„Půjdeš ty,“ pronesl tenkrát manžel. „Přece to nepropadne.“
„Já nechci nic psát a nechci jít někam mezi cizí lidi,“ zaúpěla jsem. „To naše dcera je nadaná, to ona píše nádherné básně a povídky, ne já!“
Ale pak jsem si tvrdě řekla: „Běž, nejsi srab!“
Vedle mě sedí paní: „Vždycky jsem se chtěla stát detektivem. A teď se ze mě stal detektiv lidských duší,“ představí se.
„Hm, asi psycholog,“ říkám si. „Sice mě trochu mrzí, že není opravdový detektiv, ale tohle je také dobré.“
Pak vytáhne z kabelky zaletovanou debrecínku a při dalším povídání ujídá.
„Nestačila jsem se nasnídat,“ mrkne na mně a usměje se.
Při mém představování se mně chvěje hlas a zajímavé je asi jen to, že jsem na kurzu jako náhradník.
Pak jdeme s detektivem a prodejcem aut na oběd, a i když se známe tři hodiny, připadají mně blízcí. Safi a Marek.
Odpoledne přichází další milá dáma, nese nějakou dobrotu a zjišťuji, že procestovala celý svět. Bohunka.
Večer popisuju záhon očima krtka. Jsem nadšená a žasnu, že jindy tak otravný popis lze napsat vtipně a zajímavě.
Druhý den, když se rozcházíme, mě Dana obejme a řekne: „Myslím, že tvoje dcera je talentovaná po tobě. Nechci tě přemlouvat, ale byla bych ráda, kdybys pokračovala.“
A já vím, že budu. Zjistila jsem totiž, že mě baví psát.
Sem tam do nich něco vložím. Dělám to záměrně hodně rychle a poslední lejstro strčím vždycky pěkně navrch. A řeknu si: Až budu mít víc času, roztřídím si to. Tentokrát ale potřebuji najít smlouvu o penzijním pojištění. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se uklidnila a překonala odpor a také trochu strach, že ji nenajdu.
Ale pak jsem si tvrdě řekla: „Běž, nejsi srab!“
Na první hodině se sešli samí zajímaví lidé. Pobaví mě pán, který přiběhne na poslední chvíli, čtvery brýle na hlavě, velký notebook přes rameno. Prý prodává auta.
„Auta a psaní, to jde dohromady?“ kroutím hlavou.
Vedle mě sedí paní: „Vždycky jsem se chtěla stát detektivem. A teď se ze mě stal detektiv lidských duší,“ představí se. „Hm, asi psycholog,“ říkám si. „Sice mě trochu mrzí, že není opravdový detektiv, ale tohle je také dobré.“
Pak vytáhne z kabelky zaletovanou debrecínku a při dalším povídání ujídá.
„Nestačila jsem se nasnídat,“ mrkne na mně a usměje se.
Při mém představování se mně chvěje hlas a zajímavé je asi jen to, že jsem na kurzu jako náhradník.
Pak jdeme s detektivem a prodejcem aut na oběd, a i když se známe tři hodiny, připadají mně blízcí. Safi a Marek.
Odpoledne přichází další milá dáma, nese nějakou dobrotu a zjišťuji, že procestovala celý svět. Bohunka. Večer popisuju záhon očima krtka. Jsem nadšená a žasnu, že jindy tak otravný popis lze napsat vtipně a zajímavě.
Druhý den, když se rozcházíme, mě Dana obejme a řekne: „Myslím, že tvoje dcera je talentovaná po tobě. Nechci tě přemlouvat, ale byla bych ráda, kdybys pokračovala.“
A já vím, že budu. Zjistila jsem totiž, že mě baví psát.
Někdy tedy nemůžu nic vymyslet, jde to ztuha, drhne to a každou větu měním a nejsem spokojená, jindy se slova jen hrnou a nestačím zapisovat.
A také miluji Danu s velkým srdcem a všudypřítomným úsměvem. A lidi, kteří tam k ní patří.
Psaní se stalo součástí mého života. Je to náhoda? Mělo to tak v být? Kdo ví?
A také miluji Danu s velkým srdcem a všudypřítomným úsměvem. A lidi, kteří tam k ní patří.
Psaní se stalo součástí mého života. Je to náhoda? Mělo to tak v být? Kdo ví?
Každopádně už nejsem žádný náhradník!
 |
| Kurz jako dárek |
Sem tam do nich něco vložím. Dělám to záměrně hodně rychle a poslední lejstro strčím vždycky pěkně navrch. A řeknu si: Až budu mít víc času, roztřídím si to. Tentokrát ale potřebuji najít smlouvu o penzijním pojištění. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se uklidnila a překonala odpor a také trochu strach, že ji nenajdu.
