Tchán, jmenuje se Jaroslav, ale nikdo mu neřekne jinak, než Jarek, se usmívá a jako zhypnotizovaný otevírá vrata.
„Pojďte dál, pánové! Zajeďte si s tou dodávkou na dvůr…“
Parta špatně česky mluvících, značně opálených dělníků se vrhne na střechu a strhává staré eternitové šablony. Ze střechy králíkárny, dílničky a nedůležitého přístavku. Šest chlapíků se na střechy vrhne jako mravenci na spadlý bonbon. Za dvě hodiny je hotovo. Vše pobito nejekonomičtějším druhem plechové krytiny.
„Jo, jo, tohle to potřebovalo už dávno…“ pokyvuje hlavou tchán. Tchyně není doma, je u doktora.
„A co střecha baráku? Ten to potřebuje nejvíc?“ ptá se tchán.
„Něco si musíme nechat na zítra,“ odpoví po chvilce přemýšlení a zachechtá se „kápo“ - šéf party.
„No, ale ještě jestli na to máte koruny strejdo?“ vyzvídá. Jediný, který moc nepracuje. Spíše pokukuje po okolí a tu partu evidentně řídí.
„Rozumíte, my nedáme na nějaký faktury, převody a tak. Děláme za živý - rozumíme si… Jinak byste to měl pekelně drahý!“
„Ta střecha je špatná už dlouho. Nebojte, dával jsem si peníze na ní stranou.“
„No jó, do Spořitelny, že jo…“ pochybuje nahlas a naoko opovržlivě chlap.
„Kdepak!“ čertí se tchán.
„Pěkně doma, v trezorku!“
Chlapík spokojeně přikyvuje. V jeho výrazu jde přečíst: „Tohle jsem potřeboval vědět!“
Takhle to znám z vyprávění tchána Jarka. Něco si domýšlím, něco možná maličko z vyprávěného vyplyne, ale jsem přesvědčený, že takhle je to nejblíže pravdě.
Když přijdu ten den domů z práce, manželka Jitka telefonuje s matkou. Neslyším ještě ani slovo a už z výrazu Jitky tuším, že je nějaký problém.
„Musíme k našim! Tatínek nechal opravit střechu!“
„No, šikovnej. A co my s tím? To jim tam jedeme pomoct to oslavit?“
„Nechal opravit střechu na dílničce a králíkárně. Za dvě stě čtyřicet tisíc!“
Přijedeme na místo a koukám na stříšku králíkárny a dílny. Tak třicet pět metrů čtverečních. Maximálně. Nejlevnější plechová krytina, nezakončené okraje, opačně přibité lišty a na menší stříšce špatně položené.
„To vám nebylo divný, že přišli, i když jste si je nikde neobjednal?!“ hřímám na tchána.
„A že prostě přivezli krytinu, dali na střechu, žádnej vzorník, žádný „co chcete a co ne ?“- nikdo se neptal, jestli se vám to líbí?!“
„Prosím tě, líbí, nelíbí… My, když jsme stavěli, museli jsme brát, co ve stavebninách bylo! Kdepak vybírat si tašky na střechu, nebo dlaždice! Nekoupíš ty, koupí hned ten další a ty nebudeš mít na tu střechu co dát!“
„Do prdele, to je čtyřicet let!!! Dneska si můžete vybrat i blbou omáčku na hranolky a u dlaždiček od barvy, materiálu… Ach jo, jdu zavolat policajty, snad je ještě chytí…“
„Ne!“ vykřikne tchán.
„Takhle by mi nedodělali ten barák! A nechci žádný mrzutosti! A nechci vypadat jako blbec.“ to poslední už skoro zašeptá… Sedí u stolu, hlavu v dlaních.
