Noe otevřel znavené oči. Na břehu stálo zvíře, které neznal. Bylo veliké, tvářilo se nadřazeně a nebylo samo. Za prvním velikým zvířetem stálo několik dalších.
„Kdo jste?“ zeptal se zaraženě Noe.
„Jsme veliká zvířata a jako taková nás musíš nalodit!“
„Musím?“ Noe potřásl hlavou. „Nemusím a ani nemůžu. Já naloďuji páry, ne skupiny!“
„Jenže v našem případě musíš udělat výjimku,“ oznámilo mu první veliké zvíře. „Za prvé je nás tu pár hodně velikých zvířat a za druhé, my máme vždy pravdu. V našem společenství znamenáme hodně!“
„Jak se tak na vás dívám,“ řekl opatrně Noe a promnul si bělostný dlouhý vous, „není mi jasné, zda jste veliká zvířata koalice či opozice.“
„A není to jedno?“ opáčilo první veliké zvíře. „Ať jsme tam či tam, jsme vždy veliká zvířata a bez nás to nejde!“
„Ale jde,“ usmál se unaveně Noe a pak prudce vstal. „Jsou-li mezi vámi samec a samice rodu veliké zvíře, vstupte na mou Archu. Nejsou-li, odejděte! Tak praví boží rozkaz!“
První veliké zvíře se na Noa ještě chvíli mlčky dívalo a pak řeklo. „Mezi námi velikými zvířaty nejsou samice. A navíc víme, že rozkaz, rozkaz nadřízeného, je svatý. Sbohem, Noe.“
Celý hlouček velikých zvířat se otočil a odešel do věčného zapomnění.
Vlastně tam neodešel.
