Pomalu se soukám do pantoflí. Celá rozcuchaná usedám ke stolu. Je mi čtyřicet a naší malou chaloupkou se line vůně krupicové kaše.
V hlubokém puntíkatém talíři se pomalu vpíjí hořké kakao a moučkový cukr do rozpouštějícího se másla. Odjakživa miluji ty nasáklé cukrové hrudky, které jemně drhnou na jazyku, než se nenávratně rozplynou.
Babi mezitím olizuje měchačku, poté svraštělými prsty stírá okraje kastrůlku. „Ani kousek nazbyt,“ dodává.
Babička krupička, jak jsem jí začala říkat jako dítě, totiž umí tu nejlepší krupicovou kaši na celém světě. A jestli ne na celém, tak aspoň v tom mém.
Nabírám sousta starou stříbrnou lžící, se kterou jsme snídávali tuhle dobrotu s dědou.
„Tak, Aničko, kolik je tři krát sedm?“ zkoušel mě kdysi s každým snědeným soustem. Z násobilky jsem totiž dostala svou první trojku.
„Dvacet jedna,“ odpověděla jsem okamžitě.
„A osm krát devět?“
„To je těžkýýýý.“
„Ale jdi ty. Osm krát devět?“
„Je… Sedmdesát… dva.“
„No vidíš, jak ti to jde. Šedesát čtyři děleno osmi.“
„Osm, osm, polib prdel kosům. Viď, dědo, tak jsi mě to učil.“
Nabírám sousta starou stříbrnou lžící, se kterou jsme snídávali tuhle dobrotu s dědou.
„Tak, Aničko, kolik je tři krát sedm?“ zkoušel mě kdysi s každým snědeným soustem. Z násobilky jsem totiž dostala svou první trojku.
„Dvacet jedna,“ odpověděla jsem okamžitě.
„A osm krát devět?“
„To je těžkýýýý.“
„Ale jdi ty. Osm krát devět?“
„Je… Sedmdesát… dva.“
„No vidíš, jak ti to jde. Šedesát čtyři děleno osmi.“
„Osm, osm, polib prdel kosům. Viď, dědo, tak jsi mě to učil.“
…
Ty tam jsou doby společných snídaní s dědečkem, jeho štípaná pusa, montérky s laclem, dlaně velikosti medvědí tlapy. To tam je dětství plné objevování. Zub času zahlodal, ale krupicová kaše zůstává babiččinou doménou i v jejích devadesáti letech. Není sice už tak krémová, i hrudek znatelně přibylo, ale já si vychutnávám každou z nich, co kdyby byla tou poslední.
„Na, babi, dojez ostrůvek,“ podávám jí studený zbytek uprostřed talíře. Další tradice, kterou máme od dob, kdy ho nedojídá děda.
Čím jsem starší, tím častěji vzpomínám na místní dobrodružství.
Ty tam jsou doby společných snídaní s dědečkem, jeho štípaná pusa, montérky s laclem, dlaně velikosti medvědí tlapy. To tam je dětství plné objevování. Zub času zahlodal, ale krupicová kaše zůstává babiččinou doménou i v jejích devadesáti letech. Není sice už tak krémová, i hrudek znatelně přibylo, ale já si vychutnávám každou z nich, co kdyby byla tou poslední.
„Na, babi, dojez ostrůvek,“ podávám jí studený zbytek uprostřed talíře. Další tradice, kterou máme od dob, kdy ho nedojídá děda.
Čím jsem starší, tím častěji vzpomínám na místní dobrodružství.
Zatímco babička sleduje další dál své oblíbené telenovely, já ležím v houpací síti, poslouchám nesladěný orchestr rozličných opeřenců a aut z nedaleké dálnice, cítím vůni posekané trávy od sousedů a na obloze pozoruji bílé mráčky svádějící boj samy se sebou. Splývají, rozdělujíc se a zase plynou dál. Občas je dvěma čarami přeškrtne letadlo, ale ony se nenechají vykolejit.
„Éro, shoď mi buřta a dvě housky,“ křičíval děda se zrakem upřeným k nebi vždycky, když nějaké letadlo viděl. Jako malá jsem nechápala, jak by se z takové výšky mohl s objednávkou trefit zrovna k nám, ale nepochybovala jsem o tom, že děda ví víc. Uměl přece tu násobilku. Opakuji v duchu dědův povel. Co kdyby měl nějaký špekáček připravený právě pro mě.