Tchyně mu přidává: „Bodejť! Dobře ti tak! Vždyť taky seš blbec! Jakej barák prosím tě? Ty už se tu nikdy neukážou! A jak sis vysvětlil, že se tu vzali? Bez objednání, domluvy a tak?!“
„Řikal v práci Pepik. Že mu dělali novou střechu. Tak jsem se zmínil, že ta naše by to už potřebovala taky, ale nikoho nemám. Slíbil, že se jich voptá…“
„Hm. To máte pravdu. U Vávrů opravdu dělali novou střechu. Stavební firma a byli tam tři týdny. Mají krásný keramický glazovaný tašky. Položený jako když střihne, celý perfektní. Na tu firmu se čeká minimálně půl roku. Voptá, voptá… To se tak říká. Co vám měl říct? Že se na vás vykašle?! Dneska se musíte starat vy. A ne, že k vám přijedou sami…“
„No vidíš a tyhle přijeli…“ krčí rameny tchán. Přemýšlím, že kdyby byl malý, zakážu mu večerníček, nebo pudink po večeři, ale takhle? Nevím, jestli ho mám litovat, nebo být naštvanej…
Zničehonic se do debaty vmísí Jitka: „No já nevím, mně se ta střecha docela líbí. Ta krytina se sem hodí. A na plechu neporoste mech. A to je právě výhoda, že jste nemuseli čekat. Teď už to vyměníte jen na baráku. A nemysli mami, stavební materiál zdražuje. Já myslím, že to není zas tak drahý. My musíme jet, máme ještě práci na zahrádce a zítra jdeme do práce. Ahoj!“
Sedneme do auta, obrátím se tázavě na Jitku:
„Co to jako mělo bejt???“
„Vždyť to sám dobře víš! Narodil se ve válce, pak jim komunisti sebrali statek a vyhnali je z vesnice. Nemohl chodit na školu ani se vyučit a na vojně byl u Pétépáků. V práci hrál celej život druhý housle jako neperspektivní kádr a po revoluci, že mu chybí formální vzdělání. Přitom historii by mohl přednášet… Nechci, aby teď ze stresu dostal infarkt a měl nanicovatý i stáří. Když bude mít pocit, že to zařídil dobře, bude spokojenej. Ty peníze vem čert. Jsou jejich a myslím, že mají našetřeno mnohem víc. Neměla jsem ti to říkat. Teď nevím, jestli jsme z něj neudělali většího blbce my, než ty podvodníci.“
Zastydím se a přemýšlím: „Asi máš pravdu, víš co? Když jsme na cestách, stavíme se u našich. Raději jim to nějak částečně oznámíme…“
U mých rodičů zazvoníme, jdeme dál. Zjednodušeně převyprávíme příběh, nepřímo varujeme. Táta mudruje:
„Jo, takovej je dneska svět. Dneska musíš bejt bezohlednej a i když je ti to blbý, musíš umět druhý využít. Hele, jako já! Tuhle tady zazvonil takovej chlápek, že se mu tady někde porouchalo auto a že má v kufru nějaký nářadí. Nechce ho tam nechávat, aby mu ho někdo nevykrad´, tak mi ho dá zadarmo… „
Polykám naprázdno, připadám si jako ve špatném snu, ze kterého se ne a ne probudit a tuším další klasický podvod.
„A ty sis to nářadí nechal zadarmo?“ ptám se, s malou nadějí v hlase.
„No, jak říkám, dneska musíš bejt bezohlednej…“
„A?“
„Přece nejsem gauner… Když se tomu chudákovi porouchalo auto… Dal jsem mu pět tisíc. Ale má to prej cenu deseti!“
„No, to určitě, podívej se jenom na ten lacinej kufřík!“ namítám.
„O kufřík nejde, jde o to nářadí uvnitř…“ brání se otec.
Chce se mi řvát. Jitka to na mně vidí.
„No, nezlobte se, my už budeme muset. Jenom… Ptal se tatínek, jestli byste mu nepřišel pomoct. Na tý střeše je potřeba něco dodělat… A jestli byste mohl tady Martinovi (ukazuje na mě) to vaše nářadí půjčit, potřebuju s něčím doma pomoct a když máte to nový…“
„Ale to víš, že jo. Jarkovi rád pomůžu. Stavím se tam o víkendu. A tady máte to nářadí, ale měl by sis pořídit vlastní! Chlap bez pořádnýho vercajku není…“
„Jo, jo, tati. Díky moc, do konce týdne vrátím…“
Jedeme domů.
„Dneska už nikoho nechci vidět. Co tak důležitý potřebuješ vyrobit? Že jsme si museli půjčit tenhle šunt…“
„Nic,“ odtuší Jitka.
