USADIL SE POD SMRKEM A... - NAPSALY ESTER VARGOVÁ, ANASTASSIYA ASTASHKINA A KATEŘINA SURMOVÁ

ÚNAVA HOUBAŘOVA

Ester Vargová

Usadil se pod smrkem, unavené nohy se pokrčily v koleni. Svaly se uvolnily. Mírně opřel temeno hlavy o hrubý kmen mohutného stromu. Měl za sebou dlouhou chůzi ve spletitém terénu lesa. Spokojeně na chvíli zavřel oči a proutěný košík plný hub opřel o holeně. Cítil jak se vůně čerstvě sesbíraných hřibů vane kolem a myslel na smaženici která ho dnes večer pravděpodobně čeká. Sice unavené ale stále ještě příjemné podzimní slunce mu paprsky ozařovalo obličej. Měkký, navlhlý mech mu nabídl pohodlné sezení. Bylo to jakoby téměř našel zen, když v tu ránu ucítil chlad na pozadí. Povzdechnul a neochotně se zvedl. 

„Sakra, mám úplně mokrou prdel.“ 

Byl čas jít domů.

Zadání:
Začněte psát větou: Usadil se pod smrkem...

TADY BYCH ZŮSTAL
Anastassiya Astashkina

Usadili jsme se pod smrkem. Pod námi křuply suché listy. Konečně moje záda odpočinou…
Začalo pršet. Můj kamarád sI začal chystat věci a nabídl mi deštník.
“Ne, díky. Dej mi chvíli.”
Lehl jsem na mokrou zem a vdechnul jsem vůni mokré půdy a listů. Voněly jako houby a klid. Chladné kapky mi padaly na špinavý obličej.
Všechny moje svaly se najednou uvolnily a myšlenky zmizely z mé hlavy.
“Tady bych zůstal… celý život. A zemřel bych tu… Au! Někdo mě kousnul do zadku!”
”To musejí být mravenci. Ležíš na mraveništi!”

Ztraceni
Kateřina Surmová

Usadil se pod smrkem. Musel to být smrk. O smrkových lesích člověk slýchá pořád, a kol dokola to byl jediný jehličnan. Hmm… Tak, a co teď.
„Kde to sakra jsme?“ zeptal jsem se a poškrábal se na hlavě. On se rozhlížel kolem. Doufal jsem, že hledá nějaké indicie.
„A není to fuk?“
S leskem zoufalství v očích jsem si na něco vzpomněl; „Lišejník! Roste přeci na severní straně stromů… Nebo na západní? Hmm…“ Podíval se na mě.
„Lišejník? Žádný nevidím. Slunce? Za mraky. A stejně, když nevíme, odkud jsme vyšli, nemůžeme přece ani vědět, na kterou světovou stranu se vydat. Na chvíli vypněte. Neřešte to.“
Jeho nonšalantní rezignace mi nešla do hlavy. Nechápavě jsem pozoroval, jak se zaklonil, natočil obličej vzhůru a s lehkým úsměvem na rtech vdechoval… nevím, přírodu?
Jediné, co jsem cítil já, byl vzdálený závan takové té houby, co páchne rybinou. Oči mě pálily, jelikož ač zatažená, obloha byla i tak nepříjemně bílá, a svítila jako obrazovka.
V jakémsi návalu bezmocné šílenosti jsem kolem smrku začal chodit v kruzích. Ten snílek si mě nevšímal, i když jsem o každý druhý klacek zakopl jak se mi pletly nohy, a hlasitě zanadával. A ta zatracená motorovka. Řvala bez ustání.
Možná kdyby se alespoň neozývala ze všech stran, mohli bychom její zvuk následovat a najít pomoc. Chci odsud a od něj co nejrychleji pryč.