 |
| Kapverdy se nacházejí v torpech u západního pobřeží Afriky |
„Tábor pomalé smrti“ zbudovaný v roce 1936 ve vesnici Chão Bom u obce Tarrafal skrýval jednu z nejděsivějších a nejbrutálnějších mučících místností v novodobé historii – „Smažící pánev“. Během let 1937 až 1944 v ní zahynulo třicet vězňů. Další lidé v táboře smrtelně onemocněli malárií a různými plicními chorobami.
Betonová kobka
Smažící pánev, nebo také Frigideira, byla téměř jednosměrná cesta ke smrti na místě izolovaném ode všeho a všech. Šlo o betovonou celu šest metrů dlouhou, tři metry široku, tři metry vysokou a rozdělenou na dvě části. Světlo i vzduch pronikaly do „pánve“ pouze třemi malými otvory vyvrtanými v těžkých, úzkých a nízkých železných dveřích a skrze malý obdélníkový otvor umístěný blízko stropu. Škvíry byly tak malé, že vězni měli pocit, že jsou úplně odříznuti od světa venku.
Nesnesitelné horko
Život ve Frigideiře byl čirou agónií a každá minuta bojem o přežití: během dne, kdy tropické slunce intenzivně pálilo, se vzduch uvnitř „hrobky“ ohříval na nesnesitelné teploty mezi 50 a 60 stupni Celsia. Kombinace horka, hladovění, dehydratace, nemocí a psychického nátlaku učinila ze Smažící pánve nejstrašnější nástroj tohoto koncentračního tábora.
Smažící pánev byla určená k potrestání vězňů, kteří se dopustili sebemenšího projevu odporu. Pokud porušili táborová pravidla, byli vysvlečeni a ponecháni pouze s vodou a kouskem chleba každý druhý den. Vystavení nelidskému zacházení vedlo nejen k extrémnímu fyzickému vyčerpání, ale také k psychickému zhroucení. Úmrtí na dehydrataci, úpal a další nemoci byly zcela běžné.
Přestože se vězni svlékali, jejich utrpení to nijak nezmírnilo. Pot jim stékal z těl jako slanina na rozpáleném grilu. Kapky vody se kondenzovaly na stropě, a když padaly horké dolů, neposkytovaly trpícím úlevu, ale další příšerné mučení.
Ani v noci, kdy slunce zapadlo a vydalo tábor temnotě, vězni nebyli ušetřeni. Přicházeli na řadu komáři, jejichž kousnutí působilo horečky, často končící smrtelnými nemocemi. Celkem se odhaduje, že v této pekelné tvrzi strávili vězni dohromady 2824 dní.
Památník obětí
Kvůli silnému tlaku mezinárodního společenství a antifašistickým akcím uvnitř Portugalska, jakož i porážce mocností Osy ve druhé světové válce, byla Smažící pánev zničena a pohřbena na ostrově São Miguel. Na jejím místě byla po ochromení Estado Novo (karafiátová revoluce) postavena kaple na památku těch, kteří prožili její hrůzy. A koncentrační tábor zůstává otevřený turistům jako symbol nepopsatelného lidského utrpení a nelidskosti. Je svědectvím o hrůzách, které mohou lidé způsobit sobě navzájem, když je svět pohroužen do temnoty totalitních režimů a bezohledného útlaku.
Kvůli silnému tlaku mezinárodního společenství a antifašistickým akcím uvnitř Portugalska, jakož i porážce mocností Osy ve druhé světové válce, byla Smažící pánev zničena a pohřbena na ostrově São Miguel. Na jejím místě byla po ochromení Estado Novo (karafiátová revoluce) postavena kaple na památku těch, kteří prožili její hrůzy. A koncentrační tábor zůstává otevřený turistům jako symbol nepopsatelného lidského utrpení a nelidskosti. Je svědectvím o hrůzách, které mohou lidé způsobit sobě navzájem, když je svět pohroužen do temnoty totalitních režimů a bezohledného útlaku.
 |
| Vězení dostalo své jméno nejen kvůli panujícím teplotám, ale také pro neuvěřitelné utrpení, které zde museli vězni snášet. |
Zadání:
Napište cestopis, na který nalákáte co nejvíc čtenářů.
Háček k cestopisu Petra:
Ostré stíny se zařezávají do okrové omítky budov koncentračního tábora u vesnice Chão Bom na Kapverdách. I přesto, že je pozdní odpoledne, sluneční paprsky mě nepříjemně pálí, pot ze mě leje a voda v lahvi už je jako čaj.
Ostré stíny se zařezávají do okrové omítky budov koncentračního tábora u vesnice Chão Bom na Kapverdách. I přesto, že je pozdní odpoledne, sluneční paprsky mě nepříjemně pálí, pot ze mě leje a voda v lahvi už je jako čaj.