„Jenom to zkontroluj, ať si s tím neublíží.“
„Má pravdu. Rozbrušovačka s nakřivo nalepenou nálepkou Black Decker- zaizolovávám dráty, předělávám kontakty, dodělám uchycení kabelu, vyměním ložisko za pořádné, předělám chlazení motoru. To čínské dítě, které tohle místo školy vyrábělo, nemělo o bezpečnosti elektroinstalací ani ponětí. Ruční nářadí z kufru vyhazuju všechno, nahrazuju českým z poctivého železářství, nechávám jen kladivo, na tom není co zfušovat. Má to chvilku a ještě s tím nedělal- nic nepozná. A vracím. A po vzoru Jitky- protože ani ten můj táta neměl život žádný med- chválím:
„Myslím, žes´pořídil dobře. Je to kvalitní a dobře udělaný.“
Příští sobotu přijedeme k Jitčiným rodičům i s našimi mladými a na střeše táta i tchán Jarek- dodělávají tu plechovou hrůzu. Slyším jen rozhovor:
„Neudělali to úplně špatně Jarku. A že se tu a tam musí něco přiklepnout, dotáhnout a přiříznout- to bejvalo vždycky.“
„Hlavně, žes´ vzal to nářadí Martine. Chválí zase tchán tátu. Fakt se s ním dobře dělá a vypadá, že i vydrží. Voni ty mladý jsou se vším hned hotový. Střecha špatně, nářadí špatně, kritizovat umí každej, ale postarat se…“
Zavolám na střechu: „Říkali jste něco?!“
„Ne, ne…“ zapírají tatíci.
Usmíváme se na sebe s Jitkou i se synem Michalem a jeho slečnou Marcelkou.
„Tak bude snad na chvíli klid.“ Odtuším a pokračuju směrem k synovi:
„Pojď, ukážu ti zatím můj novej telefon. Koupil jsem ho od známýho. Za patnáct tisíc. Potřeboval bych jenom poradit…“
Michal se podívá na Marcelku, vzdychne a říká: „Tos´udělal moc dobře tati. Ty ho máš chvilku, viď. Víš co? Půjč mi ho na týden. Já ti tam jen nastavím nějaký aplikace…“
Původní verze:
Věkově zkušení, stálé klidu rušení
„Zdravíčko, mistře! My jdeme na tu střechu!“
Tchán se usmívá a jako zhypnotizovaný otevírá vrata.
„Pojďte dál, pánové! Zajeďte si s tou dodávkou na dvůr…“
Parta špatně česky mluvících, značně opálených dělníků se vrhne na střechu a strhává staré eternitové šablony. Ze střechy králíkárny, dílničky a nedůležitého přístavku. Šest chlapíků se na střechy vrhne jak mravenci na spadlý bonbon.
Tchán se usmívá a jako zhypnotizovaný otevírá vrata.
„Pojďte dál, pánové! Zajeďte si s tou dodávkou na dvůr…“
Parta špatně česky mluvících, značně opálených dělníků se vrhne na střechu a strhává staré eternitové šablony. Ze střechy králíkárny, dílničky a nedůležitého přístavku. Šest chlapíků se na střechy vrhne jak mravenci na spadlý bonbon.
Za dvě hodiny je hotovo. Vše pobito nejekonomičtějším druhem plechové krytiny.
„Jo, jo, tohle to potřebovalo už dávno…“ pokyvuje hlavou tchán. Tchyně není doma, je u doktora.
„A co střecha baráku? Ten to potřebuje nejvíc?“ ptá se tchán.
„Něco si musíme nechat na zítra,“ odpoví po chvilce přemýšlení a zachechtá se „kápo“- šéf party.
„No, ale ještě jestli na to máte koruny strejdo?“ vyzvídá. Jediný, který moc nepracuje. Spíše pokukuje po okolí a tu partu evidentně řídí.
„Rozumíte, my nedáme na nějaký faktury, převody a tak. Děláme za živý- rozumíme si… Jinak byste to měl pekelně drahý!“
„Ta střecha je špatná už dlouho. Nebojte, dával jsem si peníze na ní stranou.“
„No jó, do Spořitelny, že jo…“ pochybuje nahlas chlap.
„Kdepak!“ čertí se tchán.
„Pěkně doma, v trezorku!“
Chlapík spokojeně přikyvuje. V jeho výrazu jde přečíst: „Tohle jsem potřeboval vědět!“
Když přijdu domů z práce, manželka Jitka telefonuje s matkou. Neslyším ještě ani slovo a už z výrazu Jitky tuším, že je nějaký problém.
