Frajer
Matúš Šimončič
“Brandy sa nepije, ale degustuje,” hovorieval.
A ty, ako pravý rebel si tú fľašu do seba kopol celú. A podľa bolesti hlavy usudzuješ, že ti to nestačilo a bral si za vhodné zapiť to ešte niečím svetlým. Ty hovado. Čo by si myslel foter, keby ťa takto videl. Rozospanými páliacimi očami si prezeráš pochabú izbu. Lúpajúcu sa tapetu, ktorá svojou hnedožltou farebnosťou kričí: ”Česť práce súdruh, je rok 1970.”
Přítel
Ráno poté
Neslavně slavný
Všímaš si aj rozheganú lampu a tlstú, ešte drevom obloženú CRT telku.
“Toto musí byť nejaký motel,” hovoríš si. “To, alebo som sa skalil tak, že som sa vrátil v čase.”
Na boku, s tvárou vnorenou do cigaretami zatuchnutého vankúša sa ti leží fakt nepohodlne. A ak by to nestačilo, slnko sa dostalo do dokonalého uhla na to, aby ti cez polo zatvorené rolety svietilo priam do očí. Takže buď tu ostaneš ležať a vypáliš si sietnice, alebo vstaneš a budeš čeliť svetu ako frajer, za ktorého sa považuješ. No? Tak čo to bude?
“Toto musí byť nejaký motel,” hovoríš si. “To, alebo som sa skalil tak, že som sa vrátil v čase.”
Na boku, s tvárou vnorenou do cigaretami zatuchnutého vankúša sa ti leží fakt nepohodlne. A ak by to nestačilo, slnko sa dostalo do dokonalého uhla na to, aby ti cez polo zatvorené rolety svietilo priam do očí. Takže buď tu ostaneš ležať a vypáliš si sietnice, alebo vstaneš a budeš čeliť svetu ako frajer, za ktorého sa považuješ. No? Tak čo to bude?
Zadání:
Napište příběh v DU-formě, který záčíná větou:
Probudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit kde to jsi, ani co je za den.
Kateřina Surmová
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána, a nemohl sis vybavit, kde jsi, ani co je vlastně za den. Chvíli budeš jen tak sedět, jen tak mžourat. Postupně uslyšíš dopolední hukot aut venku na silnici, a jemné oťukávání nádobí někde pod sebou, tlumené hlasy. Všimneš si plakátů na stěně, sklenice vody na nočním stolku a kýblu u kraje postele. Vdechneš vůni čerstvě vyprané přikrývky. Známé aviváže. „Buď zticha,“ sykne hlas zdola. „…ho vzbudíš.“
Plácneš sebou zpátky na postel a prohlédneš si místnost odtamtud. Není to bizarní? Vidět pokoj svého nejlepšího kamaráda poprvé v životě, za takových okolností? Ale kdo jiný by se o tebe tak hezky postaral, než on?
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána, a nemohl sis vybavit, kde jsi, ani co je vlastně za den. Chvíli budeš jen tak sedět, jen tak mžourat. Postupně uslyšíš dopolední hukot aut venku na silnici, a jemné oťukávání nádobí někde pod sebou, tlumené hlasy. Všimneš si plakátů na stěně, sklenice vody na nočním stolku a kýblu u kraje postele. Vdechneš vůni čerstvě vyprané přikrývky. Známé aviváže. „Buď zticha,“ sykne hlas zdola. „…ho vzbudíš.“
Plácneš sebou zpátky na postel a prohlédneš si místnost odtamtud. Není to bizarní? Vidět pokoj svého nejlepšího kamaráda poprvé v životě, za takových okolností? Ale kdo jiný by se o tebe tak hezky postaral, než on?
Ester Kateřina Vargová
Vzbudila ses na tvrdé posteli, otevřela oči do mlhavého rána a nemohla sis vybavit kde to jsi ani co je za den. Včerejší noc byla docela hustá, že... Možná že včerejší den nebyl o nic lehčí ale zřejmě nebylo úplně moudrý jít to zapít. Takže teď tu ležíš v posteli, lituješ se a bolí tě hlava.
Vždycky tě potom bolí hlava a vždycky se tomu děsně divíš. Všechno se divně točí i když se nehýbeš a jen ležíš na zádech... rychle se uzemnit, vystrčit jednu nohu z postele ven a položit jí na zem.
Uzemnění funguje, fajn. Vezmi to popořadě. Nejdřív zjisti kolik je a hlavně.. kde to jsi. Toho týpka vedle tebe si nevšímej, ten je úplně tuhej, stihla by ses posbírat, vyčistit si zuby a třeba mu tady uklidit ten bordel a nevzbudil by se. Čtvrt na devět, výborně. Společnost ti teď dělá cizí spící opilec (a raději se neptám proč ses vzbudila vedle něj) bolehlav, sucháč a ještě jdeš pozdě na přednášku. Dneska to už nemá cenu, možná by sis měla jít lehnout a všechno to zaspat.
Regina Knapíková
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den.
Hlava tě bolela jako střep a při vstávání ses lehce zapotácel, ale zapřel rukou o stůl u postele. Neznámé místo tě vyděsilo a tvé myšlenky jen zběsile sršely hlavou, jak ses snažil vzpomenout si, jak jsi se sem dostal a co jsi dělal předchozí den i noc. Procházel ses po místnosti sem a tam a stále ji nepoznával, pokoj byl jednoduše zařízený, bez dekorací a vůbec čehokoliv personalizovaného.
Rozhlédl ses po místnosti, abys zkontroloval, jestli máš u sebe nějaké věci. Dobrý, na zemi ležely tvé kalhoty, a v nich peněženka a telefon. Napadlo tě tedy telefon otevřít a hledat indicie k záhadě včerejšího večera. Otevřel jsi instagram a zhrozil se, když jsi uviděl notifikace. Asi dvacet lidí tě označilo v nějakém příspěvku a před zraky se ti vyrojil i nespočet komentářů. A zjistil si, že jsi nalezl i odpověď na své otázky. Narazil si totiž na video, kde jsi na střeše, rozbíháš se a za zběsilého smíchu svých kamarádů skáčeš placáka ze střechy garáže do trávy. Vykulil jsi oči a rozesmál se, netuše že toto tvé video brzy vstoupí do dějin českých sociálních sítí.
Budíček
Barbora Pernicová
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde jsi ani co je za den. Na tváři cítíš ostrý chladný vítr, který dovnitř proudí pootevřeným oknem. Cítíš pach potu. Na prstech u nohou tě něco lechtá. Pavučiny. Koutkem oka vidíš, jak po zdi leze tlustý pokoutník. Nad sebou vidíš prkna horní postele a na nich škrábance, kresbičky a sprosté básničky. Po zádech ti přebíhá mráz a cítíš ochromující strach. S velkou námahou se zvedáš a pokladáš nohy na studenou prkennou podlahu. Rozškrabanou rukou, plnou komářích štípanců, bereš kliku a otevíráš dveře. ,,Ranní rozcvička!", slyšíš křik a píšťalku.
,,Co tam stojíš, chatka číslo 5, obout tenisky a deset koleček kolem celého tábora! Jinak u Vás bude letecký den!"
