Neklidné noci - napsala Veronika Wilhelmová

“Nádech, výdech,” šeptám si v duchu. Tohle musím zvládnout. Nejsem už přece žádná malá holka. Otevřu dveře od svého pokoje a okamžitě běžím k vypínači. 

“Blik!” rožnu lustr v obýváku. “Uf, nejhorší část je za mnou.” 

Z obýváku na chodbu už je trochu vidět, stejně ale rozsvítím i tam a hned potom i na záchodě. Nesnáším být doma sama. Když jsem byla mladší, bála jsem se každého jednoho zvuku, který náš starý rozvrzaný dům udělal. Přemlouvala jsem mamku, abych si mohla pozvat kamarádky pokaždé když šli s tátou večer ven, a mě nechávali doma samotnou.
Často jsem jí i popisovala ty nejpodivnější zvuky, které se v domě po jejich odchodu ozývali a nespočetněkrát jsem ji vysvětlovala, že se doma prostě bojím. A ona mi na oplátku pokaždé vysvětlovala, že není čeho a že z toho jednou vyrostu. Nevyrostla. Dneska už si akorát jsem schopná dojít na záchod. A to je pokrok. Když jsem byla malá, zavřela jsem dveře svého pokoje hned co se zavřely ty domovní za rodiči a čekala jsem než se vrátí. Bála jsem se otevřít, nechodila jsem ani na záchod. Kolikrát jsem to už nemohla vydržet, ale stejně jsem vždycky čekala než přijdou. Jakmile pak máma otevřela dveře mého pokoje, vylítla jsem na záchod a konečně si ulevila.

Dneska jsou zase pryč. Rychle spláchnu, umyju si ruce a běžím od vypínače k vypínači, co nejrychleji zpátky do bezpečí svého pokoje. Zabouchnu dveře. Srdce mi buší až v krku. Taková pitomost. Kdo to kdy viděl, aby se třináctiletá holka bála chodit na záchod. Lehnu si zpátky do postele k rozečtené knize. “BUM!” 

“Co to bylo?” 

Vyděsím se a zaposlouchám se do ticha prázdného domu. Slyším kroky? To přece nemůže být pravda, rodiče se mají vrátit až za hodinu. Zvednu se z postele, pomalu přejdu pokoj ke dveřím přiložím na ně ucho. To jsou určitě kroky. V krku mám sucho. Zhasnu světlo, aby z venku nebylo vidět, že v pokoji někdo je a zalezu pod peřinu. Poslouchám. Kroky se pomalu blíží z opačné strany dveří mého pokoje. Zatajím dech, ale kroky před dveřmi nezastaví, slyším jak se pomalu vzdalují.
“Mami včera večer tu někdo byl,” říkám ráno u snídaně, zatím co si mažu chleba marmeládou. Pod peřinou bylo takové teplo, že jsem tam nakonec usnula a probudila jsem se až ráno. 

“Ale prosím tě, kdo by tu co dělal? Něco se ti muselo zdát,” povídá máma. “Na to aby ses bála být sama doma jsi přeci jen už trochu velká, nezdá se ti? Co by za to jiné děti daly, odpočinout si takhle od rodičů.”

Ten večer jsem zase zůstala sama doma. 

Ve městě byl filmový festival a rodiče šli na další promítání. Tentokrát jsem si nachystala všechno jídlo a pití ještě než odešli jsem si ho odnesla do pokoje. Jen co se za nimi zavřeli domovní dveře, skočila jsem si naposledy na záchod a zavřela se do svého pokoje. 

Celá nervózní jsem se snažila udržet pozornost na čtení, když v tom to slyším znovu. Zase ty kroky. Zhasla jsem lampičku a z pod peřiny poslouchala jejich směr. Z kuchyně po schodech nahoru, přes celý obývák, před mými dveřmi se na okamžik zastavily, pak ale zmizeli zpátky na schodech. Ráno jsem to mamce už neříkala, bylo mi trapně. 

Už si zase ani nezajdu na záchod. Prostě mám strach.

O týden později, zrovna jsem přišla ze školy slyším zvonek. 

“Skoč otevřít!” volá na mě z kuchyně máma. 

“Jé dobrý den.” 

Za dveřmi stojí sousedka Marta, usměvavá šedesátnice a v ruce drží přepravku se zavařovačkami. “Ahoj Jůlinko, vyřiď mamince, že posílám ty marmelády a že moc děkuju.” 

“Že děkujete, a za co?” zeptala jsem se Marty zmateně. 

“No přece za tu kyselinu citrónovou. Dělala jsem o vejkendu marmelády a došla mi kyselina citrónová, tak jsem volala mamince, jestli mi nepujčí. Druhý den jsem si pro ni zase zapomněla skočit do obchodu a Jarouš zatím vočesal i zbylý keře, tak jsem pro ni musela znova. Bez vás by žádný marmelády nebyly.” 

“Vy jste tu o víkendu byla?” zeptala jsem se zmateně. 

“To víš že jo, maminka říkala, že budeš doma a že mi můžeš klidně pomoct, ale pokaždé už jsi měla zhasnuto a spala si,” řekla mi Marta s úsměvem.