„Musíme k našim! Tatínek nechal opravit střechu!“
„No, šikovnej. A co my s tím? To jim tam jedeme pomoct to oslavit?“
„Nechal opravit střechu na dílničce a králíkárně. Za stoosmdesát tisíc!“
Přijedeme na místo a koukám na stříšku králíkárny a dílny. Tak třicet pět metrů čtverečních. Maximálně. Nejlevnější plechová krytina, nezakončené okraje, opačně přibité lišty a na menší stříšce špatně položené.
„To vám nebylo divný, že přišli, i když jste si je nikde neobjednal?!“ hřímám na tchána.
„A že prostě přivezli krytinu, dali na střechu, žádnej vzorník, žádný „co chcete a co ne“, nikdo se neptal, jestli se vám to líbí?!“
„Prosím tě, líbí, nelíbí… My, když jsme stavěli, museli jsme brát, co ve stavebninách bylo! Kdepak vybírat si tašky na střechu, nebo dlaždice! Nekoupíš ty, koupí hned ten další a ty nebudeš mít na tu střechu co dát!“
„Do prdele, to je čtyřicet let!!! Dneska si můžete vybrat i blbou omáčku na hranolky a u dlaždiček od barvy, materiálu… Ach jo, jdu zavolat policajty, snad je ještě chytěj…
„Ne!“ vykřikne tchán.
„Takhle by mi nedodělali ten barák! A nechci žádný mrzutosti! A nechci vypadat jako blbec.“ to poslední už skoro zašeptá… Sedí u stolu, hlavu v dlaních.
Tchyně mu přidává: „Bodejť! Dobře ti tak! Vždyť taky seš blbec! Jakej barák prosímtě, ty už se tu nikdy neukážou! A jak sis vysvětlil, že se tu vzali? Bez objednání, domluvy a tak?!“
„Řikal v práci Pepik. Že mu dělali novou střechu. Tak jsem se zmínil, ža ta naše by to už potřebovala taky, ale nikoho nemám. Slíbil, že se jich voptá…“
„Hm. To máte pravdu. U Vávrů opravdu dělali novou střechu. Stavební firma a byli tam tři týdny. Mají krásný keramický glazovaný tašky. Položený jako když střihne, celý perfektní. Na tu firmu se čeká minimálně půl roku. Voptá, voptá… To se tak říká. Co vám měl říct? Že se na vás vykašle?! Dneska se musíte starat vy. A ne, že k vám přijedou sami…“
„No vidíš a tyhle přijeli…“ krčí rameny tchán. Přemýšlím, že kdyby byl malý, zakážu mu večerníček, nebo pudink po večeři, ale takhle? Nevím, jestli ho mám litovat, nebo být naštvanej…
Zničehonic se do debaty vmísí Jitka: „No já nevím, mně se ta střecha docela líbí. Ta krytina se sem hodí. A na plechu neporoste mech. A to je právě výhoda, že jste nemuseli čekat. Teď už to vyměníte jen na baráku. A nemysli mami, stavební materiál zdražuje. Já myslím, že to není zas tak drahý. A my musíme jet, máme ještě práci na zahrádce a zítra jdeme do práce. Ahoj!“
Sedneme do auta, obrátím se tázavě na Jitku:
„Co to jako mělo bejt???“
„Vždyť to sám dobře víš! Narodil se ve válce, pak jim komunisti sebrali statek a vyhnali je z vesnice. Nemohl chodit na školu ani se vyučit a na vojně byl u Pétépáků. V práci hrál celej život druhý housle jako neperspektivní kádr a po revoluci, že mu chybí formální vzdělání. Přitom historii by mohl přednášet… Nechci, aby teď ze stresu dostal infarkt a měl nanicovatý i stáří. Když bude mít pocit, že to zařídil dobře, bude spokojenej. Ty peníze vem čert. Jsou jejich a myslím, že mají našetřeno mnohem víc. Neměla jsem ti to říkat. Teď nevím, jestli jsme z něj neudělali většího blbce my, než ty podvodníci.“
Zastydím se a přemýšlím: „Asi máš pravdu, víš co? Když jsme na cestách, stavíme se u našich. Raději jim to nějak částečně řekneme…“
U mých rodičů zazvoníme, jdeme dál. Zjednodušeně převyprávíme příběh, nepřímo varujeme. Táta mudruje:
„Jo, takovej je dneska svět. Dneska musíš bejt bezohlednej a i když je ti to blbý, musíš umět druhý využít. Hele, jako já! Tuhle tady zazvonil takovej chlápek, že se mu tady někde porouchalo auto a že má v kufru nějaký nářadí. Nechce ho tam nechávat, aby mu ho někdo nevykrad´, tak mi ho dá zadarmo… „
Polykám naprázdno, připadám si jako ve špatném snu, ze kterého se ne a ne probudit a tuším další klasický podvod.