„Auuu," zaúpím, když si nakopnu palec o kočičí hlavu na zemi. Je to ale nic proti tomu, co tu zažívali odpůrci portugalského diktátora Salazara. V betonové kobce, které se říkalo Smažící pánev, své vězně mučil teplotami mezi 50 a 60 stupni Celsia, dehydratací, hladověním a izolací. Nemoci, psychická a fyzická degradace už pak přicházely samy.
(Jana Venzlů)
verze zaslaná 14.8.:
Smažící pánev na Kapverdských ostrovech
V srdci tropických Kapverd, kde slunce neúnavně pálí, se ukrývá místo, o kterém turisté nemají ani zdání. Děsivé místo nesmírného utrpení a tragédie – Tarrafal. Cílem tohoto místa ve své době bylo fyzicky a psychicky vyhladit portugalské a africké odpůrce fašistické diktatury Salazara.
Tento tábor vybudovaný v roce 1936 je umístěný ve vesnici Chão Bom, v obci Tarrafal, na ostrově Santiago na Kapverdských ostrovech. Někdy také nazývaný tábor pomalé smrti skrýval jednu z nejděsivějších a nejbrutálnějších mučících místností v novodobé historii - „Smažící pánev“.
Smažící pánev, nebo také Frigideira, byla betonová cela o velikosti šest metrů dlouhá, tři metry široká a tři metry vysoká, rozdělena na dvě menší části. Její dveře, tvarované jako lodní, byly pouhých 1,70 × 0,60 metru s dvěma řadami malých otvorů a dělicí mezerou dlouhou 50 centimetrů nad nimi.
Vězení dostalo své jméno nejen kvůli teplotám, které zde panují, ale také z důvodů neuvěřitelného utrpení, které zde museli vězni snášet. Světlo i vzduch pronikaly do této „pánve“ pouze třemi malými otvory vyvrtanými v těžkých železných dveřích a skrze malý obdélníkový otvor umístěný blízko stropu. Tyto škvíry byly tak malé, že vězni často měli pocit, že jsou úplně odříznuti od světa venku.
Během dne, kdy slunce tropů intenzivně pálilo, se vzduch uvnitř této „hrobky“ ohříval na nesnesitelné teploty mezi 50 a 60 stupni Celsia. Vězni, kteří byli uvnitř, se svlékali, ale jejich utrpení to nijak nezmírnilo. Pot jim stékal z těl, kapky vody se kondenzovaly na stropě, a když spadly, tyto kapky neposkytovaly trpícím vězňům úlevu, ale další příšerné a pomalé mučení.
Tato cela byla používána k potrestání vězňů, kteří se dopustili jakéhokoli, i sebemenšího projevu disentu. Pokud pravidla porušili, byli zcela svlečeni a uvrženi do Smažící pánve. Tam byli vězni ponecháni bez jídla, pouze s vodou a kouskem chleba každý druhý den. Taková nelidská expozice vedla nejen k extrémnímu fyzickému vyčerpání, ale také k psychickému zhroucení. Úmrtí na dehydrataci, úpal a další nemoci byly více než běžné.
Smažící pánev byla téměř jistá cesta ke smrti na místě izolovaném ode všeho a všech. Během smutných let 1937 až 1944 zde zahynulo 30 vězňů, 45 onemocnělo malárií, z nichž 14 zemřelo. Dalších 52 vězňů trpělo různými plicními onemocněními. Celkem se odhaduje, že v této pekelné tvrzi strávili vězni dohromady 2824 dní. Život v této cele byl čirou agónií a každá minuta strávená uvnitř byla bojem o přežití.
Ani během noci, kdy slunce zapadlo a vydalo tábor temnotě, vězni nebyli ušetřeni. Přicházeli na řadu komáři, jejichž kousnutí vedlo k horečkám, často končícím smrtelnými a zhoubnými nemocemi. Tato nemilosrdná kombinace horka, hladovění, dehydratace, nemocí a psychického nátlaku dělala Smažící pánev jedním z nejstrašnějších nástrojů tohoto koncentračního tábora.
Kvůli silnému tlaku mezinárodního společenství a antifašistickým akcím uvnitř režimu, jakož i porážce mocností Osy ve druhé světové válce, byla Smažící pánev zničena a pohřbena na ostrově São Miguel. Na jejím místě byla po ochromení Estado Novo – karafiátová revoluce – postavena kaple na památku těch, kteří prožili její hrůzy.
Přestože Smažící pánev byla zničena, zůstala v paměti jako symbol nepopsatelného lidského utrpení a nelidskosti. Toto místo, tento koncentrační tábor zůstává svědectvím o hrůzách, které mohou lidé způsobit sobě navzájem.
