Hranolky s ukazatelem signálu na horní hraně telefonu se párkrát protočily a pak se už nestalo nic. Vůbec nic. Bezradně jsem koukal na display. Data jsem měl zaplacená a ještě v Dillí všechno fungovalo bezvadně. Ne že bych si potřeboval hned zavolat, ale nemít přístup k internetu byl problém. V mobilu jsem měl uložené všechno. Třeba ubytování pro dnešní noc. Matně jsem si pamatoval, jak se místo noclehu jmenuje, jenže stejně nebo podobně se jmenovala stovka dalších.
Voják se samopalem pokrčil rameny, čímž označil moji situaci za neřešitelnou, a ukázal mi rukou směrem k východu.Byl jsem tady. V severozápadní výspě Indie, na kterou si dělají nárok i Pákistán a Čína. Ve svazovém státě Jammu a Kashmir. Jeho součástí byl do roku 2019 i Ladakh. Ale historie i přítomnost regionu je proměnlivá a komplikovaná. Jedním z klíčů k pochopení situace je náboženské rozdělení celého teritoria. Hinduistický Jammu, muslimský Kashmir a budhistický Ladakh. Připomnělo mi to Bosnu. Jenže tady proti sobě stojí jiné váhy. Jaderné mocnosti. Indie, Pákistán, Čína.
Vyšel jsem ven. Na silnici se proháněla vojenská auta a všude kolem stáli vojáci se zbraněmi. Když nepočítám film o vylodění v Normandii, nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděl.
Občas projel taxík.
“Kings Houseboats,” mávl jsem na jednoho z nich. Zatvářil se, jako by ho bolely zuby a dožadoval se konkrétní adresy.
“Nevím, je to někde u jezera,” upřesnil jsem. Nacpal jsem se i s batohem na zadní sedadlo a nehodlal se hnout. Šofér dvakrát vzdychl, ale pak se posadil za volant a pustil se do hledání mého ztraceného houseboatu.
“Jsme tady,” snažil se mě přesvědčit řidič. U mola stála opuštěná loď, která patrně pamatovala královnu Viktorii. Do dálky se rozprostíraly modré vody jezera a za ním se s nekonečnou elegancí zvedaly hřebeny Himálaje.
“Je to jako v knížkách,” napadlo mě. Okouzlený jsem vystoupil.
“Jsme tady, pane,“ zopakoval řidič. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl svazek rupií.
“Thank you sir. Thank you so much,” řekl taxikář a bylo vidět, že se mu ulevilo.
Na můstku spojujícím molo a týkovou palubu stál správce Ahmed. Vysoká vzpřímená postava vzbuzovala důvěru i respekt.
“Welcome, sir,” pronesl pomalu a důstojně. Podali jsme si ruce a on se usmál. Pokývl hlavou a ukázal na pootevřené dveře.
“To je Vaše ložnice pane,” řekl. Nebyla v tom žádná servilita, jen zdvořilost.
Imperiální dojem završila pečlivě servírovaná večeře o několika chodech. Ahmed v místním tradičním oděvu ji podával v jídelně. Já, barbar, seděl v šortkách a tričku. Bez košile a smokingu jsem si připadal nepatřičně. Naštěstí jsem byl jediný host. V jídelně i celém houseboatu.
Když nepočítám ubytování na vodě, jsou dvě věci, které musíte ve Srinagaru udělat. Navštívit Shalimarovy zahrady a projet se loďkou po jezeře. Ideální je spojit oboje.
Zahrady založila na počátku sedmnáctého století dynastie Mughalů. V kouzelných kulisách pod horami. Podél říčky, která ústí do jezera. Všude kolem vzrostlé stromy a šumící voda. Barevná paleta květin a keřů. S nimi důmyslně propletená mughalská architektura. Příroda a zásahy člověka. V souladu, na který už dneska možná ani nemáme odvahu.
Ta stejná dynastie o něco později postavila Taj Mahal v Agře. Mauzoleum, které nechal vybudovat vládce Šáhdžahán pro svoji milovanou ženu. Muslimský panovník tím vytvořil nesmrtelnou ikonu dnešní hinduistické Indie.
“Haló pane, nechcete svézt?” probral mě z romantických úvah hlas lodivoda. Stál v shikaře, místní verzi benátské gondoly, a opíral se o bidlo s elegancí svých italských kolegů.
Po pobytu na houseboatu byl můj cestovatelský rozpočet v troskách. Ale projížďku jsem si nemohl odpustit. Uvelebil jsem se v polštářích a nechal se rozmazleně unášet po klidné hladině. Kšiltovku jsem ponořil do vody. Když mi pak chladivé kapky stékaly z vlasů do obličeje pomyslel jsem si: “Ano, takhle to mělo být.”
Kličkovali jsme mezi vodními liliemi a ptactvem, které si nás beze strachu prohlíželo. Slunce se opíralo do zpocených zad veslaře. Jezero bylo plné rybářů a mezi nimi, jako v zrcadle, se modrobíle odrážely hory.
Zahraničních turistů ve Srinagaru moc neuvidíte. Většina jsou Indové. Jak jsem se během plavby dozvěděl, Američani, Britové a Francouzi sem nejezdí, protože je tady nemají rádi. Němci jsou fajn. Češi jsou taky fajn, i když jsem byl první, kterého vezl.
Na nábřeží jsem potkal dva staříky. V dlouhém bílém oděvu a s bílými vlasy. Na nohách kožené sandály. Vrásčité obličeje a hluboce posazené oči. Vypadali jako ilustrace starozákonního příběhu.