„A ty sis to nářadí nechal zadarmo?“ ptám se, s malou nadějí v hlase.
„No, jak říkám, dneska musíš bejt bezohlednej…“
„A?“
„Přece nejsem gauner… Když se tomu chudákovi porouchalo auto… Dal jsem mu pět tisíc. Ale má to prej cenu deseti!“
Chce se mi řvát. Jitka to na mně vidí.
„No, nezlobte se, my už budeme muset. Jenom… Ptal se tatínek, jestli byste mu nepřišel pomoct. Na tý střeše je potřeba něco dodělat… A jestli byste mohl tady Martinovi to vaše nářadí půjčit, potřebuju s něčím doma pomoct a když máte to nový…“
„Ale to víš, že jo. A Jarkovi rád pomůžu. Stavím se tam o víkendu. Tady máte to nářadí, ale měl by sis pořídit vlastní! Chlap bez pořádnýho vercajku není…“
„Jo, jo, tati díky moc, do konce týdne vrátím…“
Jedeme domů.
„Dneska už nikoho nechci vidět. Co tak důležitý potřebuješ vyrobit? Že jsme si museli půjčit tenhle šunt…“
„Nic, odtuší Jitka. Jenom to zkontroluj, ať si s tím neublíží.“
„Má pravdu. Rozbrušovačka s nakřivo nalepenou nálepkou Black Decker- zaizolovávám dráty, předělávám kontakty, dodělám uchycení kabelu, vyměním ložisko za pořádné, předělám chlazení motoru. To čínské dítě, které tohle místo školy vyrábělo, nemělo o bezpečnosti elektroinstalací ani ponětí. Ruční nářadí z kufru vyhazuju všechno, nahrazuju českým z poctivého železářství, nechávám jen kladivo, na tom není co zfušovat. Má to chvilku a ještě s tím nedělal- nic nepozná. A vracím. A po vzoru Jitky- protože ani ten můj táta neměl život žádný med- chválím:
„Myslím, žes´pořídil dobře. Je to kvalitní a dobře udělaný.“
Příští sobotu přijedeme k Jitčiným rodičům i s našimi mladými a na střeše táta i tchán Jarek- dodělávají tu plechovou hrůzu. Slyším jen rozhovor:
„Neudělali to úplně špatně Jarku. A že se tu a tam musí něco přiklepnout, dotáhnout a přiříznout- to bejvalo vždycky.“
„Hlavně, žes´vzal to nářadí Martine. Chválí zase tchán tátu. Fakt se s ním dobře dělá a vypadá, že i vydrží. Voni ty mladý jsou se vším hned hotový. Střecha špatně, nářadí špatně, kritizovat umí každej, ale postarat se…“
Zavolám na střechu: „Říkali jste něco?!“
„Ne, ne…“ zapírají tatíci.
Usmíváme se na sebe s Jitkou i se synem Michalem a jeho slečnou Marcelkou.
„Tak bude snad na chvíli klid,“ odtuším a pokračuju směrem k synovi:
„Pojď, ukážu ti zatím můj novej telefon. Koupil jsem ho od známýho. Za patnáct tisíc. Potřeboval bych jenom poradit…“
Michal se podívá na Marcelku, vzdychne a říká: „Tos´udělal moc dobře, tati. Ty ho máš chvilku, viď. Víš co? Půjč mi ho na týden. Já ti tam jen nastavím nějaký aplikace.“
„Jo, jo, tohle to potřebovalo už dávno…“ pokyvuje hlavou tchán. Tchyně není doma, je u doktora.
„A co střecha baráku? Ten to potřebuje nejvíc?“ ptá se tchán.
„Něco si musíme nechat na zítra,“ odpoví po chvilce přemýšlení a zachechtá se „kápo“- šéf party.
„No, ale ještě jestli na to máte koruny strejdo?“ vyzvídá. Jediný, který moc nepracuje. Spíše pokukuje po okolí a tu partu evidentně řídí.
„Rozumíte, my nedáme na nějaký faktury, převody a tak. Děláme za živý- rozumíme si… Jinak byste to měl pekelně drahý!“
„Ta střecha je špatná už dlouho. Nebojte, dával jsem si peníze na ní stranou.“
„No jó, do Spořitelny, že jo…“ pochybuje nahlas chlap.
