To naše začalo v okamžiku, kdy Martin prohlásil, že mangrovníky celosvětově odumírají a nikdo neví proč. Proto bychom se na ně měli zajet podívat, navíc když je to jen sedmdesát kilometrů. Amarouš s radostí souhlasí, má prý v blízké vesnici nějakou práci, tak nás tam vezme. Kromě našich věcí vezeme na korbě jeho Toyoty ještě solární panel a cestou přihazujeme starý pultový mrazák. Cesta k mangrovníkům je dlouhá. Dokud jedeme po asfaltce, tak to jde, ale tu brzy opouštíme, a pak už se jen kodrcáme skoro krokem cestou necestou, opatrně a pomalu, takže nám mrazák vyskočí z korby jen jednou. Do vesnice nad mangrovníky trvá cesta skoro čtyři hodiny.
Vesnice má všeho všudy tři domy. Amarouš tam instaluje solární panel na autobaterii, vykládá mrazák a za odměnu si domů veze cosi ve vaku z kozí kůže a živé kůzle, které uvazuje na korbě. Zpátky už to je bez mrazáku, takže nemusí jet Amarouš tak opatrně. Kůzle na korbě žalostně mečí, ale brzy je přehlušené zvukem ještě méně příjemným. Někde u pravého předního kola dře plech o plech, a to čím dále hlasitěji. Nakonec Amarouš zastavuje, dál to nejde. Plán je jasný, zavolá kamaráda, ten přijede a opraví to. Musíme jen počkat. A tak čekáme uprostřed divočiny. Čekáme a čekáme. Jak auto zastavilo, kůzle ožilo. Konečně opadl ten stres. Prochází se po korbě a najednou si všímám, že stojí zadkem přímo nad mými botami. Jedeš potvoro, ještě že jsem si toho všiml, vždyť mi tam mohla nadělat. Aha, tak ještě že jsem si toho všiml. Tečka. Bez dovětku.
„Budeš mít štěstí,“ směje se Amarouš. To už mám, že jsem si toho všiml. „Nikdo jiný si to nezaslouží tak, jako ty,“ dodává Martin a já doufám, že myslí to štěstí. A čekáme a čekáme. Na okolí padla tma a obdivujeme hvězdy. Bez světelného smogu. Vidíme stejná souhvězdí jako doma, ale jinde, než jsme zvyklí. Například Orion vypadá, jako by chtěl skočit šipku za obzor.
Konečně se v dáli objevují světla. Jen ten zvuk je nějaký zvláštní. K našemu údivu nás míjí na dřeň odstrojený ale stále pojízdný náklaďák. Za chvíli další světla. Hm, motorka. To je teda provoz. A konečně auto, ale ne naše, nějaké obsypané domorodci. A další dvě auta, to je v divočině provoz jak na dálnici. Po dvou a půl hodinách je to konečně náš zachránce. Půl hodiny a auto je zase pojízdné.
(úryvek z rozsáhlejšího článku)