Kam se po zahradě rozhlédnu, tam se mi vybaví dětsky bezstarostná vzpomínka.
„Éro, shoď mi buřta a dvě housky,“ křičíval děda se zrakem upřeným k nebi vždycky, když nějaké letadlo viděl. Jako malá jsem nechápala, jak by se z takové výšky mohl s objednávkou trefit zrovna k nám, ale nepochybovala jsem o tom, že děda ví víc. Uměl přece tu násobilku. Opakuji v duchu dědův povel. Co kdyby měl nějaký špekáček připravený právě pro mě.
Kam se po zahradě rozhlédnu, tam se mi vybaví dětsky bezstarostná vzpomínka.
Třeba vesnická zabíjačka, kterou si děda řezník vedl sám spolu s dalšími pracanty. Pro mě neznamenala hodiny a hodiny dřiny v únorové zimě, kdy se všem zúčastněným páří od úst, ale pěknou podívanou. Brzo ráno se ozval tupý zvuk - to mistr vepřovrah uštědřil vykrmenému Álojzovi ránu z nemilosti. Pak následovala vepřová lázeň v neckách, škrabání štětin a konečně i rozpárání pověšeného pašíka – přesně jako to vídáme na obrázcích Josefa Lady. A protože kolem neběhal žádný pes, mohla jsem si s uříznutým zakrouceným ocáskem hrát já. Chlapi porcovali, krájeli, mleli maso, ženské mlely páté přes deváté, krájely housku, přidávaly bylinky, praly střeva, špejlovaly jitrnice.
Obrazy se v mém zorném poli střídají jako rychle se měnící diapozitivy. Z rozjímání mě vytrhává mrholení.
Je čas se jít schovat, uvařit kávu a probrat, co je na vesnici nového. Proč se Lojza popral s Karlem, čím naštvala Máňa Zdenu, že nově přistěhovaní Šlemrovi čekají už podruhé dvojčata nebo že Petr od Nováků je prej na kluky.
Obrazy se v mém zorném poli střídají jako rychle se měnící diapozitivy. Z rozjímání mě vytrhává mrholení.
Je čas se jít schovat, uvařit kávu a probrat, co je na vesnici nového. Proč se Lojza popral s Karlem, čím naštvala Máňa Zdenu, že nově přistěhovaní Šlemrovi čekají už podruhé dvojčata nebo že Petr od Nováků je prej na kluky.
„To si představ, Aničko, tady na vesnici a na kluky?“
„No a proč ne? Myslíš, že na vesnici žije jiný živočišný druh než ve městě?“
„To ne, ale my se s holkama bojíme, aby to nedělali třeba na veřejnosti,“pohoršuje se babička.
„Babi, já si myslím, že se opravdu bát nemusíte,“ pohladím ji po ruce.
Uvědomuji si, že nemá cenu rozvíjet jakékoli debaty na toto ani jiné téma, stačí být s ní a poslouchat. Už mi nefouká rozbitá kolena, nezašívá skoby na kalhotách, ani nehubuje za zmáčené ponožky, pošlapané záhony či polámané rybízy. Teď jí pro změnu já peču tvarohové buchty, vařím oblíbenou koprovku, utírám prach, myji nádobí, připravuji léky na další týden.
A hlavně si přeju, aby mě vůně krupice, mléka, másla a dětství provázela ještě nějaký ten rok. Klidně i s hrudkami.
„No a proč ne? Myslíš, že na vesnici žije jiný živočišný druh než ve městě?“
„To ne, ale my se s holkama bojíme, aby to nedělali třeba na veřejnosti,“pohoršuje se babička.
„Babi, já si myslím, že se opravdu bát nemusíte,“ pohladím ji po ruce.
Uvědomuji si, že nemá cenu rozvíjet jakékoli debaty na toto ani jiné téma, stačí být s ní a poslouchat. Už mi nefouká rozbitá kolena, nezašívá skoby na kalhotách, ani nehubuje za zmáčené ponožky, pošlapané záhony či polámané rybízy. Teď jí pro změnu já peču tvarohové buchty, vařím oblíbenou koprovku, utírám prach, myji nádobí, připravuji léky na další týden.
A hlavně si přeju, aby mě vůně krupice, mléka, másla a dětství provázela ještě nějaký ten rok. Klidně i s hrudkami.
