny.
Venku se mezitím setmělo, nebe posela hejna hvězd a z dáli slyšíme výt psy.
V přítmí Miguel rozžehne oheň v krbu a rázem je uvnitř hřejivě a útulno.
Ze someliérky požitkářskou?
Usadím se na mahagonové sesli u stolku připomínajícího soudek. Nedočkavě se zeptám: „Čím začneme?“ Kručí mi v břiše a škrábe ve vysušeném hrdle.
„Možná bychom mohli předtím něco pojíst. Dáš si sýr?“ vytuší mou životní potřebu a vytáhne z lednice sýrový talíř. „V Portugalsku pijeme portské až po jídle. Nebo bys ho chtěla okusit po anglicku s tím sýrem? No, nalačno by se ti po něm mohla snadno zatočit hlava. Přece jen má dvaadvacet procent!“ hodí opilecky hlavou.
Hltám ovčí sýr a Miguel se ke mně se smíchem posadí. „Teda, tvůj apetit je radost pozorovat. Zbyde i na mě?“
„Možná bychom mohli předtím něco pojíst. Dáš si sýr?“ vytuší mou životní potřebu a vytáhne z lednice sýrový talíř. „V Portugalsku pijeme portské až po jídle. Nebo bys ho chtěla okusit po anglicku s tím sýrem? No, nalačno by se ti po něm mohla snadno zatočit hlava. Přece jen má dvaadvacet procent!“ hodí opilecky hlavou.
Hltám ovčí sýr a Miguel se ke mně se smíchem posadí. „Teda, tvůj apetit je radost pozorovat. Zbyde i na mě?“
Zarazím se: „Promiň“ a přisunu kousek napíchnutý na párátku k jeho rtům. Vtáhne ho do úst a šeptne: „Jeden nikdy nestačí.“ a strčí si tam další dva. Fascinují mne jeho plné rty zmocňující se kostek sýra. Jak vláčné a jemné asi mohou být?
Z přemítání mne vytrhne zapraskání ohně. Miguel prudce vstane a na stolek položí tmavě zabarvené láhve a čtyři sklenky. Do dvou nalije tekutinu rubínové a do dalších dvou jantarové barvy. „Ochutnej obě barvy!“
Prohlížím si rozdílné odstíny, přivoním si k oběma sklenkám a jednu po druhé chutnám. Miguel se zahledí do plamenů pohrávajících si s polínky a usrkuje bezděčně svůj mok. O čem asi přemýšlí? Mohu ho vyrušit? Přejedu lehce po hřbetu jeho ruky. „Každá chutná trochu jinak, rubínová po švestkách a jantarová po dubovém dřevě s karamelem. Co jsem měla poznat?“
Jeho tvář se rozzáří: „Nějakou zkušenost s degustací vína máš. To mě těší! Trochu tě k těm jemným nuancím portského navedu a něco si vyzkoušíme.“
Z jeho „něco si vyzkoušíme“ jsem trochu v rozpacích. „Poslouchám, naváděj mě!“ předkloním se k němu a bradu si opřu o zápěstí.
Zapře se lokty o desku stolu naproti mně a upírá na mne hluboký pohled.
„Máš krásně modré oči.“ polkne naprázdno. „Tam jsem tě zavést nechtěl...portského jsou v podstatě dva druhy, víno zrající v sudech nebo v lahvích. Většina ho pochází z dubových sudů, akorát chuť, barva a vůně závisí na velikosti sudu a době zrání v něm. Nejkratší dobu ve velkých sudech stráví Vintage a Crusted, směsky výjimečných ročníků. My jsme chutnali rumělkové Ruby a zlato-hnědé Tawny...“
Pohrávám si s pramínky svých kadeří a skočím mu do řeči: „Ruby pochází tudíž z velkých sudů s kratším zráním a Tawny z malých dubových sudů s delším zráním?“
Napřímí se a prsty přejede siluetu sklenky: „Pochopilas to dokonale. Pamatuj si, že Ruby je mladé víno se švestkovo-ostružinovým aroma. Tawny do sebe vstřebá snadno dubovou chuť i barvu ze soudku a má příchuť karamelu, ořechů a mandlí. Které ti chutnalo víc?“
Zrcadlím jeho pohyby na konturách své prázdné sklenky a nespouštím z něj svůj zrak: „Tawny. Jak bylo staré? Nebo se říká zralé?“
Ukáže na polici u stěny, kde jsou seřazeny všechny Tawny 10, 20, 30, 40, Old Tawny Port. „Dal jsem ti ochutnat dvacítku. Nicméně číslo udává jen průměrný věk směsi.“
Poté hrábne po čtyřech čistých sklenkách, odváže si černý šátek z krku a ukloní hlavu k pravému rameni: „Zahrajeme si spolu hru, ano?“ Nevypadá na šílence, co by mne chtěl zardousit, naopak mne čím dál tím víc přitahuje. Nu, budeme si hrát. „Jakou?“ přimhouřím levé oko. „Na znalce portského!“ postaví se za mne a hladí mi ramena. Projíždí mnou elektrický výboj: „Co chceš dělat s tím šátkem?“ „Budeš hádat naslepo podle vůně a chuti!“ nadzvedne mi vlasy a utahuje uzel na týlu.