„Kdepak!“ čertí se tchán.
„Pěkně doma, v trezorku!“
Chlapík spokojeně přikyvuje. V jeho výrazu jde přečíst: „Tohle jsem potřeboval vědět!“
Když přijdu domů z práce, manželka Jitka telefonuje s matkou. Neslyším ještě ani slovo a už z výrazu Jitky tuším, že je nějaký problém.
„Musíme k našim! Tatínek nechal opravit střechu!“
„No, šikovnej. A co my s tím? To jim tam jedeme pomoct to oslavit?“
„Nechal opravit střechu na dílničce a králíkárně. Za stoosmdesát tisíc!“
Přijedeme na místo a koukám na stříšku králíkárny a dílny. Tak třicet pět metrů čtverečních. Maximálně. Nejlevnější plechová krytina, nezakončené okraje, opačně přibité lišty a na menší stříšce špatně položené.
„To vám nebylo divný, že přišli, i když jste si je nikde neobjednal?!“ hřímám na tchána.
„A že prostě přivezli krytinu, dali na střechu, žádnej vzorník, žádný „co chcete a co ne“, nikdo se neptal, jestli se vám to líbí?!“
„Prosím tě, líbí, nelíbí… My, když jsme stavěli, museli jsme brát, co ve stavebninách bylo! Kdepak vybírat si tašky na střechu, nebo dlaždice! Nekoupíš ty, koupí hned ten další a ty nebudeš mít na tu střechu co dát!“
„Do prdele, to je čtyřicet let!!! Dneska si můžete vybrat i blbou omáčku na hranolky a u dlaždiček od barvy, materiálu… Ach jo, jdu zavolat policajty, snad je ještě chytěj…
„Ne!“ vykřikne tchán.
„Takhle by mi nedodělali ten barák! A nechci žádný mrzutosti! A nechci vypadat jako blbec.“ to poslední už skoro zašeptá… Sedí u stolu, hlavu v dlaních.
Tchyně mu přidává: „Bodejť! Dobře ti tak! Vždyť taky seš blbec! Jakej barák prosímtě, ty už se tu nikdy neukážou! A jak sis vysvětlil, že se tu vzali? Bez objednání, domluvy a tak?!“
„Řikal v práci Pepik. Že mu dělali novou střechu. Tak jsem se zmínil, ža ta naše by to už potřebovala taky, ale nikoho nemám. Slíbil, že se jich voptá…“
„Hm. To máte pravdu. U Vávrů opravdu dělali novou střechu. Stavební firma a byli tam tři týdny. Mají krásný keramický glazovaný tašky. Položený jako když střihne, celý perfektní. Na tu firmu se čeká minimálně půl roku. Voptá, voptá… To se tak říká. Co vám měl říct? Že se na vás vykašle?! Dneska se musíte starat vy. A ne, že k vám přijedou sami…“
„No vidíš a tyhle přijeli…“ krčí rameny tchán. Přemýšlím, že kdyby byl malý, zakážu mu večerníček, nebo pudink po večeři, ale takhle? Nevím, jestli ho mám litovat, nebo být naštvanej…
Zničehonic se do debaty vmísí Jitka: „No já nevím, mně se ta střecha docela líbí. Ta krytina se sem hodí. A na plechu neporoste mech. A to je právě výhoda, že jste nemuseli čekat. Teď už to vyměníte jen na baráku. A nemysli mami, stavební materiál zdražuje. Já myslím, že to není zas tak drahý. A my musíme jet, máme ještě práci na zahrádce a zítra jdeme do práce. Ahoj!“
Sedneme do auta, obrátím se tázavě na Jitku:
„Co to jako mělo bejt???“
„Vždyť to sám dobře víš! Narodil se ve válce, pak jim komunisti sebrali statek a vyhnali je z vesnice. Nemohl chodit na školu ani se vyučit a na vojně byl u Pétépáků. V práci hrál celej život druhý housle jako neperspektivní kádr a po revoluci, že mu chybí formální vzdělání. Přitom historii by mohl přednášet… Nechci, aby teď ze stresu dostal infarkt a měl nanicovatý i stáří. Když bude mít pocit, že to zařídil dobře, bude spokojenej. Ty peníze vem čert. Jsou jejich a myslím, že mají našetřeno mnohem víc. Neměla jsem ti to říkat. Teď nevím, jestli jsme z něj neudělali většího blbce my, než ty podvodníci.“
Zastydím se a přemýšlím: „Asi máš pravdu, víš co? Když jsme na cestách, stavíme se u našich. Raději jim to nějak částečně řekneme…“
U mých rodičů zazvoníme, jdeme dál. Zjednodušeně převyprávíme příběh, nepřímo varujeme. Táta mudruje:
„Jo, takovej je dneska svět. Dneska musíš bejt bezohlednej a i když je ti to blbý, musíš umět druhý využít. Hele, jako já! Tuhle tady zazvonil takovej chlápek, že se mu tady někde porouchalo auto a že má v kufru nějaký nářadí. Nechce ho tam nechávat, aby mu ho někdo nevykrad´, tak mi ho dá zadarmo… „
Polykám naprázdno, připadám si jako ve špatném snu, ze kterého se ne a ne probudit a tuším další klasický podvod.
