Terapie
Alžběta Káninská
Z bílé místnosti ho bolely oči a tak bezděčně zaryl oči do země. Nasnášel každé úterní dopoledne. Vždycky ten stejných dezinfekční smrad, v plastové misce na stole mentolové bonobny, po kterých ještě aspoň půl hodiny necítil špičku jazyka, ale přesto si pokaždé aspoň jeden vzal, když mu je paní doktorka nabídla. Připadalo mu to jako nutná slušnost.
“No tak, Šebestiáne,” promluvila teď na něj klidným, laskavým hlasem, “jaképak děláš pokroky?”
Zašoupal nohama po zemi.
“Neboj, nepočítám, že bys všechno zvládl přes noc…”
“Už sem chodím dva a půl roku,” opáčil hořce.
“No, fobií se zbavuje špatně, to přeci dobře víš.”
“Jenže,” otřel si špičku nosu do rukávu, “jenže mě už to nebaví! Naposledy jsem nemohl ani na školní výlet.”
“Já vím, já vím, o tom už jsme mluvili.”
“Letělo se k moři! A já jediný musel zůstat ve škole, jen kvůli tomu debilnímu strachu!”
“Už teď děláš pokroky. Až se poletí příště -”
“Jenže já chtěl letět už teď!” namítl prudce.
Lékařka se odmlčela. Zdálo se, že se jí v hlavě s nebývalou rychlostí obrací tucty malých koleček, jak se snažila na něco přijít.
“Dobře, Šebestiáne,” pronesla nakonec zvolna, “Ještě jednu věc jsme nezkusili… a možná by ti mohla pomoct.”
“Chci to zkusit!”
“Hm… tedy…”, zdálo se, že ji jeho odhodlání zarazilo, “ jedná se o terapii šokem. Ale varuji tě předem, může to být velmi nepříjemné.”
“Chci to zkusit!” zopakoval.
“Inu tak tedy… tedy dobře.”
Na trampolínu vylezl nejistě, nohy se mu třásly. Zvládnu to, opakoval si v duchu, přestože žaludek se mu scvrkl v jakýsi malý uzlíček a vkrku mu vázl knedlík.
A pak se nadechl - a skočil.
Zpět na domovskou pláni
Emma Petit
Zbývá poslední překážka, ta nejtěžší ze všech. Procházka do lesa se tentokrát protáhla a zavedla dva malé bratry daleko do jeho hlubin. Bylo to ale velké dobrodružství a tak pokračovali v objevování nových krajů, které statečně spolu dobyli. Teď už na cestě zpátky museli přelézt několik spadlých stromů. Zastavili se před menším potokem, odkud už bylo vidět na jejich pevnost. Expedice skončí v moment, kdy tuhle vodu překročí. Starší bratr chytil toho mladšího za ruku a hrdě na něj kývnul, že opravdu se blíží jejich fantastický konec. Nadechli se a skočili.
Rituál
Regina Knapíková
Mladá dívka (20 let) utonula v řece! Příčina skoku neznámá.
Byl večer jak vystřižený z videoklipu, světýlka aut se rozmazávala v tmavomodré a tři dívky si to štrádovaly po mostě. Oděné byly pouze v plavkách a holou kůži jim hladil teplý vítr.
„Tak, tady tě teď přijmeme mezi nás!“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Anna Terezy, která se na ni významně usmívala. Dříve než Tereza stačila odvětit, otázku nadšeně zodpověděla Sára.
„Vykonáš tradiční rituál naší party! Kdo je nový, musí skočit z tohohle mostu do téhle řeky! Je to fakt crazy!“
Anně se rozechvěly nohy hned, jak uslyšela co se chystá.
,,No, ale já neumím moc plavat.”
„To nevadí, tak se to třeba naučíš! Nechceš se snad seznámit se všemi cool lidmi v tomhle městě?”
Na Annu se zlověstně blyštěly vodní odlesky.
,,Jsem připravená tě přijmout!“ Jako by volala šumící voda. A Anna toužila po přijetí v tomto cizím městě. A tak se nadechla a skočila.
U bazénu
Valentýna Hájková
„Mami, mami, mami, mami, mami, mami!“
„Vydrž chvíli, ti říkám! Nejdřív musím namazat Jiříka krémem, pak ti ty rukávky nafouknu,“ řekla máma a začala miminku rozpatlávat krém po obličeji.
„To je děs! Ten malej uřvanec taky všechno zkazí,“ dupla si nabručeně Šárka a šla blíž k bazénu.
Mámino volání: „Dávej pozor ať tam nespadneš! Počkej, až ti nafouknu ty rukávky!“ už neslyšela.
Stála na okraji bazénu a koukala na mumraj ve vodě. Taky se chtěla potápět s brýlemi, házet si míčem a cákat všude kolem sebe. Je jí čtyři a půl. Je už přece velká, určitě zvládne plavat bez rukávků.
Ohlédla se rychle na mámu, která pořád opatlávala tu vřískající kuličku. Nadechla se a skočila.
Zadání:
Zadání:
Napište příběh, který končí větou: A pak se nadechl a skočil.
Hlubina
Barbora Pernicová
Viděla jsem jejich ostré zuby, jejich míhající se ocasy. Čekali na mě, až si smlsnou, až jim skočím do chřtánu. Čekali na svačinu. Vířili vodu, která vytvářela mohutné vlny, které mě hned smetou. Potily se mi ruce, vlastně jsem se potila celá. Třísky prkna se mi zadíraly do bosých svázaných nohou. Cítila jsem sůl, jak mi skřípe mezi zuby. Najednou se mi do zad zaryla šavle, kapitánu lodi se mnou došla trpělivost. Nesnesu jeho popichování, řev stupidních pirátů, jsou to prasata. Odejdu bez hádek a odporu, snad to skončí rychle. Nadechla jsem se a skočila.