Slyším, jak nalévá víno do sklenek. Nato mi podá první z nich. Její obsah voní po lesním ovoci. Víno je lehké, mladé a bez dubového aroma. „Ruby“, řeknu.
Druhá sklenka příliš výrazně nevoní, zato chuť má silnou, honosnou, cítím dřevo, grilované oříšky, skořici, tipuji „Tawny dvacet nebo třicet?“ Sakra, proč najednou cítím mužskou vůni?
Třetí lahodně voní a má nasládlou chuť. Na patře se však jeví divoká a nespoutaná. Cítím z ní dubové dřevo, ale ne tolik, a karamel s vanilkou. Že by „Tawny deset?“.
„Poslední je překvapení.“ hlesne můj hostitel. Nakláním sklenku, ale nic necítím, do nosu se mi nasál živočišný pach šátku. Snažím se soustředit na chuť rozlévající se mi v ústech. Silné opojné aroma, jedinečnou chuť. Jsem zmatená. „Crusted?“
Miguel mi opatrně odváže z očí šátek a krotce se na mne podívá: „Spletla ses jedinkrát, nakonec, u Vintage! Dokážeš vnímat všemi smysly jako profesionálka!“
Zakroutím hlavou: „Poslední hlt jsem necítila, zastřela mi ho vůně tvého těla.“ Zatváří se překvapeně. Nebylo to v plánu? „Z toho šátku přece!“ zakoktám omámená vínem i Miguelem.
Zvednu se od stolu. Přistoupí ke mně a opře své špičky proti mým, Zašušká: „Tys cítila silněji vůni mého těla než portského?“ Přikývnu a on mne obejme. „Tvůj parfém voní na kůži vábivě. Co kdybych tvou vůni ochutnal?“
Z přemítání mne vytrhne zapraskání ohně. Miguel prudce vstane a na stolek položí tmavě zabarvené láhve a čtyři sklenky. Do dvou nalije tekutinu rubínové a do dalších dvou jantarové barvy. „Ochutnej obě barvy!“
Prohlížím si rozdílné odstíny, přivoním si k oběma sklenkám a jednu po druhé chutnám. Miguel se zahledí do plamenů pohrávajících si s polínky a usrkuje bezděčně svůj mok. O čem asi přemýšlí? Mohu ho vyrušit? Přejedu lehce po hřbetu jeho ruky. „Každá chutná trochu jinak, rubínová po švestkách a jantarová po dubovém dřevě s karamelem. Co jsem měla poznat?“
Jeho tvář se rozzáří: „Nějakou zkušenost s degustací vína máš. To mě těší! Trochu tě k těm jemným nuancím portského navedu a něco si vyzkoušíme.“
Z jeho „něco si vyzkoušíme“ jsem trochu v rozpacích. „Poslouchám, naváděj mě!“ předkloním se k němu a bradu si opřu o zápěstí.
Zapře se lokty o desku stolu naproti mně a upírá na mne hluboký pohled.
