Pláž - napsala Stefanie Michael

Foto: Pinterest

Poprvé v životě byl sám. Seděl na pláži, dýchal slaný vzduch, poslouchal křik racků a šumění moře, užíval si poslední dotyk paprsků zapadajícího slunce na své kůži i jemné pohlazení větru, který byl na toto roční období a místo nezvykle klidný.
Když včera usínal v malém pronajatém domku na samotě nedaleko pláže, uvědomil si, že ještě nikdy sám nebyl. Celý dosavadní život byl s někým nebo vedle někoho. V domě, kde vyrostl. Na koleji s kamarády. Pak se svojí ženou. Včera poprvé spal někde, kde byl úplně sám. Našel odlehlý kout, kam turisté touto dobou nejezdí. Dům si pronajal na měsíc. Potřeboval si všechno srovnat v hlavě. Být sám. Sám se sebou.
Díval se na moře a před očima se mu vynořovaly obrazy posledních dnů. Znovu viděl sám sebe, jak přichází domů. Ten den, kdy v něm „praskla další struna“. Tentokrát nevedla do ticha, ale přinesla vodopád slov.
Na stole ještě stále stál hrnek s kávou, která dávno vychladla. Káva, která vyšplíchla na stůl, se nechala pohltit starým odřeným dřevem a vytvořila skvrnu. Neviděl ji. Viděl ostrov. Opuštěný ostrov. Uvědomil si, že přesně tak se cítí. Není sám, ale vlastně je. Opustil sám sebe. Odněkud z hloubi duše se vynořilo rozhodnutí. Byl překvapený, když uslyšel svůj hlas, nepřipouštějící odpor, jak říká ženě: „Posaď se.“
Bez protestů ho poslechla a on cítil, že je rozzlobená a zároveň vyplašená. Snad poprvé v životě dokázal vnímat její pocity a neutíkat od nich. Snad poprvé v životě neměl pocit viny za to, jak se cítí ona. Najednou mu jí bylo až líto. Nemohl jinak. Musel se postavit na svoji stranu. Neznamenalo to postavit se proti ní, ale ona to možná nepochopí.
Nepochopila. Když řekl všechno, co říct chtěl a potřeboval, všechno, co celé roky neříkal, rozplakala se. Věděl, co přijde. Obviňování, výčitky, další pláč a nakonec pravděpodobně mlčení. Další tichá domácnost. Rozhodl, že tuhle hru už nechce hrát.
„Nic, co teď uděláš, nemůže změnit mé rozhodnutí,“ díval se své ženě přímo do očí. Pevně sevřela ústa, přimhouřila víčka a okamžitě přestala plakat. Takhle se tvářila vždy, když ho chtěla ranit nějakým slovem. Věděla jak.
Neznatelně zavrtěl hlavou a pokračoval: „Nezmění to ani nic, co řekneš. Vzal jsem si v práci měsíc volno a odjedu pryč. Potřebuju být sám.“
Výraz její tváře se znovu změnil. Posměšně utrousila: „Nikdy jsi sám nebyl. Za chvíli budeš zpátky doma. Neumíš být sám.“ 

Už mu nevěnovala pozornost, zvedla se od stolu a otočila se k němu zády.
Nenechal se vyvést z míry a pevným hlasem řekl: „Právě proto. Vrátím se za měsíc. Odlétám do Evropy.“
Sám sebe nepoznával, když si uvědomil, že se nějaká jeho část se baví odezvou, kterou ta slova vyvolala.
Zprudka se otočila a naprosto vyvedená z míry začala křičet: „Do žádné Evropy nepojedeš. Nic takového jsem ti nedovolila. Ty nemůžeš odjet. Nemáš právo odjet. Ne beze mě. Jsi můj muž. Musíš být se mnou.“
Svěsila ruce podél těla a najednou vypadala vyčerpaně. Posadila se. Zase mu jí bylo skoro líto, ale nemohl ustoupit.
Teď seděl na pláži na druhém konci světa a poprvé v životě byl sám. Na své straně sám se sebou.






Autorka publikuje své příspěvky na FB klubu Hřeším životem.