„Čégo, madam!“
„To mluvíte na mě?“ špitla povadlá orchidej v rohu u okna potemnělého bytu.
„Ano, mluvím na tebe, už jsi tu nějakou dobu a ještě si se mnou ani mojí přítelkyní slunečnicí nepromluvila ani slovo!“ švitořila červená gerbera.
„No, když mi teď není vůbec do řeči.“
„Tak to mě velmi mrzí, ale pokud chceš, můžeš se mi i tady slunečnici vypovídat ze svého splínu.“
A tak jim orchidej pověděla svůj příběh. Vypěstovali ji až za oceánem a o její květy pečoval zahradník. Byla tou nejvzácnější v celém skleníku a ostatní květiny jí každý den skládaly komplimenty na její temně nachové zbarvení. Poté ale přišel zvrat, když zahradník orchidej i její další květinové přítelkyně vyslal na let letadlem, až se ocitly v obchodě zvaném květinářství. Byla to velikánská hala plná květin, které orchidej nikdy nespatřila a neznala, a necítila se tam moc dobře. Chyběl jí její zahradník, protože se o ni krásně staral, a tady v hale je nikdo nechodil každý den zalévat. Orchidej chřadla a uvadala. Jednou o ni někdo zavadil kabátem a dopadla na tvrdé kachličky, přičemž se jí polámal stonek. A když to uviděli vedoucí obchodu, vyřadili ji z prodeje. A tak se vzácná a kdysi tak opečovávaná orchidej ocitla u popelnic. A byly by to i její poslední dny, kdyby se na dvoře v nočních hodinách nepotulovala dívka ve studentských letech, neohrožená dumpster diverka, odhodlaná zachránit každou použitelnou potravinu či květinu. Když orchidej spatřila ve světle čelovky, hned věděla, že ji tam nechat nemůže.
„A tak jsem teď tady mezi vámi, na parapetu,“ špitla na závěr. „V noci se mi zdají škaredé sny, kde mi zlí lidé utrhávají lístečky a nikdo mě nezalévá ani nechodí pozorovat. Cítím se velmi ošklivě a už nejsem vůbec tak nádherná a vznešená jako dřív, celá jsem povadla. Vlastně nechci, aby mě takto někdo viděl, a tak se tu choulím v rohu.“
„No, tak to se mi ale vůbec nelíbí,“ povídá slunečnice. „Vypadáš, jako že jsi velmi dlouho nepila ani nespatřila světlo slunce. A to je přitom velmi důležité!“
„Když já se bojím, že když se nadzvednu, abych se podívala ke slunci, zase upadnu na zem a ublížím si. Nebo že v té vodě co tady dostáváme je něco, co by mi nesedlo a zvadla bych ještě víc.“
„Tak to jsou milá zlatá, naprosté nesmysly!“ Zahlaholila gerbera. „Já chápu, že jsi to měla těžký a tak, ale pokud budeš dál takto ustrašená křehká květinka, jen si ublížíš víc! Doma tě sice opečovával zahradník, ale teď si musíš pomoct sama!“
„Ano, je to tak,“ přikyvovala slunečnice, „musíš se vzchopit, a my ti můžeme pomoci. Můžeme se otáčet za sluncem společně, a uvidíš, že se nám nic nestane.“
Orchidej sice ještě chvíli protestovala, ale nakonec se odhodlala to se slunečnicí vyzkoušet. Skutečně neupadla a každý den nabývala na síle díky paprskům i vodě, kterou se naučila přijímat. Vyrostly jí nové květy a postupně byla zase krásná jako dřív. Se slunečnicí i gerberou se otáčely za sluncem a celé dny si povídaly. Bylo jim moc hezky a tak orchidej zapomněla na všechna minulá i možná budoucí nebezpečenství.
„To mluvíte na mě?“ špitla povadlá orchidej v rohu u okna potemnělého bytu.
„Ano, mluvím na tebe, už jsi tu nějakou dobu a ještě si se mnou ani mojí přítelkyní slunečnicí nepromluvila ani slovo!“ švitořila červená gerbera.
„No, když mi teď není vůbec do řeči.“
„Tak to mě velmi mrzí, ale pokud chceš, můžeš se mi i tady slunečnici vypovídat ze svého splínu.“
A tak jim orchidej pověděla svůj příběh. Vypěstovali ji až za oceánem a o její květy pečoval zahradník. Byla tou nejvzácnější v celém skleníku a ostatní květiny jí každý den skládaly komplimenty na její temně nachové zbarvení. Poté ale přišel zvrat, když zahradník orchidej i její další květinové přítelkyně vyslal na let letadlem, až se ocitly v obchodě zvaném květinářství. Byla to velikánská hala plná květin, které orchidej nikdy nespatřila a neznala, a necítila se tam moc dobře. Chyběl jí její zahradník, protože se o ni krásně staral, a tady v hale je nikdo nechodil každý den zalévat. Orchidej chřadla a uvadala. Jednou o ni někdo zavadil kabátem a dopadla na tvrdé kachličky, přičemž se jí polámal stonek. A když to uviděli vedoucí obchodu, vyřadili ji z prodeje. A tak se vzácná a kdysi tak opečovávaná orchidej ocitla u popelnic. A byly by to i její poslední dny, kdyby se na dvoře v nočních hodinách nepotulovala dívka ve studentských letech, neohrožená dumpster diverka, odhodlaná zachránit každou použitelnou potravinu či květinu. Když orchidej spatřila ve světle čelovky, hned věděla, že ji tam nechat nemůže.
„A tak jsem teď tady mezi vámi, na parapetu,“ špitla na závěr. „V noci se mi zdají škaredé sny, kde mi zlí lidé utrhávají lístečky a nikdo mě nezalévá ani nechodí pozorovat. Cítím se velmi ošklivě a už nejsem vůbec tak nádherná a vznešená jako dřív, celá jsem povadla. Vlastně nechci, aby mě takto někdo viděl, a tak se tu choulím v rohu.“
„No, tak to se mi ale vůbec nelíbí,“ povídá slunečnice. „Vypadáš, jako že jsi velmi dlouho nepila ani nespatřila světlo slunce. A to je přitom velmi důležité!“
„Když já se bojím, že když se nadzvednu, abych se podívala ke slunci, zase upadnu na zem a ublížím si. Nebo že v té vodě co tady dostáváme je něco, co by mi nesedlo a zvadla bych ještě víc.“
„Tak to jsou milá zlatá, naprosté nesmysly!“ Zahlaholila gerbera. „Já chápu, že jsi to měla těžký a tak, ale pokud budeš dál takto ustrašená křehká květinka, jen si ublížíš víc! Doma tě sice opečovával zahradník, ale teď si musíš pomoct sama!“
„Ano, je to tak,“ přikyvovala slunečnice, „musíš se vzchopit, a my ti můžeme pomoci. Můžeme se otáčet za sluncem společně, a uvidíš, že se nám nic nestane.“
Orchidej sice ještě chvíli protestovala, ale nakonec se odhodlala to se slunečnicí vyzkoušet. Skutečně neupadla a každý den nabývala na síle díky paprskům i vodě, kterou se naučila přijímat. Vyrostly jí nové květy a postupně byla zase krásná jako dřív. Se slunečnicí i gerberou se otáčely za sluncem a celé dny si povídaly. Bylo jim moc hezky a tak orchidej zapomněla na všechna minulá i možná budoucí nebezpečenství.
Poučení: Kdo se jednou spálil, i na studené fouká.
