Alžběta Káninská
Šel jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočil jsem se a spatřil vysokou postavu v tmavém, přestože trochu ošoupaném kabátu.
“Zdislave? Jsi to vážně ty?”
Nechápavě jsem zkoumal kontury jeho vrásčitého obličeje a hledal v něm stopy po tom rozesmátém hejskovi, kterého jsem kdysi znával.
“Jsem tu služebně, ale mám chvíli času. Nechceš skočit na jedno?”
Kývl jsem.
Tolik jsem toho zameškal a teď jsem nedočkavě dychtil po každé informaci, po každé pídi jeho života. Má rodinu? Děti? Je… s ní? Otázky se hrnuly jako velká voda.
První lok piva chutnal hořce, mýdlově a já měl co dělat, abych se znechuceně neotřásl. Pivo jsme pili vždycky jen spolu a já mu nikdy neřekl, že se mi vlastně hnusí.
“Tak co?” naklonil jsem se nad ulepeným stolem a do nosu mě udeřila jeho kolínská, “jak žiješ, stará vojno? Kolik let jsme se neviděli? Deset? Patnáct?”
Zvolna se položil do opěrky židle až tiše zavrzala a zamyšleně očima zbloudil ke stropu.
“Osmnáct. Od Berlína.”
“Ale já se s tebou chtěl vidět,” pronesl jsem, trochu příliš prudce a cítil, jak se mi do tváří nahrnulo povědomé horko.
“Hm…”
“Nebyla to tenkrát moje vina!” ohradil jsem se téměř bezděčně, “A vůbec - nech toho, rozešli jsme se přeci v dobrém!”
Prohlížel si mě s těžko čitelným výrazem a prsty si probíral několikadenní strniště.
“Já jen… když jsem tě tak viděl, jak si to sám rázuješ uprostřed ulice, napadlo mě, jaká je škoda, žes to tenkrát všechno tak zahodil. Mohl ses mít dobře, mít doopravdy domov, o jakém jsi vždycky snil. O jakém sníš i teď.”
Mlčky jsem usrkl piva. Věděl jsem, že má pravdu. Tenkrát se to ale všechno tak nešťastně semlelo a já zkrátka musel prásknout do bot. Nezbyl čas na to, rozhlížet se, komu svým náhlým odchodem zkřížím plány…
“Mám se dobře,” pronesl jsem nakonec prudce.
“Aha, vážně?” nadzvedl obočí.
Něco jsem zamumlal, ani jsem si sám nebyl pořádně jistý, co vlastně.
“Tak ti to povím takhle: Inge je skvělá holka.”
“Vždyť já vím. Ale teď už se stejně nemůžu vrátit. Je to osmnáct let…”
“No, co se událo už neodčiníš,” připustil, “ale mohl bys někdy aspoň přijet, podívat se, co po tobě zbylo.”
“Počkej,” zarazil jsem se, “ty myslíš… to dítě? Ona nešla na potrat?”
“To dítě,” zopakoval chladně, “bude tenhle rok maturovat. Jmenuje se Zdislav. Po tobě. Po nás obou.”
“Ale Inge...”
“Čeká na tebe. Ne teda, že by se neposunula - od té doby ušla kus cesty - ale chybíš jí. Taky tomu moc nepomáhá, že její syn vypadá, jako by ti z oka vypadl.”
Pevně jsem stiskl víčka až se mi za nimi rozvířily barevné obrazce. Dobře, pojedu do Berlína.
Zadání:
Napište příběh, který začíná větou: Šel/šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno.
VOLÁNÍ Z DRUHÉ STRANY
Emma Petit
Šel jsem po ulici, když v tom někdo zavolal mé jméno. Okamžitě jsem se za hlasem otočil a hledal mezi davem jeho majitele. Připadal mi povědomý, ale nedokázal jsem určit komu a tak jsem nemohl hledat podle tváře. Zmateně jsem uprostřed chodníku mhouřil na všechny kolemjdoucí s nadějí, že mě volající znova osloví nebo že ho sám poznám. Ale marně. Nechal jsem to plavat a pokračoval svojí cestou. Znova někdo po mě zavolal. Tentokrát byl blíž, přesto jsem nikoho za sebou neviděl. Když už potřetí zaznělo za ramenem mé jméno, ani jsem se už nechtěl otáčet a jen přidal do kroku. Někdo si ze mě vystřeloval a už mě to nebavilo. Hlas mi ale nedává pokoj a začal mi konstantně hlásat do uší. Jak bych mohl utéct před něčím, co tu ani nebylo? Houkal a nepřestával. Kličkoval jsem ulicemi, se zrakem upřeným jen před sebe. Houkalo po mě i auto na cestě, ale to jsem si včas nevšimnul. V tu chvíli, jak naschvál, jsem musel zakopnout a spadnout před blížící se auto.
