HOROR ZVANÝ SÁMOŠKA - NAPSALA VALENTÝNA HÁJKOVÁ

“Bože, já tak nesnáším chodit na nákup!” brblala jsem si pod vousy, zatím co jsem vykládala nákup na pás. “Jako by nestačilo, že jsem byla celej den ve škole, teď se ještě potáhnu domů s plnýma taškama. Jó, pro mamku je to jednoduchý, napíše mi do SMSky seznam, jak kdyby hostila všechny sousedy a já jí to pěkně přinesu.”

Paní pokladní Věrka vypadala napruženěji než obvykle. Začala s vervou přejíždět věcmi nad pokladnou, že čtečka čárových kódů ani nestíhala pípat. Můj nákup zaplnil celý pás a mrzuté babky za mnou ve frontě se teatrálně rozhlížely, jestli někde není jiná otevřená pokladna.
“No jo, já vím, sakra. Mám toho moc, budeš si muset, bábo, počkat,” cyklilo se mi v hlavě. Paní Věrka na mě přímo házela položky nákupu a já je nestíhala cpát do tašek. “Těžký a tvrdý věci dospod, pečivo a rajčata nahoru… kurva ale, to se nedá stíhat.”
“Bude to 1250 korun,” zahlásila Věrka a já jednou rukou hrabala z kapsy peněženku, zatímco tou druhou jsem pokračovala v odklízení nákupu do tašek.
Doprdele! Mám s sebou jenom pětistovku. A na kartě mi zbývá sotva tak 20 korun. To je v hajzlu, teď to budu muset všechno vracet a paní za mnou mě umlátí okurkou.
“Já… to… eeeh… já se omlouvám… víte já…” blekotala jsem vyděšeně v očekávání, že paní Věrka v příštím momentě zakokrhá přes celou Billu: ”Paní nemá peníze!”, když v tom se za mnou ozval hlas mého spasitele. 

Nebo spíš spasitelky: “Ahoj, tak co, už platíš?” usmívala se na mě mamka. 

Koukala jsem na ní s otevřenou pusou.
“No. Platím, ale nemám dost peněz,” zkroutila jsem kysele pusu. Mamka sáhla do kapsy pro peněženku a kývla na pokladní: ”Kartou poprosím."