Včera jsem na internetu narazil na články o transgenetickém světélkujícím králíkovi Alba a teď jsem potkal dva vědce, kteří mne odvlekli do laboratoře, kde provádějí pokusy na zvířatech. Že prý musím porozumět jejich prospěšnosti pro lidské pokolení a přestat hloupě bojovat proti týrání zvířat. Přivázali mne na židli, abych jim ve své slabší chvilce náhodou nevzal do zaječích, a jali se přede mnou provádět zvrhlosti.
Nejdřív neznámý muž přivedl statnou dojnici.
První vědec do injekční stříkačky nasál neidentifikovatelnou tekutinu z útlé lahvičky a povídá: „Ukážeme vám, nevěřící Tomáši, kam spěje vědecký pokrok. Jak dokážeme ovládnout přírodu a využít ji k našim zájmům. Zvířata nám pomohou přežít na této zdevastované planetě. Díky nim najdeme nové léčebné postupy pro naše civilizační choroby.“
Když se přiblížil k hlavě nic netušící krávy s prstem na pístu injekce, vyjekl jsem: „To přece nemůžete!“
Druhý mi položil ruku na rameno a pronesl: „Klid! Nic ji nebolí. Jen pozorujte její proces přeměny z obyčejné dojnice na tvora, který spasí další generace!“
První vpravil poslušně stojící krávě roztok do žíly. Dal si záležet, abych měl přímý výhled na zabodnutou jehlu. Zneklidněl jsem. Co s ní asi bude? Mým životním posláním je starat se o blaho zvířat. Jejich bolest pokládám za svou vlastní. Žila na modré planetě před námi a má svrchované právo nebýt zneužívána k pokusům opovrženíhodnými homo sapiens.
Druhý mne popleskal po zádech: „Teď teprve uvidíte spektakulární film! Pozorně se dívejte, ať vám nic neunikne a můžete o tom vyprávět svým přátelům.“
Za deset minut krávě zezelenaly všechny periferní části, rohy, uši, nozdry, ocas i paznehty. Vypadala jako nepovedená socha v muzeu moderního umění. Potom se do zelena zabarvilo celé její tělo.
„A to ještě není všechno!“ křikl mi do ucha ten druhý. „Mrkejte, už prosvítá! Co vidíte?“
Zíral jsem s otevřenou pusou. Ze zelené krávy se stávala kráva průhledná. Zobrazily se všechny vnitřnosti v jejích útrobách, čtyři žaludky, srdce, plíce, střeva.
Ničemu jsem nerozuměl: „Ale proč to děláte? Jak to pomůže lidem?“
První se ke mně přitočil: „Máte v rodině někoho s onkologickým onemocněním?“
Odkašlal jsem si: „Jako dnes každý. Je to důsledek našeho nezdravého přístupu k přírodě.“
„A nedotýká se vás to?“
„Ale dotýká, stejně jako utrpení zvířat.“
„Měl byste nás tedy chápat. Být vědcem znamená pochybovat, mít každodenní dilema a muset se rozhodnout pro menší zlo.“
Druhý mu skočil do řeči: „Ta kráva má leukémii a rakovinné buňky se jí nahromadily ve slezině.“ Přistoupil k ní a ukázal do jejího břicha. „Slezina je zvětšená, ale už ne tolik. Vyvíjíme na ní novou biologickou léčbu, která aktivuje T-lymfocyty, totiž bílé krvinky odpovědné za buněčnou imunitu a zabíjející zhoubné buňky.“
První uchopil prázdnou injekční stříkačku a zabodl ji do viditelné kravské žíly. Její válec se plnil krví.
„Změříme teď, nakolik T-lymfocyty putují ze sleziny do krve. Pokud splaskává, léčba zabírá. Nasadíme pak další lék, který bude likvidovat nádorové buňky vyplavené ze sleziny do krve. Jestli to zafunguje, bude to velká naděje pro stejně nemocné pacienty:“
Nedalo mi to: „To jistě. Ale na co potřebujete, aby kráva prosvítala? Existují přece šetrnější způsoby vyšetření.“
„Myslíte, že ty stávající jsou šetrnější? To je vaše zkušenost nebo zbožné přání?“ neudržel se první.
„Položte si raději otázku, zda vám záleží více na krávě než na lidech!“ zaútočil druhý.
Náhle se mi před očima objevil obraz mého umírajícího otce na nemocniční posteli. Poté jsem se celý zpocený probudil.