„Máš krásně modré oči.“ polkne naprázdno. „Tam jsem tě zavést nechtěl...portského jsou v podstatě dva druhy, víno zrající v sudech nebo v lahvích. Většina ho pochází z dubových sudů, akorát chuť, barva a vůně závisí na velikosti sudu a době zrání v něm. Nejkratší dobu ve velkých sudech stráví Vintage a Crusted, směsky výjimečných ročníků. My jsme chutnali rumělkové Ruby a zlato-hnědé Tawny...“
Pohrávám si s pramínky svých kadeří a skočím mu do řeči: „Ruby pochází tudíž z velkých sudů s kratším zráním a Tawny z malých dubových sudů s delším zráním?“
Napřímí se a prsty přejede siluetu sklenky: „Pochopilas to dokonale. Pamatuj si, že Ruby je mladé víno se švestkovo-ostružinovým aroma. Tawny do sebe vstřebá snadno dubovou chuť i barvu ze soudku a má příchuť karamelu, ořechů a mandlí. Které ti chutnalo víc?“
Zrcadlím jeho pohyby na konturách své prázdné sklenky a nespouštím z něj svůj zrak: „Tawny. Jak bylo staré? Nebo se říká zralé?“
Ukáže na polici u stěny, kde jsou seřazeny všechny Tawny 10, 20, 30, 40, Old Tawny Port. „Dal jsem ti ochutnat dvacítku. Nicméně číslo udává jen průměrný věk směsi.“
Poté hrábne po čtyřech čistých sklenkách, odváže si černý šátek z krku a ukloní hlavu k pravému rameni: „Zahrajeme si spolu hru, ano?“ Nevypadá na šílence, co by mne chtěl zardousit, naopak mne čím dál tím víc přitahuje. Nu, budeme si hrát. „Jakou?“ přimhouřím levé oko. „Na znalce portského!“ postaví se za mne a hladí mi ramena. Projíždí mnou elektrický výboj: „Co chceš dělat s tím šátkem?“ „Budeš hádat naslepo podle vůně a chuti!“ nadzvedne mi vlasy a utahuje uzel na týlu.
Slyším, jak nalévá víno do sklenek. Nato mi podá první z nich. Její obsah voní po lesním ovoci. Víno je lehké, mladé a bez dubového aroma. „Ruby“, řeknu.
Druhá sklenka příliš výrazně nevoní, zato chuť má silnou, honosnou, cítím dřevo, grilované oříšky, skořici, tipuji „Tawny dvacet nebo třicet?“ Sakra, proč najednou cítím mužskou vůni?
Třetí lahodně voní a má nasládlou chuť. Na patře se však jeví divoká a nespoutaná. Cítím z ní dubové dřevo, ale ne tolik, a karamel s vanilkou. Že by „Tawny deset?“.
„Poslední je překvapení.“ hlesne můj hostitel. Nakláním sklenku, ale nic necítím, do nosu se mi nasál živočišný pach šátku. Snažím se soustředit na chuť rozlévající se mi v ústech. Silné opojné aroma, jedinečnou chuť. Jsem zmatená. „Crusted?“
Miguel mi opatrně odváže z očí šátek a krotce se na mne podívá: „Spletla ses jedinkrát, nakonec, u Vintage! Dokážeš vnímat všemi smysly jako profesionálka!“
Zakroutím hlavou: „Poslední hlt jsem necítila, zastřela mi ho vůně tvého těla.“ Zatváří se překvapeně. Nebylo to v plánu? „Z toho šátku přece!“ zakoktám omámená vínem i Miguelem.
Zvednu se od stolu. Přistoupí ke mně a opře své špičky proti mým, Zašušká: „Tys cítila silněji vůni mého těla než portského?“ Přikývnu a on mne obejme. „Tvůj parfém voní na kůži vábivě. Co kdybych tvou vůni ochutnal?“
Políbím ho na jeho bonvivánské rty.
Popadne láhev Vintage a vydáváme se ruku v ruce koštovat portské před uložením ke spánku.
Odjíždím po proudu řeky Douro údolím zářícím v ranním slunci všemi odstíny zelené. Inspirace jsem posbírala dostatek. A pokud se mne zeptáte, jak chutná porto?
Odpovím: Porto chutná jako život sám!
Popadne láhev Vintage a vydáváme se ruku v ruce koštovat portské před uložením ke spánku.
Odjíždím po proudu řeky Douro údolím zářícím v ranním slunci všemi odstíny zelené. Inspirace jsem posbírala dostatek. A pokud se mne zeptáte, jak chutná porto?
Odpovím: Porto chutná jako život sám!
