Schováváme se před dospěláky a stěžujeme si na starší sourozence - pár dřevěných palet opřených o sebe nám při tom tvoří perfektní skýš.
"Já v pubertě nikdy nebudu!" pronese Hanka a my ostatní účastně přikyvujeme.
Dovnitř proniká vůně oschlé trávy a ostrého slunce.
Zanedlouho vylezeme z úkrytu ven, máme povinnosti. Vždy ráno se vydáme do líhně, nabrat si do kyblíků zrní. V líhni je to cítit studeným betonem a slámou na udusané hliněné podlaze. Velká dřevěná truhla u zdi je do půli naplněná pšenicí a kukuřičným šrotem. Staré dřevo voní po medu. Občas si do truhly vlezeme, a sypeme zrní po sobě; to pak člověk cítí až do oběda, a stejně dlouho ho i vyklepává z vlasů.
Kvokání z kurníku uslyšíme ve stejnou chvíli, co nás do nosu vrazí jeho pach. Slepice, a kohouti, a velký hudravý krocan. Krmení se rozesype na hliníkové tácky, a pak je čas hledat ve slámě a trusu krásná kohoutí pera.
Vajíčka, která dnes ráno přibyla ve slepičích postýlkách, očistím od špíny a snesu ve zpocených rukou dolů k tetě. Je na to grif, vím, že mi neupadnou.
Teta vaří na kamnech čaj v obrovském hrnci. Šípky, a rez. Na vejce mi podá ošatku a pošle mě do ložnice pro deky; dnes v noci prý má být víc zima, tak ať jí prý neumrzneme. Voní to tu stářím, škrobem na límečky krojů a prašnou omítkou. Deky tráví příliš času v přítomnosti kuliček na moly.
Pro dnešek mám s krmením hotovo, jsem ráda, že nemusím dělat některé ze svých neoblíbených činností. U prasat to nejvíc páchne, ale nejděsivější jsou husy v ohrádce obehnané kopřivami.
Na kamenech u jezírka se odpařuje žabinec a dole u hlavní chatky štěká pes. Nesmrdí mu z pusy jako ostatním psům, a neskáče po mě, a tak se ho nebojím.
Dnes odpoledne budeme plavat pod lekníny a zachraňovat včely od utopení. To je vůně vody. Půjdeme se opalovat se na broušeném kusu žuly, kterou kdosi nevyužil při stavbě; vůně kamene, prachu. Zkusíme drtit pecky meruněk, abychom se dostali k jádru. A večer založíme ohýnek a zahrajeme improvizované divadlo – smrk, a v očích štípající kouř.
Tohle všechno je vůně toho místa, vůně farmy a léta.
Zanedlouho vylezeme z úkrytu ven, máme povinnosti. Vždy ráno se vydáme do líhně, nabrat si do kyblíků zrní. V líhni je to cítit studeným betonem a slámou na udusané hliněné podlaze. Velká dřevěná truhla u zdi je do půli naplněná pšenicí a kukuřičným šrotem. Staré dřevo voní po medu. Občas si do truhly vlezeme, a sypeme zrní po sobě; to pak člověk cítí až do oběda, a stejně dlouho ho i vyklepává z vlasů.
Kvokání z kurníku uslyšíme ve stejnou chvíli, co nás do nosu vrazí jeho pach. Slepice, a kohouti, a velký hudravý krocan. Krmení se rozesype na hliníkové tácky, a pak je čas hledat ve slámě a trusu krásná kohoutí pera.
Vajíčka, která dnes ráno přibyla ve slepičích postýlkách, očistím od špíny a snesu ve zpocených rukou dolů k tetě. Je na to grif, vím, že mi neupadnou.
Teta vaří na kamnech čaj v obrovském hrnci. Šípky, a rez. Na vejce mi podá ošatku a pošle mě do ložnice pro deky; dnes v noci prý má být víc zima, tak ať jí prý neumrzneme. Voní to tu stářím, škrobem na límečky krojů a prašnou omítkou. Deky tráví příliš času v přítomnosti kuliček na moly.
Pro dnešek mám s krmením hotovo, jsem ráda, že nemusím dělat některé ze svých neoblíbených činností. U prasat to nejvíc páchne, ale nejděsivější jsou husy v ohrádce obehnané kopřivami.
Na kamenech u jezírka se odpařuje žabinec a dole u hlavní chatky štěká pes. Nesmrdí mu z pusy jako ostatním psům, a neskáče po mě, a tak se ho nebojím.
Dnes odpoledne budeme plavat pod lekníny a zachraňovat včely od utopení. To je vůně vody. Půjdeme se opalovat se na broušeném kusu žuly, kterou kdosi nevyužil při stavbě; vůně kamene, prachu. Zkusíme drtit pecky meruněk, abychom se dostali k jádru. A večer založíme ohýnek a zahrajeme improvizované divadlo – smrk, a v očích štípající kouř.
Tohle všechno je vůně toho místa, vůně farmy a léta.