,,Ty jo to bylo o fous, málem mě trefil" říkám si, když se pomalu zvedám ze země a dávám do kupy.
,,Taky že trefil," prohlašuje ten samý hlas. Teď už přede mnou stojí jeho majitel. Honza? Co tu dělá Honza, jakou dobu jsem ho neviděl.
,,Že jsi teď po mě jakou dobu volal? Já tě vůbec neviděl. Kde se to objevil.." odmlčím se. Jak tak mého starého známého pozoruju, je zvláštně mlhavý. Už na něj začínám ukazovat na syčáka, chci mu vynadat, proč se mi takovou dobu neozval, ale i ta má ruka, jakoby se ve vzduchu rozplývala.
,,Měl jsi rozvázanou tkaničku. Proto.."
,,Proto jsi volal." Koukám na své neupravené boty, které mi stály život.
,,Je tomu tak nebo spíš bylo," usmál se. Tak jsem se nad svým hloupým osudem taky pousmál.
,,A co teď?"
,,Hele nevím, tohle to volání já dělal z nudy. To se omlouvám, jestli jsem tě nějak vyděsil."
,,Ne ne chyba byla na mé straně." S rukama na bocích teď koukám po rušné ulici a v dálce vidím známou tvář.
,,Není to tam Kuba? Kubo!"
ZBYTEČNÉ DRAMA
Alena Zouvalová
Šel jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočil jsem se a zhrozil se nad svou vlastní hloupostí. Pravidlo číslo jedna při utajení: zůstaň utajený! Očekával jsem to nejhorší – tohle byla začátečnická chyba, takhle se otočit při oslovení. Naštěstí to byl planý poplach, zvolání patřilo někomu jinému. Náhoda. Nic víc.
Pokračoval jsem v chůzi a snažil se nenechat ničím rozptylovat, ale zároveň vypadat nenuceně. Bylo to těžší než se zdá, přišlo mi, že na mě každý kouká. Jen paranoia, všechno je v pohodě.
Dorazil jsem na určenou adresu hotelu a vešel dovnitř. Člověk se musí tvářit jako že sem patří, pokud chce proklouznout bez zbytečného vyptávání.
Vypadalo to tu přesně jak to Lee popisoval. Vysoké stropy nesené mramorovými sloupy, přirozené světlo z vysokých oken s jednoduchými vitrážemi. Vypadalo to tu jako v kostele, kdyby se teda z kostela stal hotelový byznys. Byly tu obrazy, pěkný nábytek, knihovna. Člověk se tu měl cítit dobře.
Na druhé straně prostoru vyčkávaly výtahy. Zamířil jsem k nim.
„Dobrý den.“
Krve by se ve mně nedořezal. Ohlédl jsem se. Zaměstnanec hotelu se na mě usmál zpoza svého útulného stanoviště recepce. Musel jsem ho přehlédnout. Nebo se mi schovával? Zase jsem paranoidní.
„Zdravím,“ odpověděl jsem. Vypadal přátelsky. Třeba o nic nejde, jen pozdravil, to je přece slušný vychování.
„Jdete někoho navštívit?“
Zamrzl jsem. Prokoukl mě. No jasně. Je jeho práce pamatovat si kdo tu byl, je a možná i kdo tu bude. Musím vypadat jako cizinec. Navíc podezřele. Určitě někoho zavolá a oni se začnou vyptávat a…
„Hmm-hm, ano,“ pokýval jsem. „Jenom- ehhh, já to- hned zas půjdu dolů,“ pokýval jsem znova, nejistý proč vlastně, asi abych v tomhle tvrzení utvrdil nejen jeho, ale i sebe.
Muž také pokýval. „Jistě,“ a už se nestaral.
To mě taky vykolejilo. Jak jako jistě? Měl by se starat. Měl by se zajímat. Měl by mě celýho prošacovat a vzít mi všechno co u sebe mám, pak mě složit k zemi a omámit chloroformem. Měl by mě zastavit.
Nastoupil jsem do výtahu a zmáčkl sedmičku. Výtah se rozjel, nehrála tu pomalá jazzová hudba, ale za to tu šel cítit prostředek na mytí oken. Museli nedávno leštit zrcadlo. Zdálo se mi to, nebo jsem se třásl? To asi výtah.
Ding.
