„Zdravím, Martine,“ oslovila mě podruhé„ ráda tě znovu vidím. Zmateně jsem zamrkal, ani zblízka jsem si ji nedokázal spojit s žádným jménem.
„Ahoj, uhmm“, doufal jsem, že pochopí pauzu v mém přivítání a připomene se mi, ale ona jen nadále stála, usmívala se a čekala, co ze mě vypadne.
„No ahoj, ehm, také tě rád znovu.. promiň, odkuď že se vlastně známe?“
„Ale hlupáčku“ řekla nesměle a úsměv se jí pořád držel na rtech,“vždyť jsme spolu strávily celé léto.“
„Martine prosím nezlob se, já vím, že se to teď moc nehodí, když jsi zrovna nastoupil na tu veterinu, ale myslím...“ rukou nervózně žmoulala okvětní lístek jednoho tulipánu, „myslím, že by ses ke mně, k nám všem, měl vrátit. I tvá babička, Květa, to nedávno říkala. Chybíš nám.“
To už na mě bylo moc.
„Já nevím, kdo jste a odkud znáte mě a moji rodinu, ale vůbec netuším, co to tady hrajete za divadlo!“ Nevědomky jsem zvýšil hlas a lidé na ulici se za námi začali otáčet. Dívka v šatech měla na krajíčku a ramena se jí začala třást.
„Víte co, na tohle já nemám čas,“ řekl jsem už nižším tónem, „musím jít a „ pohlédl jsem jí do bledé tváře“ omlouvám se.“
Na odpověď jsem nečekal, otočil se a zamířil na metro. Raději jsem se ani neohlédl.
Cestou domů mi tento zvláštní rozhovor pořád ležel v hlavě. Ta její tvář mi byla tak povědomá a je divné, že zmínila to léto. Minulé prázdniny jsem celé strávil malováním. Snažil jsem se dostat na akademii, ale odmítli mě. Hrozně jsem se za to styděl a raději, než to zkusit znovu, jsem se přihlásil na veterináře, všechny své obrazy schoval na půdě a nikdy už se o tom před nikým nezmínil. No zkrátka je nemožné, abych si za to léto našel nějakou známost. Ale kde jsem viděl ten její úsměv?
Doma mi někdo zaklepal na dveře pokoje, byla to babička Květa. „Prosím tě Martine, nemohl by sis uklidit ty věci z půdy? Chceme tam s tvojí maminkou uložit něco ze zahrady.“ „Jasný babi, žádnej problém“
Cestou domů mi tento zvláštní rozhovor pořád ležel v hlavě. Ta její tvář mi byla tak povědomá a je divné, že zmínila to léto. Minulé prázdniny jsem celé strávil malováním. Snažil jsem se dostat na akademii, ale odmítli mě. Hrozně jsem se za to styděl a raději, než to zkusit znovu, jsem se přihlásil na veterináře, všechny své obrazy schoval na půdě a nikdy už se o tom před nikým nezmínil. No zkrátka je nemožné, abych si za to léto našel nějakou známost. Ale kde jsem viděl ten její úsměv?
Doma mi někdo zaklepal na dveře pokoje, byla to babička Květa. „Prosím tě Martine, nemohl by sis uklidit ty věci z půdy? Chceme tam s tvojí maminkou uložit něco ze zahrady.“ „Jasný babi, žádnej problém“
„Díky Martínku, a víš, nedávno jsem tam nahoře našla tvé obrazy a myslím, že je velká škoda, že jsi malování nechal ladem. Máš talent.“
Otráveně jsem se na ní podíval a ona se jen posmutněle usmála.
K večeru jsem se vydal na půdu a po chvíli uklízení jsem narazil na svá plátna. Na jednom z nich jsem zachytil večerní krajinu, na jedno jsem namaloval naší zahradu a na jednom... byla dívka v žlutých šatech.
K večeru jsem se vydal na půdu a po chvíli uklízení jsem narazil na svá plátna. Na jednom z nich jsem zachytil večerní krajinu, na jedno jsem namaloval naší zahradu a na jednom... byla dívka v žlutých šatech.
Nevěřil jsem svým očím, ale byla to ona. Měla stejné krajkové šaty a stejný byl i její úsměv. V náručích nesla stejnou kytici žlutých tulipánů. Podíval jsem se blíže a všimnul si, že jeden tulipán má rozmazaný okraj. Nedalo mi to, vzal jsem paletu, štětec a rozhodl se květinu opravit. Když jsem na zahradě položil obraz usušit do trávy, musel jsem se pro sebe pousmát.
„Taky jsi mi chyběla.“
Zadání
Začněte příběh větou: Tuhle jsem takhle šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno.