„A ty sis to nářadí nechal zadarmo?“ ptám se, s malou nadějí v hlase.
„No, jak říkám, dneska musíš bejt bezohlednej…“
„A?“
„Přece nejsem gauner… Když se tomu chudákovi porouchalo auto… Dal jsem mu pět tisíc. Ale má to prej cenu deseti!“
Chce se mi řvát. Jitka to na mně vidí.
„No, nezlobte se, my už budeme muset. Jenom… Ptal se tatínek, jestli byste mu nepřišel pomoct. Na tý střeše je potřeba něco dodělat… A jestli byste mohl tady Martinovi to vaše nářadí půjčit, potřebuju s něčím doma pomoct a když máte to nový…“
„Ale to víš, že jo. A Jarkovi rád pomůžu. Stavím se tam o víkendu. Tady máte to nářadí, ale měl by sis pořídit vlastní! Chlap bez pořádnýho vercajku není…“
„Jo, jo, tati díky moc, do konce týdne vrátím…“
Jedeme domů.
„Dneska už nikoho nechci vidět. Co tak důležitý potřebuješ vyrobit? Že jsme si museli půjčit tenhle šunt…“
„Nic, odtuší Jitka. Jenom to zkontroluj, ať si s tím neublíží.“
„Má pravdu. Rozbrušovačka s nakřivo nalepenou nálepkou Black Decker- zaizolovávám dráty, předělávám kontakty, dodělám uchycení kabelu, vyměním ložisko za pořádné, předělám chlazení motoru. To čínské dítě, které tohle místo školy vyrábělo, nemělo o bezpečnosti elektroinstalací ani ponětí. Ruční nářadí z kufru vyhazuju všechno, nahrazuju českým z poctivého železářství, nechávám jen kladivo, na tom není co zfušovat. Má to chvilku a ještě s tím nedělal- nic nepozná. A vracím. A po vzoru Jitky- protože ani ten můj táta neměl život žádný med- chválím:
„Myslím, žes´pořídil dobře. Je to kvalitní a dobře udělaný.“
Příští sobotu přijedeme k Jitčiným rodičům i s našimi mladými a na střeše táta i tchán Jarek- dodělávají tu plechovou hrůzu. Slyším jen rozhovor:
„Neudělali to úplně špatně Jarku. A že se tu a tam musí něco přiklepnout, dotáhnout a přiříznout- to bejvalo vždycky.“
„Hlavně, žes´vzal to nářadí Martine. Chválí zase tchán tátu. Fakt se s ním dobře dělá a vypadá, že i vydrží. Voni ty mladý jsou se vším hned hotový. Střecha špatně, nářadí špatně, kritizovat umí každej, ale postarat se…“
Zavolám na střechu: „Říkali jste něco?!“
„Ne, ne…“ zapírají tatíci.
Usmíváme se na sebe s Jitkou i se synem Michalem a jeho slečnou Marcelkou.
„Tak bude snad na chvíli klid,“ odtuším a pokračuju směrem k synovi:
„Pojď, ukážu ti zatím můj novej telefon. Koupil jsem ho od známýho. Za patnáct tisíc. Potřeboval bych jenom poradit…“
Michal se podívá na Marcelku, vzdychne a říká: „Tos´udělal moc dobře, tati. Ty ho máš chvilku, viď. Víš co? Půjč mi ho na týden. Já ti tam jen nastavím nějaký aplikace.“
