Přísný pan Doubrava - napsala Markéta Murgová

Když jsem byla malá, bydlel v bytě vedle nás starý pan Doubrava. Každý den přesně v sedm hodin chodíval na procházky se svým jezevčíkem. Na sobě nosíval černý kabát a své chladné šedé oči a prořídlé obočí schovával ve stínu elegantního klobouku. Byl vysoký, stál vzpřímeně a kožené boty měl dokonale vyleštěné, nikdy ani smítko prachu. Sousedy zdvořile zdravil, ale do žádných debat se nepouštěl. Nikdy jsem ho neviděla se usmát. Nikdo o něm nic nevěděl a na děti se vždy mračil.
Jednou jsem si s kamarády hrála na schovávanou a ve svém úprku před pykajícím klukem jsem zakopla o obrubník a ošklivě si odřela koleno. Slzy vyhrkly téměř okamžitě a začaly téct ještě silněji, když jsem si všimla, že se ke mně blíží temná silueta pana Doubravy. Stejně jako každé dítě z baráku jsem se ho i já bála.
Pan Doubrava si ke mně klekl a jeho pohled najednou změkl.
“Co brečíš, vždyť je to jen trocha krve. Jde snad o život?”
Zmateně jsem zavrtěla hlavou.
“Tak jde přece o hovno! Pojď,” natáhl ke mně ruku. “Vezmu tě za maminkou.”