„To musíme spočítat. Nás domácích je šest. Košičtí jsou čtyři, tak to je deset. Jako první přijede už za chvilku Jenda.“
„Sám nebo i s Martou?“
„Počkej, ty to nevíš, že oni už spolu nejsou?“
„Ne. A kdo by mě to tak asi řekl? A kdo komu dal kopačky?“
„Ona mu. Ty, vole, to je story na posrání.“
„Povídej.“
„Tak od začátku. Dělali ve fabrice spolu. On mistr na slévárně, ona sekretářka u šéfa. On svobodný ona vdaná plus dvě děcka navrch. Ten její je magor. Nikde nemaká, je na drogách, věčně v rauši a o děcka se vůbec nestará a upřímně, asi je to dobře, protože kdo normální by svoje děcko nechal feťákovi? Prý tam u nich bylo i nějaké násilí, facky a tak. Teda on jí. Marta je taková křehule, facku by nedala snad ani sama sobě. No, a ona už toho měla plný kecky. Každodenní hádky, věčně bez peněz, asi spolu ani nespali a tak bylo jen otázkou času, kdy to mezi nima bouchne. Začala si s Jendou, odstěhovala se s děckama k matce a toho svého přestala vyživovat. Jeník se zamiloval. Byl v sedmém nebi. S dětma to on umí, ty si hned omotal kolem prstu. Doma začal budovat bydlení i pro ně. Každému svůj pokojík, bazén na zahradě i s vířivkou. To bylo právě vloni, kdy tady byli na pizza párty spolu i s dětma. Ona Marta k Jendovi jezdila na víkendy. Jenda, jak víš, změnil mezi tím zaměstnání. To vypadalo, že se schyluje k svatbě. Vrkali oba dva. Jen ten její rozvod jaksi nebyl furt na obzoru. Z fleku v železárnách Jendu naoko dobrej kamarád vyštípal. Ty vole, to je taky sága, ale to je na dýl a na jindy. Ale polepšil si. Marta se s ním mohla mít jako v ráji. Jenže ona je z křesťanské rodiny, svatbu měla v kostele a rodina o rozvodu nechtěla ani slyšet. Prý co Bůh spojí…znáš to. Jestli se rozvedeš, už sem nemusíš jezdit. Tady budou dveře pro tebe i děti zavřené… Vyděračská babička. Holt ji vlastně matka donutila, že se k němu, jako k manželovi, musí vrátit, že on půjde na léčení, že je vlastně v podstatě nemocný a ona ho teď nesmí opustit, že to slíbila před oltářem, slzy, lomení rukama, scény, asi si umíš představit to peklíčko. No a Marta ten tlak nevydržela. Dala Jendovi vale a vrátila se k věčně zdrogovanému blbovi, který doma nehne ani prstem. Pořád do sebe cpe ten perník, koks či co vlastně. Prý je to tam teď ještě horší. Měla volbu, vybrala si, tak je to. A proto Jenda přijede sám.“
„A co? Jak to snáší? Smutenka?“
„Těžká. Smutek snáší blbě. Pořád ji miluje. Snesl by jí modré z nebe. On se seznamuje těžko, není typ, co by oslňoval baby na potkání, však ho znáš. Ale je škoda, že tu Marta nebude. Protože ona je jinak docela fajn a do party.“
„Dobře. Kdo dál přijede?“
„V sobotu jako první by mohli dorazit Šimáčkovy. Ti jsou v pohodě. Petr, Zdena i kluci.“
„Tak s Jendou to je už patnáct lidí. Kdo dál?“
„Vladimír s Jarkou a jejich dva syni. To už máme devatenáct.“
„A Vláďa je v pohodě?“
„On jo. Ta jeho stará je divná. Ona se k těm klukům chová jak macecha. Však uvidíš, až tu budou. Až se třeba bude péct jejich pizza, teda každý má tu svou že jo, tak každá matka dá nejdřív dětem a sama si vezme později. Vsadím se, že ona ne. A ještě to dá hlasitě najevo: „Ti moji malí fakani nemají nárok. Já mám hlad, já se najím první. Počkají!“
„Počkej a to Vláďovi nevadí?“
„Vadí, nevadí, nevím. V partě nic nedává najevo. Ale asi ho to štve, jak ho znám. On se klukům věnuje. Všude je bere s sebou. Sportuje s nima, cvičí, učí je všechno o přírodě, dokonce s nima jezdí kempovat pod širák. Má je rád. Pro Jarku jsou nejspíš vynucená životní přítěž.“
„Prý se stěhovali.“
„Jo, správná informace. Taky docela prdel. Tak oni si koupí starší dům. Deset let ho rekonstruují k obrazu svému. Kamarádi, včetně mě, jim tam jezdili pomáhat a najednou, doslova před týdnem, se stěhovali.“
„Víš proč?“
„No, přišli k nim z firmy sousedící s jejich pozemkem, a že prý jej pro další rozvoj nutně potřebují. Nabídli jim prachy v částce, která se neodmítá. Nevím kolik, to Vladimír neřekl, ale dost na to, aby bez dlouhého přemýšlení kývli. Šli rovnou do nového, většího a jen o pár desítek metrů dál. Dobrý, ne?“
„Jestli Jarka bude v tom svém sobeckém přístupu pokračovat, tak si myslím, že jim spolužití přeroste přes hlavu. Vladimír to vidí, jak jedná s klukama a on si to dřív nebo později nenechá líbit. Tam bude ještě veselo, až budou nové sídlo dělit napůl. Holt jejich boj.“
„Fajn, kdo dál?“
„Nevím v kolik, asi až později odpoledne, by mohla dorazit ještě Zuzka s tím svým novým přítelem a s dcerama.“
„To už jsou velký holky, že jo?“
„Patnáct a sedmnáct.“
„Já je viděl naposledy jako prťata. Na Zuzku se těším. Ona byla vždycky fajn.“
„Ale víš co, jak to bývá. Fajn baba si vezme nějakýho kreténa nebo naopak. Jen si vzpomeň, jaká to byla veliká a veselá svatba. Všichni jsme tam byli. A netrvalo ani pět let a bylo po lásce a šli od sebe ona a Karel. Ale zdá se, že teď s tím novým je šťastná.“
„Tak to máme dvacet čtyři žroutů. Z kolika kilo mouky bude třeba udělat těsto?“
„Dvacet čtyři pizz plus řekněme šest do rezervy a jsme na třiceti. Čtyři kila. Vloni jsme dělali těsto až v sobotu dopoledne a pak, při válení se trhalo. Je rozhodně lepší vyrobit jej už teď a nechat pěkně v lednici do zítřka odležet.“
„A ingredience na pizzu si každý bude dávat sám, stejně jako vloni?“
„Jasně. Mají instrukce. Každý si přiveze, co má na ní rád a to si na pizzu taky naklade, než půjde do pece. Na nás je jen to těsto a rajčatový základ. Ostatní je lidová tvořivost.“
„Super. Tak narazíme bečku, ne? a vrhneme se na to. Ještě mě řekni, kolik kvasnic mám přinést a taky kolik soli, cukru, oleje, jo vlažnou vodu budeme potřebovat a ty makej pro mouku a mísy a nezapomeň na krýgle, už mám žízeň.“
„Jo, ale nejdřív jdu otevřít, někdo zvoní, to bude nejspíš Jenda.“
„Jé, ahoj Marto. To je náhoda… Zrovna jsme o tobě mluvili. Kde máš Jendu? Nebo sama? To vůbec nevadí, že nečekaně. Ty seš vítána vždycky. Proč brečíš?“