Vystoupil jsem z výtahu a zamířil ke dveřím. Bylo to 705 nebo 706? 706, určitě 706. Zaklepal jsem. Cítil jsem se jako na pokraji zhroucení.
Dveře se otevřely. Srdce mi pokleslo. Byla to ona. Vypadala trochu jako Marilyn Monroe a zároveň trochu jako Winona Ryder, což vůbec nedávalo smysl. Nic neřekla. Jen povytáhla obočí, jakoby mě očekávala a vůbec ji nezajímalo kdo jsem, jen co jí jdu sdělit.
Vytáhl jsem z kapsy obálku a podal jí ji. Přes její tvář přejelo několik výrazů, až se nakonec ustálila na nevěřícném úsměvu. Vytrhla mi obálku z ruky, vběhla zpět do pokoje a vysypala její obsah na postel. Úkrokem stranou jsem nahlédl do pokoje. Obsahem obálky se ukázal být dopis, prsten, a spousta prachů.
Ohlédla se na mě.
Pokračoval jsem v chůzi a snažil se nenechat ničím rozptylovat, ale zároveň vypadat nenuceně. Bylo to těžší než se zdá, přišlo mi, že na mě každý kouká. Jen paranoia, všechno je v pohodě.
Dorazil jsem na určenou adresu hotelu a vešel dovnitř. Člověk se musí tvářit jako že sem patří, pokud chce proklouznout bez zbytečného vyptávání.
Vypadalo to tu přesně jak to Lee popisoval. Vysoké stropy nesené mramorovými sloupy, přirozené světlo z vysokých oken s jednoduchými vitrážemi. Vypadalo to tu jako v kostele, kdyby se teda z kostela stal hotelový byznys. Byly tu obrazy, pěkný nábytek, knihovna. Člověk se tu měl cítit dobře.
Na druhé straně prostoru vyčkávaly výtahy. Zamířil jsem k nim.
„Dobrý den.“
Krve by se ve mně nedořezal. Ohlédl jsem se. Zaměstnanec hotelu se na mě usmál zpoza svého útulného stanoviště recepce. Musel jsem ho přehlédnout. Nebo se mi schovával? Zase jsem paranoidní.
„Zdravím,“ odpověděl jsem. Vypadal přátelsky. Třeba o nic nejde, jen pozdravil, to je přece slušný vychování.
„Jdete někoho navštívit?“
Zamrzl jsem. Prokoukl mě. No jasně. Je jeho práce pamatovat si kdo tu byl, je a možná i kdo tu bude. Musím vypadat jako cizinec. Navíc podezřele. Určitě někoho zavolá a oni se začnou vyptávat a…
„Hmm-hm, ano,“ pokýval jsem. „Jenom- ehhh, já to- hned zas půjdu dolů,“ pokýval jsem znova, nejistý proč vlastně, asi abych v tomhle tvrzení utvrdil nejen jeho, ale i sebe.
Muž také pokýval. „Jistě,“ a už se nestaral.
To mě taky vykolejilo. Jak jako jistě? Měl by se starat. Měl by se zajímat. Měl by mě celýho prošacovat a vzít mi všechno co u sebe mám, pak mě složit k zemi a omámit chloroformem. Měl by mě zastavit.
Nastoupil jsem do výtahu a zmáčkl sedmičku. Výtah se rozjel, nehrála tu pomalá jazzová hudba, ale za to tu šel cítit prostředek na mytí oken. Museli nedávno leštit zrcadlo. Zdálo se mi to, nebo jsem se třásl? To asi výtah.
Ding.
Vystoupil jsem z výtahu a zamířil ke dveřím. Bylo to 705 nebo 706? 706, určitě 706. Zaklepal jsem. Cítil jsem se jako na pokraji zhroucení.
Dveře se otevřely. Srdce mi pokleslo. Byla to ona. Vypadala trochu jako Marilyn Monroe a zároveň trochu jako Winona Ryder, což vůbec nedávalo smysl. Nic neřekla. Jen povytáhla obočí, jakoby mě očekávala a vůbec ji nezajímalo kdo jsem, jen co jí jdu sdělit.
Vytáhl jsem z kapsy obálku a podal jí ji. Přes její tvář přejelo několik výrazů, až se nakonec ustálila na nevěřícném úsměvu. Vytrhla mi obálku z ruky, vběhla zpět do pokoje a vysypala její obsah na postel. Úkrokem stranou jsem nahlédl do pokoje. Obsahem obálky se ukázal být dopis, prsten, a spousta prachů.
Ohlédla se na mě.
„Díky,“ řekla jenom, strčila mi jednu bankovku do ruky a zabouchla za mnou dveře.
