„Tak hele, Pražáku, kofolu tu nechlastajó ani děcká! Natož my ostatní, co navíc podle teba žijeme v Ásii!“ zakoulel hostinský „Skrblík“ očima. „A Camelky nevedu, je to drahé jako prasa, když chceš kůřit, tumáš Startky, stejně to - kurva - není zdravé! A daj si škopek, jako všeci ostatní!“„No jo, no jo,“ tu Asii mi tu asi hned tak neodpustí. Sem na Moravu jsem se přiženil asi před pěti lety. Trvalo mi, než jsem si zvykl na to, že každý je tu něčí strýček, či tetička. Zároveň jsem zjistil, že tu mají sice srdce na dlani, ale na druhou stranu sakramentsky platí, že ani kuře nehrabe zadarmo. A tak jsem po nějakém malicherném sousedském problému a pár sklenkách slivovice vypustil z pusy, že se tady s nikým nedá domluvit, protože od Prahy za druhou - přeškrtlou cedulí „KOLÍN“ začíná Asie a podle toho se v těchto končinách civilizovaný člověk musí zařídit…
Zkusil jsem ještě vzdorovat: „Já vím, ale mám tu zaparkovaný traktor, bělorus. Děláme tady zemní práce na stavbě a jedu s ním domů.“
„Jarine, potřebovál bych mladým vykopat u domu takovů ďůru, na sklépek…“ oslovil mě sedící štamgast.
„Pane Košťál, tak to jsou vaši mladí první, koho tu znám, že má barák dřív, než sklípek!“
Dědek se zarazil: „Tož vinný sklep už majů, ty trúbo, ale myslím u baráku - na bandury, mrkvu a jabka- pivnicu! Ale tomu bys nerozuměél, ty paradajo pražská! Mladá brble, že to nemajů kam dať! A poď už si přisednút! Skrblíku, dva škopky a dvě halůzkové, ať to zapijeme!“
„Ale já nemůžu, jsem tady…“
„Máš to dom jen jednu ves, tady sa to tak nebere, co bys mohl udělat s traktorom, stéjně to hovno jede! Posaď sa a daj si, pak mě vemeš dom a cestou se stavíme u mladých, abys to tam obhlédl!“
Vzdorovat nešlo, nejsem na to hrdý, ale zasedl jsem a škopek s halůzkovů proběhl několikrát. Asi po hodině jsme se se starým Košťálem zvedli a vyrazili domů a na tu obhlídku. Dědek seděl na nouzovém sedátku na blatníku a jeli jsme mezi poli k nám do vedlejší vesnice.
„Kurva, chlapče! Švestky!“ vykřikl najednou dědek.
„Jo, jo, ty tady rostou všude…“ přitakal jsem bez rozmyslu.
„Ale hovno! Policajti! Totkaj před námi, dvě autá a beró to šmahem, stavijó každého…“
„Vidíte, pak že prý „tady sa to tak nebere“- vidím, jak jim dávají dýchnout… Řidičák v prdeli, to bude průšvih!“ lamentoval jsem a mozek běžel na plné obrátky. Byli tak půl kilometru před námi a odbočit už nebylo kam. Jasně- ďúra…
„Držte se!“ zavelel jsem a vjel příkopem na pole.
„Vzadu v traktoru - za sedačkou jsou dřevěný kolíky, vemte je a zatlučte do země!“
„Kam?“ ptal se Koštál.
„Kamkoli! Hlavně rychle!“ vyštěknul jsem.
„Natlučte je do čtverce, asi čtyři metry od sebe!“ Bylo vidět, že policajti si nás už všimli, ale dál nás neřešili, dělali svou práci. A my také. Nacouval jsem na poli mezi kolíky, spustil patky a začal bagrovat. Pomalu. Postupně. Ale policajti to měli až do tmy. Nevěřili byste, jak velkou díru lze i velmi laxně a pomalu vybagrovat za dvě hodiny. Když to ochránci zákona sbalili, zavelel jsem jen užaslému Košťálovi: „Nastupte si! Ty kolíky tam nechte, vemte jen kladivo!“
Zpitomělý Košťál jen blekotal: „Tož chlapče, nechtěl jsem tě zdržáť. To sem nevěděél, že máš další prácu a mosíš kopat ještě jinů ďůru!“
Polohlasně jsem vzdychl: „Já taky ne, pane Košťál, já taky ne.“
Zadání:
Napište povídku na téma: zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
