Vpravo, na židli za stolem, sedí otec. Vidím jen ruce a černé vlasy. Ruce má rozpažené, jinak by si nepočetl. Drží v nich noviny, denní tisk obřích rozměrů. Občas něco přečte a komentuje.
„Máni, víš, že letos zmrzly meruňky, ale pršelo dost, okurky budou.“ Návštěvy státníků prošel rychle, mumlal si tiše něco pro sebe. „A víš, že má dnes svátek Ferdinand? Znáš nějakého?“ Nečeká na odpověď, maminka si dělá svoje a nevnímá ho. Shrnul loňskou zimní olympiádu v Sarajevu a přidal komentář k letošnímu mistrovství světa v hokeji v Praze. „Letos se chlapcům mistrovství povedlo, hoši jedni zlatí.“ Tatínek je nesportovec, ale to nevadí, teorie mu jde na výbornou. Teď se věnuje čtení blahopřání k narozeninám a několika oznámení v černé kronice. Tváří se patřičně důležitě, dodává mamince, pracující u kuchyňské linky informace, bez kterých by zřejmě kvalitní krmi neuvařila. Odhaduji to z výrazu její tváře, koulí očima a vzdychá.
Otec čte často, když nečte, píše, když nepíše, mluví, když nemluví, jí.
Maminka se zjevně snaží soustředit na svou práci, teď si chystá kastroly na vaření. Sehnutá u spodní skříňky kuchyňské linky hledá ty vhodné velikosti. S ohlušující ránou, dopadne štos kastrolů na dlažbu kuchyně. Smaltované, také zelené, lahvově zelené kastroly a poklice. Rozkutálejí se kolem maminky. Kousky odprýsknuté barvy se rozletí po celé kuchyni.
„Kurva, do prdele, já se na to vyseru.“
Otec zvedá hlavu od rozečtených novin. „Máničko, nebuď vulgární.“
Maminka se prudce otáčí, odfoukává si vlasy z čela a oči zabodne do jeho.
„Ty už mě taky neser, kdybys něco dělal, tak bys taky nadával.“
Otec sklopí zrak zpět k novinám, už ani nedutá, ještě by rád i jedl.
