Púchovské ráno bylo prázdninově usměvavé. Kdo by si typl, že k poledni bude ve stínu třicet, moc by se nesekl.
Šli jsme vyčmuchat, kde by se dali koupit nějaké čerstvé rohlíky, troška salámu, nebo sýr, prostě něco vydatného před poutí zpět na Moravu, do našich oblíbených Pulčínských skal.
Netrvalo dlouho a na krámek se vším po čem naše žaludky toužily, jsme narazili. Všichni si hned pořídili zásoby stravy na dva dny dopředu, prvořadě na dnešní snídani. Vincin se rovněž čímsi zásobil, ovšem na snídani si nevzal nic. Prý si všiml, že kousek od obchodu je otevřená tržnice a tam budou zaručeně čerstvé potraviny. Tož ano. Okurky, salát, jahody, pozdní třešně a meruňky. Krásně se smějící čerstvě natrhané meruňky. Vincek si zakoupil kilo těchto plodů, vrátil se do obchodu a dokoupil litr mléka v sáčku.
Posedali jsme kousek od trhu ve stínu javorů na lavičky a v klidu konzumovali dnešní snídani.
„Vincine, ty snídáš meruňky?“ Riw byl zvědavý.
„Tož ba, že meruňky. Jsou zdravé ty vole, nebo chceš říct, že ne?“ obhajoval Vincin svou stravu.
„Tak jasně, že jsou zdravé, ale ráno nalačno a ještě zapíjené mlíkem? Ses zbláznil. To nemože dopadnout dobře. To ti, vole, říkám jako kamarád.“
„A já ti říkám, že se posereš. Ty vole. Kilo meruněk a litr mlíka navrch, ty ses fakt pomátl.“ I Ringo měl v téhle záležitosti jasno.
„Jenom, aby vy ste se neposrali,“ mlaskavě s meruňkou a hltem mléka v puse, odpovídal Vincin, „abyste věděli, tak meruněk možu sněst tunu, klidně aj dvě a nic. Fakt su vycvičené. Šak doma si dávám běžně třešně a mliko na to a nic. Ste máčky. Tak přece vím, do čeho du, ne? Nechce nekdo meruňku?“ vnucoval se.
Po jídle jsme zvedli kotvy a vyrazili na stop. Měli jsme štěstí. Hned asi třetí šofér, který řídil dvanáctsettrojku, byl ochotný, a vzal nás na korbu všech šest naráz. Podél bočnic byly instalovány lavice. Auto bylo jinak oplachtované a jelo prázdné. Tak teď už ne. Šest osob, pinkle a najednou bylo plno a dodávka se hnula na západ. Na poslední chvíli jsme se rozhodli, že pojedeme tímto vozem až na jeho konečnou a tou byla Kopřivnice. Cirka devadesát kiláků. Už po dvaceti však Vincin nasadil v obličeji barvu pergamenu. Bylo všem jasné, že by dal cokoliv za návrat v čase před dnešní snídani. Po jednom prudkém přibrždění, dvou cloumavých myškách sem a tam, se Vincin rozhodl s dnešní snídaní rozloučit.
Posedali jsme kousek od trhu ve stínu javorů na lavičky a v klidu konzumovali dnešní snídani.
„Vincine, ty snídáš meruňky?“ Riw byl zvědavý.
„Tož ba, že meruňky. Jsou zdravé ty vole, nebo chceš říct, že ne?“ obhajoval Vincin svou stravu.
„Tak jasně, že jsou zdravé, ale ráno nalačno a ještě zapíjené mlíkem? Ses zbláznil. To nemože dopadnout dobře. To ti, vole, říkám jako kamarád.“
„A já ti říkám, že se posereš. Ty vole. Kilo meruněk a litr mlíka navrch, ty ses fakt pomátl.“ I Ringo měl v téhle záležitosti jasno.
„Jenom, aby vy ste se neposrali,“ mlaskavě s meruňkou a hltem mléka v puse, odpovídal Vincin, „abyste věděli, tak meruněk možu sněst tunu, klidně aj dvě a nic. Fakt su vycvičené. Šak doma si dávám běžně třešně a mliko na to a nic. Ste máčky. Tak přece vím, do čeho du, ne? Nechce nekdo meruňku?“ vnucoval se.
