Matúš Šimončič
Lapajúci po dychu s krvavými bosými nohami a okovami okolo kotníkov stáli na hrane obrovského kaňonu. Koniec línie. Už nebolo kam bežať. Pozreli sa na seba.
“Čo teraz?” spýtala sa ho.
BLBÝ RÁNO
Alena Zouvalová
Probudila se nahoře na útesu. Ach jo. Už zase. Chodí ve spánku a vždycky to dojde do těch nejhorších extrémů. Jednou se probudila uvnitř traktoru a to žádnej nevlastní.
“Čo teraz?” spýtala sa ho.
On jej len ticho hľadel do očí.
Obaja vedeli, že ak ich biely muž chytí, budú mučení, bičovaní a neboli by prví, ktorí by prišli o ruku, ak nie celé rameno.
V diaľke počuli blížiaci sa brechot psov blízko nasledovaný cvalom kopýt. Vedeli čo musia urobiť. Otvorené čeľuste zeme žiariace sýtou oranžovo-béžovou neboli príliš odlišné od domova, z ktorého boli unesení.
“Tam sú!” zaznel hlas spoza nich.
Obaja sa nadýchli a skočili.
“Tam sú!” zaznel hlas spoza nich.
Obaja sa nadýchli a skočili.
Zadání:
Napište příběh, který končí větou: Nadechl se a skočil.
BLBÝ RÁNO
Alena Zouvalová
Probudila se nahoře na útesu. Ach jo. Už zase. Chodí ve spánku a vždycky to dojde do těch nejhorších extrémů. Jednou se probudila uvnitř traktoru a to žádnej nevlastní.
No jo, ale co teď?
Bydlí dole, úplně dole pod útesem, na břehu u moře, a jít celou tu štreku zpátky, ještě takhle po ránu? Ani náhodou.
No co, aspoň se po ránu trochu osvěží. Nadechla se a skočila.
DÍRA DO NEZNÁMA
Natálie Hovorková
Rádi prozkoumáváme tajuplná a neznámá místa. Před rokem jsme se rozhodli zajet do Rumunska. Místa, kde jsme ještě nebyli. První dny jsme procházeli vesnici, kde jsme bydleli a potom se rozhodlo, že se půjdeme podívat do lesa. Po několika hodinách jsme narazili na křovím zarostlé dveře do sklípku. Bylo otevřeno. „Prozkoumáme to!“ povídá nadšeně přítel. Vešli jsme dovnitř a jediným světlem byly naše baterky. Uprostřed místnosti byla díra, asi velikosti kanálu. Přítel se rozhodl skočit tam. Nebyla sice moc hluboká, ale já netušila. Co tam mohu čekat. Snad další chodby. „To musíš vidět,“ volal na mě s nadšením. Stoupla jsem si k okraji, nadechla se a skočila.
SKÁKEJ!
Kateřina Hošková
Už dlouho se k tomu odhodlávala. Celou zimu se těšila a teď když stála na okraji přehrady s postrojem kolem pasu, veškerá odvaha skočit, ji opustila.
„Tak to ne,“ řekla rozhodně a chystala se odepnout výstroj.
„No moment, madam, už jste si to zaplatila, nebuďte posera.“
Při slově posera se v ní cosi vzedmulo. Věnovala muži, co jí tímto slovem počastoval, nasupený výraz a nechala ho, aby ji znovu utáhl popruhy.
Při slově posera se v ní cosi vzedmulo. Věnovala muži, co jí tímto slovem počastoval, nasupený výraz a nechala ho, aby ji znovu utáhl popruhy.
„Ještě mi pak poděkujete, na takovej zážitek jen tak nezapomenete,“ řekl a zkontroloval, zda popruhy skutečně drží.
Měl pravdu. Dolů se už ale znovu nepodívala. Místo toho zavřela oči, nadechla se a skočila.
Měl pravdu. Dolů se už ale znovu nepodívala. Místo toho zavřela oči, nadechla se a skočila.
