Dětská vzpomínka - napsala Anastassiya Astashkina

Nejde mi dýchat. Kolem je modro a moje tělo mě táhne ke dnu bazénu. “Proč mě nikdo nenaučil plavat? Proč si nikdo nevšiml, jak se topím?” ptala jsem se a koukala jsem na povrch vody, který byl tak daleko pro pětiletou holčičku.
Najednou do vody skočil táta, silný a odvážný jak nějaký superhrdina. Lehce mi chytl a vytáhl na povrch.
Probudila jsem se s hřejivým pocitem bezpečí a lásky. Táta mě vždy zachrání.

“Tati, tati, děkuju, že jsi mě včera zachránil!” radostně jsem vykřikla po cestě k tatínkovi a jeho kamarádům, kteří hráli poker.
“Jo jo, zeptej se mámy,” řekl táta, aniž by odvrátil zrak od svých karet.
“Tati?” snažila jsem se upoutat jeho pozornost.
“Ty vole. Co chceš?” naštvaně se na mě podíval tatínek.
“Děkuju,” řekla jsem s úsměvem.
“Za málo. Teď běž někam hrát. Ten stůl je jen pro dospělé.” odpověděl táta.
Nechtěla jsem ho rušit. Udělal pro mě už hodně. Táta mi zachránil život a od té doby jsem mu vždycky za to byla vděčná, i když na mě byl občas hnusný. I když dělal srandu z toho jak se oblékám a jaké mám koníčky. I když říkal že nejsem hezká ani chytrá. Miluje mě, jen svým zvláštním způsobem.

“Mami? Pamatuješ si jak před 10 lety jsem se topila v bazénu a táta mě zachránil? To bylo hustý, co?” řekla jsem, zatímco jsem pila svou první skleničku vína.
“Cože? To se nikdy nestalo,” zmatené se na mě podívala maminka.
“Ne, já si to pamatuju. Byli jsme v sauně s jeho kamarády, a byl tam dva metry hluboký bazén, ve kterém jsem se topila.” vykřikla jsem
“Promiň, ale asi se ti zdálo,” smutně řekla máma. “Já si jen pamatuju, jak jste se s tátou pohádali a pak jsi hodinu brečela a usnula. Vždycky něco vymýšlíš,” laskavě řekla a lehce se usmála.

21:26