Po jídle jsme zvedli kotvy a vyrazili na stop. Měli jsme štěstí. Hned asi třetí šofér, který řídil dvanáctsettrojku, byl ochotný, a vzal nás na korbu všech šest naráz. Podél bočnic byly instalovány lavice. Auto bylo jinak oplachtované a jelo prázdné. Tak teď už ne. Šest osob, pinkle a najednou bylo plno a dodávka se hnula na západ. Na poslední chvíli jsme se rozhodli, že pojedeme tímto vozem až na jeho konečnou a tou byla Kopřivnice. Cirka devadesát kiláků. Už po dvaceti však Vincin nasadil v obličeji barvu pergamenu. Bylo všem jasné, že by dal cokoliv za návrat v čase před dnešní snídani. Po jednom prudkém přibrždění, dvou cloumavých myškách sem a tam, se Vincin rozhodl s dnešní snídaní rozloučit.
Náhle vyhrkl: „Uhnite!“ naklonil se přes zadní bočnici, hlavu měl téměř až u vozovky, drželi jsme jej za nohy, a on potupně vrhl, vrhl a vrhl. Ještě žaludkem nezpracované ovoce, rozředěné mlékem, začalo tancovat na asfaltce. Meruňky vytvářely, díky asi sedmdesátikilometrové rychlosti auta, neuvěřitelné vířivé obrazce, nesrovnatelné s ničím, co jsme do téhle chvíle v životě viděli.
Auto jedoucí padesát metrů za naší dodávkou, úlekem začalo kličkovat. Jeho řidič, vidoucí na silnici tentýž meruňkový tanec, jako my, raději zděšeně dupl na brzdy a malér byl na světě. My jsme sice ujížděli dál, ale meruňky za náma v sobě zanechaly dvě vozidla. Nedodržení bezpečné vzdálenosti, tak jsme poblitou havárku odhadli. U Vincina šlo vše horem, což bylo pro nás štěstím. Co by způsobil na korbě vozu opačný směr pochodu meruněk s mlékem jeho zažívacím traktem, netřeba rozebírat.
V Kopřivnici nás kdosi nasměroval do opuštěného lomu na kraji Štramberka. Parádní kousek světa. Prťavé fotbalové hřiště, ze tří stran uzavřené skálou a prkenná bouda. Urychleně jsme ji chystali na přenocování. Obloha totiž během odpoledne zcínovatěla, slunce se rozplizlo a jen bodavě dusilo a potilo. Ve vzduchu byl cítit déšť. Harampádí v boudě jsme navršili na vysokou hromadu, jen jednu jedinou věc jsme neudělali. Nemohli, neboť o ní jsme neměli ani potuchy.
Přesto, že jsme déšť tak nějak čekali, přišel nečekaně. Náhle. Bez varování. Voda z nebes hučela, padala vodorovně, do pár minut bylo hřiště k nerozeznání od rybníka. V rychlosti jsme se pakovali do prkenné boudy. Pro šest dospělých osob tam bylo místa akorát. Sedmý už by se nevešel. Poskládali jsme se na podlahu vedle sebe a připadali si, jako sardinky v krabičce. Mohli bychom vyklidit ještě kus prostoru a naházet bordel na vyšší hromadu o kousek dál, ale bouda, právě s výjimkou vyklizeného plácku, měla střechu jako cedník. Různými děrami dovnitř kapalo, ba přímo teklo a hledat skulinu nemělo valného smyslu.
„Vincine, tys ty mergle přece jen pustil do gatí! Tady je smrad na zdechnutí,“ Luděk se ozval ze tmy svého krajního postu v momentě, kdy jsme leželi asi minutu.
„No dovol! Sám ses podělal. Já su náhodou v pohodě. To není možný… Každej prd na mě budete házet, kdoví kdo to tady smrdí. A já navíc nic necítím. Dobrou,“ zakončil uražený projev obviněný.
„Buďte už ticho. Já taky nic necítím, spite už kurňa,“ měl snahu uzavřít smradlavou debatu Plaváček. Skutečně asi dvě minuty ticho bylo.
„Tady, to ale doopravdy strašně smrdí! Tady se nedá spát!“ Rozčílený Luděk se začal vymotávat ze svého brlohu, rozsvítil baterku a nahlas prohlásil kategoricky, že v této krizové situaci požaduje, aby se zjistil původce zápachu. Luděk byl vždycky dominantní velitelský typ. Ač neradi, začali se postupně všichni zvedat. Riw zapálil svíčku, já také, kůlnou se rozeběhly tři kužely světel od baterek.
