Po docela dlouhé době se mi naskytla příležitost cestovat sama někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Na pozvání mojí kamarádky Lenky, se kterou se známe z kurzů tvůrčího psaní, jsem se v sobotu vydala do Roudnice nad Labem. Večer nám v Caffé Říp totiž uspořádala autorské čtení, spojené s koncertem skvělé kapely Jazz Apples Cz.Svoje vyprávění bych asi měla začít samotnou cestou. Po vyhodnocení časové náročnosti a taky případných dopadů na moji psychiku jsem místo auta zvolila jako způsob dopravy vlak. Trochu mě rozhodilo, že do Roudnice nejede přímý spoj, ale vzala jsem to jako výzvu. Jakože se po čtyřicítce naučím najít správné nástupiště, aniž bych přitom chytla záchvat paniky.
První zásek byla zpráva od RegioJetu, která mi v podstatě oznámila, že ve vlaku nebude jídlo. Teda aspoň ne veškerý sortiment, takže jsem snídala salát s uzeným lososem, kterej podle mně smrdí v tom kupé doteď. A jelikož nazpátek jedu stejným vlakem a sedím na stejným místě, pravděpodobně mi karma můj počin náležitě vrátí. Snídani jsem zapila Proseccem, čímž jsem nepatrně rozehnala salátové chmury.
V Praze na hlaváku se mi podařilo na první pokus najít navazující vlak, což stejně jako fakt, že jsem neomdlela nebo neutekla při večerním čtení, považuju za vrcholný úspěch. Nic lepšího podle mně už do padesátky nezvládnu.
Když jsem konečně dorazila na místo, uvědomila jsem si, že až budu příště bookovat ubytování v neznámým městě, bylo by dobrý si zjistit, jak daleko je od nádraží, jestli tam jezdí taxíky a jestli čistě náhodou cesta nevede přes horu Říp. Asi vám došlo, že můj penzion byl na druhým konci města, cesta k němu skutečně vedla přes horu Říp a v Roudnici nefunguje ani Bolt ani Uber. Pro člověka bez hotovosti to znamená táhnout kufr pěšky. Do kopce. Ve třicetistupňovým vedru.
I přes prvotní drobné komplikace jsem zvládla najít nejen zmiňovaný penzion, ale následně i kulturní centrum s kavárnou, kde naše společné čtení mělo probíhat. Po dvou koktejlech se mi dokonce podařilo odbourat moji touhu utéct a přečetla jsem povídku o křečkovi ve vysavači. Za úspěch považuju fakt, že se pár lidí i zasmálo a nesmáli se v tu chvíli mně.
Chtěla bych poděkovat svým kamarádům psavcům, kteří přijeli z různých koutů republiky a přečetli spolu se mnou svoji tvorbu. Děkuji Leničce, že celý večer skvěle zorganizovala. Děkuji všem, kdo přišli a strávili s námi krásný čas
.
První zásek byla zpráva od RegioJetu, která mi v podstatě oznámila, že ve vlaku nebude jídlo. Teda aspoň ne veškerý sortiment, takže jsem snídala salát s uzeným lososem, kterej podle mně smrdí v tom kupé doteď. A jelikož nazpátek jedu stejným vlakem a sedím na stejným místě, pravděpodobně mi karma můj počin náležitě vrátí. Snídani jsem zapila Proseccem, čímž jsem nepatrně rozehnala salátové chmury.
V Praze na hlaváku se mi podařilo na první pokus najít navazující vlak, což stejně jako fakt, že jsem neomdlela nebo neutekla při večerním čtení, považuju za vrcholný úspěch. Nic lepšího podle mně už do padesátky nezvládnu.
Když jsem konečně dorazila na místo, uvědomila jsem si, že až budu příště bookovat ubytování v neznámým městě, bylo by dobrý si zjistit, jak daleko je od nádraží, jestli tam jezdí taxíky a jestli čistě náhodou cesta nevede přes horu Říp. Asi vám došlo, že můj penzion byl na druhým konci města, cesta k němu skutečně vedla přes horu Říp a v Roudnici nefunguje ani Bolt ani Uber. Pro člověka bez hotovosti to znamená táhnout kufr pěšky. Do kopce. Ve třicetistupňovým vedru.I přes prvotní drobné komplikace jsem zvládla najít nejen zmiňovaný penzion, ale následně i kulturní centrum s kavárnou, kde naše společné čtení mělo probíhat. Po dvou koktejlech se mi dokonce podařilo odbourat moji touhu utéct a přečetla jsem povídku o křečkovi ve vysavači. Za úspěch považuju fakt, že se pár lidí i zasmálo a nesmáli se v tu chvíli mně.
Chtěla bych poděkovat svým kamarádům psavcům, kteří přijeli z různých koutů republiky a přečetli spolu se mnou svoji tvorbu. Děkuji Leničce, že celý večer skvěle zorganizovala. Děkuji všem, kdo přišli a strávili s námi krásný čas
.
