.jpeg)
Marie Rysová
Jestli je někdo, kdo nemá hluboko do kapsy, je to můj bratranec Olda. Ten, kdyby chtěl, tak si může na týden pronajmout stádo slonů. Když jsem mu to jednou řekl, odsekl mi, že tolik peněz určitě nemá a kdyby měl, tak jen díky tomu, že si to stádo slonů nikdy nepronajme.
Říká o sobě, že není škudlil, že přeci nebude rozhazovat za zbytečné věci.
Třeba když jsme minulý týden byli v sámošce, Olda začal ještě v obchodě loupat pomeranče a pak je bez slupek vážit.
Ušetřil na tom prý 2,2 koruny a další 3 koruny na bramborách, na které si dokonce vzal škrabku. Někoho by možná trápily ty pohledy lidí, ale Olda jen vždy pokrčí rameny a prohodí něco o finanční gramotnosti.
Jeho oblíbeným ročním obdobím je zima a když napadne sníh, tak se každý večer krade po našem okolí a hledá sněhuláky. Před rokem jsme od něj každý z rodiny na Vánoce dostali 2 mrkve a pár kousků uhlí a ještě nám vyprávěl o tom, jaké si pořídil skvělé nové hrnce. On se totiž tím, jaký je šetřivý, rád často dost chlubí.
Jednou to už trochu přehnal a přinesl domů poznámku ze školy znějící: Láká spolužáky na nedělní mši, aby se zadarmo najedli hostií.
Ale já ho mám rád a nevadí mi ani to, že na koncerty spolu chodíme tak, že stojíme před klubem a posloucháme to, co k nám dolehne z větrací šachty. „Aspoň nám nezalehnou uši! Smál se bratránek minule. A nevadí mi ani to, že když přijede do města pouť, tak běháme my kolem kolotoče, protože z toho se nám přeci bude hlava motat stejně a ještě zadarmo.
Mám Oldu dokonce tak rád, že mu tyhle Vánoce pořídím pod stromek králíka, protože ten pořád ocení ty mrkve víc, než zbytek rodiny.
Ale já ho mám rád a nevadí mi ani to, že na koncerty spolu chodíme tak, že stojíme před klubem a posloucháme to, co k nám dolehne z větrací šachty. „Aspoň nám nezalehnou uši! Smál se bratránek minule. A nevadí mi ani to, že když přijede do města pouť, tak běháme my kolem kolotoče, protože z toho se nám přeci bude hlava motat stejně a ještě zadarmo.
Mám Oldu dokonce tak rád, že mu tyhle Vánoce pořídím pod stromek králíka, protože ten pořád ocení ty mrkve víc, než zbytek rodiny.
Hagrid
Valentýna Hájková
I když je Míra vlastně strejda mojí mámy, strýčku mu říkáme i my děti.
Valentýna Hájková
I když je Míra vlastně strejda mojí mámy, strýčku mu říkáme i my děti.
Prababička nám vždycky ukazuje staré fotky: „Mireček byl takové rozkošné děťátko.”
Dodnes mi hlava nebere, jak se děťátko proměnilo v pupkatého hromotluka s dlouhým hárem a plnovousem, co poslouchá tvrdou chlapskou muziku. Tu poslouchá s kámošema v hospodě, jinak je ale starý mládenec a má vlastně jenom tu naší prababičku, se kterou žijí pěkně v symbióze. Ona mu pere prádlo a on jí pomáhá, s čím je třeba.
Vedle té drobné stařenky vypadá jako obrovitý, srdečný medvěd.
Někdy si říkám, že mu možná chybí vlastní děti. Dělá mu totiž strašnou radost si nás rozmazlovat a domluva, že si na Vánoce žádné dárky dávat nebudeme, ho nemůže zastavit.
Když jsme jednu dobu všichni dostávali samé kancelářské potřeby, začala jsem mít podezření, jestli si sem tam nestrčí v práci do kapsy nějaký ten zvýrazňovač.
Od strejdy Míry všichni dostáváme ryze praktické dárky. Často ale přijdou vhod a on se nemůže dočkat další příležitosti pro nás vymyslet něco nového. Jeho superschopnost je pamatovat si, kdo má kdy svátek a narozeniny, takže jakmile se onen den probudíte, první blahopřání přichází zaručeně od něj.