„Tak kdo to je? Smrdí tu vůbec někdo, nebo tu jen smrdí něco?“ položil Plaváček konečně zásadní otázku. Stáli jsme všichni rozespale v hloučku, bosí na spacácích a natahovali vzduch. Nic. Cítit bylo kdoví co. Vápno, houbová plíseň plesnivějících trámů, déšť, zbytek nedopité melty.
„Blbá čurina, fakt Luďo, nevím, kde ti co smrdí. Šak tu nic nesmrdí. Smrdí?“ otočil se Riw s otázkou na všechny.
„Do Boha, já přece nekecám,“ zoufale prohlásil Luděk. „Kde ležím? Na kraju ležím. Tak si kleknite a čuchnite si tam jak mám hlavu. No?“
Ringo šel do pokleku, natáhl hlavu do Luďkova kouta a nasál vzduch od podlahy.
„Nelže. Ty vole, to je rychna, fuj!“ odvrátil znechuceně hlavu. Jakýmsi záhadným fyzikálním jevem se však smrad držel jen v tom malém prostoru u podlahy, kde měl spáč hlavu. Rovněž nebylo nikomu jasné, jak se mohl výkal, či co to páchlo, dostat pod podlahu, jejímiž škvírami zřejmě odér pronikal nahoru. Pravda, spáč by se mohl pro klid otočit hlavou o sto osmdesát stupňů, jenže všichni jsme měli přes nohy přehozené igelity, protože z děravé střechy kapalo i do našich nohou. Naštěstí byla podlaha mírně z kopce a tak voda nezatékala přímo pod nás.
„To je hotovka,“ prohlásil Luděk. „Deme losovat. Vylosujeme si toto smradlavé místo. Kdo vytáhne krátkou, ten tam spí, protože jinak je ta situace vůči mé osobě krajně nefér. To musíte uznat!“ A už taky lovil z krabičky zápalek šest sirek. Jedné ulomil hlavičku, sirky rozhrnul mezi prsty do vějíře a dirigoval. Jeho ultimativní móresy sice nikdo neuznával, ale pro klid v partě, kterou čekala další den ještě cesta na Pulčínské skály, jsme se rituálu podvolili. Jen Ringo ještě podotkl: „ A kdo prohraje, dostane ode mě jako bonus špunty do uší. Může si je narvat do nosu.“
„Tak tahejte,“ vzal si slovo Luděk, „a fakt, kdo bude mít zlomenou, tak s ním si měním místo, nebo jinak tu budu dělat bugr až do rána,“ hrozil. Všichni byli utahaní, unavení, navlhlí a smrad nesmrad, chtěli mít tuhle Luďkovu vymyšlenost za sebou. Tři proudy světla z baterek ozařovaly nataženou paži a dlaň hřímající žlutavé třísky zápalek. První tahal Riw, celá, Ringo, celá, já, celá, Plaváček, celá, Vincin, celá. Luděk otevřel dlaň a v ní se krčila zlomená poslední zápalka.
Změny nebudou. Dobrou noc.
V Kopřivnici nás kdosi nasměroval do opuštěného lomu na kraji Štramberka. Parádní kousek světa. Prťavé fotbalové hřiště, ze tří stran uzavřené skálou a prkenná bouda. Urychleně jsme ji chystali na přenocování. Obloha totiž během odpoledne zcínovatěla, slunce se rozplizlo a jen bodavě dusilo a potilo. Ve vzduchu byl cítit déšť. Harampádí v boudě jsme navršili na vysokou hromadu, jen jednu jedinou věc jsme neudělali. Nemohli, neboť o ní jsme neměli ani potuchy.
Přesto, že jsme déšť tak nějak čekali, přišel nečekaně. Náhle. Bez varování. Voda z nebes hučela, padala vodorovně, do pár minut bylo hřiště k nerozeznání od rybníka. V rychlosti jsme se pakovali do prkenné boudy. Pro šest dospělých osob tam bylo místa akorát. Sedmý už by se nevešel. Poskládali jsme se na podlahu vedle sebe a připadali si, jako sardinky v krabičce. Mohli bychom vyklidit ještě kus prostoru a naházet bordel na vyšší hromadu o kousek dál, ale bouda, právě s výjimkou vyklizeného plácku, měla střechu jako cedník. Různými děrami dovnitř kapalo, ba přímo teklo a hledat skulinu nemělo valného smyslu.
