Věnovala jsem jí úsměv a posadila se venku k přichystanému čaji. Zatímco teta vzala deštěm a prachem ošlehaný hrneček dovnitř umýt, prohlížela jsem si i zbytek hrnků. Mezi nimi jsem rozpoznala i ty, z nichž jsem pila minule. Ty novější se ještě hezky leskly a jejich původní barvy i vzory byly stále patrné. Těm starším, kterých se už pár let nikdo nedotkl lesk chyběl a původním barvám i vzorům slunce vzalo jejich starou krásu. I tak jsem měla tyhle hrnky raději. K domku se zkrátka hodily víc.
Teta bydlí hned za městem kousek od zastávky železniční trati. Přestěhovala se sem na důchod, aby měla blíže k přírodě, ale ne moc daleko do města. Říká, že když se přistěhovala, některé plaňky dřevěného plotu, který ohraničoval skromnou zahrádku, na sobě měli položené už tehdy vybledlé hrnky. Bylo jí líto je vyhodit, a tak je tam nechala.
Časem přidala i pár vlastních a když se dočetla, že takto položené hrnky měly dříve sloužit pocestným, tak se jí ta myšlenka líbila, že se rozhodla starou tradici oživit. Od té doby se těší z pravidelných i nečekaných návštěv přátel, ale i skutečných pocestných, kteří obvykle bloumají vesnicí, zatímco čekají na vlak.
„Já se dneska napiju z tohodle, podívej,“ říkala radostně, když vycházela ze dveří s dalším hrnkem v ruce. „Je nový, dal mi ho ten milý pán, který tu tuhle musel pobít celou hodinu, kvůli zpoždění vlaku.“ držela v ruce červený plecháček, s lehce naštípnutým okrajem. „Prý s ním procestovala půlku Evropy.“ Celá zářila, když ho pokládala na stůl, aby do něj mohla nalít přichystaný čaj.