„Vincine, tys ty mergle přece jen pustil do gatí! Tady je smrad na zdechnutí,“ Luděk se ozval ze tmy svého krajního postu v momentě, kdy jsme leželi asi minutu.
„No dovol! Sám ses podělal. Já su náhodou v pohodě. To není možný… Každej prd na mě budete házet, kdoví kdo to tady smrdí. A já navíc nic necítím. Dobrou,“ zakončil uražený projev obviněný.
„Buďte už ticho. Já taky nic necítím, spite už kurňa,“ měl snahu uzavřít smradlavou debatu Plaváček. Skutečně asi dvě minuty ticho bylo.
„Tady, to ale doopravdy strašně smrdí! Tady se nedá spát!“ Rozčílený Luděk se začal vymotávat ze svého brlohu, rozsvítil baterku a nahlas prohlásil kategoricky, že v této krizové situaci požaduje, aby se zjistil původce zápachu. Luděk byl vždycky dominantní velitelský typ. Ač neradi, začali se postupně všichni zvedat. Riw zapálil svíčku, já také, kůlnou se rozeběhly tři kužely světel od baterek.
„Tak kdo to je? Smrdí tu vůbec někdo, nebo tu jen smrdí něco?“ položil Plaváček konečně zásadní otázku. Stáli jsme všichni rozespale v hloučku, bosí na spacácích a natahovali vzduch. Nic. Cítit bylo kdoví co. Vápno, houbová plíseň plesnivějících trámů, déšť, zbytek nedopité melty.
„Blbá čurina, fakt Luďo, nevím, kde ti co smrdí. Šak tu nic nesmrdí. Smrdí?“ otočil se Riw s otázkou na všechny.
„Do Boha, já přece nekecám,“ zoufale prohlásil Luděk. „Kde ležím? Na kraju ležím. Tak si kleknite a čuchnite si tam jak mám hlavu. No?“
Ringo šel do pokleku, natáhl hlavu do Luďkova kouta a nasál vzduch od podlahy.
„Nelže. Ty vole, to je rychna, fuj!“ odvrátil znechuceně hlavu. Jakýmsi záhadným fyzikálním jevem se však smrad držel jen v tom malém prostoru u podlahy, kde měl spáč hlavu. Rovněž nebylo nikomu jasné, jak se mohl výkal, či co to páchlo, dostat pod podlahu, jejímiž škvírami zřejmě odér pronikal nahoru. Pravda, spáč by se mohl pro klid otočit hlavou o sto osmdesát stupňů, jenže všichni jsme měli přes nohy přehozené igelity, protože z děravé střechy kapalo i do našich nohou. Naštěstí byla podlaha mírně z kopce a tak voda nezatékala přímo pod nás.
„To je hotovka,“ prohlásil Luděk. „Deme losovat. Vylosujeme si toto smradlavé místo. Kdo vytáhne krátkou, ten tam spí, protože jinak je ta situace vůči mé osobě krajně nefér. To musíte uznat!“ A už taky lovil z krabičky zápalek šest sirek. Jedné ulomil hlavičku, sirky rozhrnul mezi prsty do vějíře a dirigoval. Jeho ultimativní móresy sice nikdo neuznával, ale pro klid v partě, kterou čekala další den ještě cesta na Pulčínské skály, jsme se rituálu podvolili. Jen Ringo ještě podotkl: „ A kdo prohraje, dostane ode mě jako bonus špunty do uší. Může si je narvat do nosu.“
„Tak tahejte,“ vzal si slovo Luděk, „a fakt, kdo bude mít zlomenou, tak s ním si měním místo, nebo jinak tu budu dělat bugr až do rána,“ hrozil. Všichni byli utahaní, unavení, navlhlí a smrad nesmrad, chtěli mít tuhle Luďkovu vymyšlenost za sebou. Tři proudy světla z baterek ozařovaly nataženou paži a dlaň hřímající žlutavé třísky zápalek. První tahal Riw, celá, Ringo, celá, já, celá, Plaváček, celá, Vincin, celá. Luděk otevřel dlaň a v ní se krčila zlomená poslední zápalka.
Změny nebudou. Dobrou noc.