Usmál jsem se na ně a oni mi vlídně pokynuli, jakoby udělovali požehnání. Asi díky němu jsem se ten den dostal dovnitř mešity. Přes tichý nesouhlas věřících.
Tři dny po mém odjezdu, v létě roku 2016, propukly ve Srinagaru násilné nepokoje. Zemřelo při nich několik desítek lidí. Kashmir se zase na nějakou dobu uzavřel.
Kashmir
Text a foto: Martin Paruch
Vypnul jsem letový režim. Za okýnkem se mihl na letištní budově nápis Srinagar. Ve sluchátkách mi hráli Led Zeppelin. Kashmir. „Let the sun beat down upon my face.“
Inkonky s ukazatelem signálu na horní hraně telefonu se párkrát protočily a pak se už nestalo nic. Vůbec nic. Bezradně jsem koukal na display. Data jsem měl zaplacená a ještě v Dillí všechno fungovalo bezvadně. Ne že bych si potřeboval hned zavolat, ale nemít přístup k internetu byl problém. V mobilu jsem měl uložené všechno. Třeba ubytování pro dnešní noc. Matně jsem si pamatoval, jak se místo noclehu jmenuje, jenže stejně nebo podobně se jmenovala stovka dalších.
Voják se samopalem pokrčil rameny, čímž označil moji situaci za neřešitelnou, a ukázal mi rukou směrem k východu.
Byl jsem tady. V severozápadní výspě Indie, na kterou si dělají nárok i Pákistán a Čína. Ve svazovém státě Jammu a Kashmir. Jeho součástí byl do roku 2019 i Ladakh. Ale historie i přítomnost regionu je proměnlivá a komplikovaná. Jedním z klíčů k pochopení situace je náboženské rozdělení celého teritoria. Hinduistický Jammu, muslimský Kashmir a budhistický Ladakh. Připomnělo mi to Bosnu. Jenže tady proti sobě stojí jiné váhy. Jaderné mocnosti. Indie, Pákistán, Čína.
Noc na housebouatu
Vyšel jsem ven. Na silnici se proháněla vojenská auta a všude kolem stáli vojáci se zbraněmi. Když nepočítám film o vylodění v Normandii, nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděl.
Občas projel taxík.
„Kings Houseboats,“ mávl jsem na jeden z nich. Zatvářil se, jako by ho bolely zuby a dožadoval se konkrétní adresy.
„Nevím, je to někde u jezera,“ upřesnil jsem. Nacpal jsem se i s batohem na zadní sedadlo a nehodlal se hnout. Šofér dvakrát vzdychl, ale pak se posadil za volant a pustil se do hledání mého ztraceného houseboatu.
Ty mají v Kashmiru dlouhou historii. Britové, i když byli koloniálními pány celého subkontinentu, neměli právo tady kupovat pozemky. Vyřešili to po svém. Začali stavět lodě. Obytné. Z nich povstala kultura houseboatů na jezeře Dal. A vydržela dodnes.
„Jsme tady,“ snažil se mě přesvědčit řidič. U mola stála opuštěná loď, která patrně pamatovala královnu Viktorii. Do dálky se rozprostíraly modré vody jezera a za ním se s nekonečnou elegancí zvedaly hřebeny Himálaje.
„Je to jako v knížkách,“ napadlo mě. Okouzlený jsem vystoupil.
„Jsme tady, pane,“ zopakoval řidič. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl svazek rupií.
„Thank you sir. Thank you so much,“ řekl taxikář a bylo vidět, že se mu ulevilo.
Na můstku spojujícím molo a týkovou palubu stál správce Ahmed. Vysoká vzpřímená postava vzbuzovala důvěru i respekt.
„Welcome, sir,“ pronesl pomalu a důstojně. Podali jsme si ruce a on se usmál. Pokývl hlavou a ukázal na pootevřené dveře.
„To je Vaše ložnice pane,“ řekl. Nebyla v tom žádná servilita, jen zdvořilost.
Vytřeštil jsem oči. Místnost vypadala, jako by ji právě někdo přinesl z muzea. Prastaré barevné koberce, trochu ošlapané, ale pořád přepychové. Bál jsem se na ně stoupnout. Na dřevem obložených stěnách visely obrázky starých časů, které nebyly o nic méně skutečné, než ty naše.
Imperiální dojem završila pečlivě servírovaná večeře o několika chodech. Ahmed v místním tradičním oděvu ji podával v jídelně. Já, barbar, seděl v šortkách a tričku.
Shalimarovy zahrady
Když nepočítám ubytování na vodě, jsou dvě věci, které musíte ve Srinagaru udělat. Navštívit Shalimarovy zahrady a projet se loďkou po jezeře. Ideální je spojit oboje.
Zahrady založila na počátku sedmnáctého století dynastie Mughalů. V kouzelných kulisách pod horami. Podél říčky, která ústí do jezera. Všude kolem vzrostlé stromy a šumící voda. Barevná paleta květin a keřů. S nimi důmyslně propletená mughalská architektura. Příroda a zásahy člověka. V souladu, na který už dneska možná ani nemáme odvahu.
Ta stejná dynastie o něco později postavila Taj Mahal v Agře. Mauzoleum, které nechal vybudovat vládce Šáhdžahán pro svoji milovanou ženu. Muslimský panovník tím vytvořil nesmrtelnou ikonu dnešní hinduistické Indie.
Z jezera do mešity
„Haló pane, nechcete svézt?“ probral mě z romantických úvah hlas lodivoda. Stál v shikaře, místní verzi benátské gondoly, a opíral se o bidlo s elegancí svých italských kolegů.
Po pobytu na houseboatu byl můj cestovatelský rozpočet v troskách. Ale projížďku jsem si nemohl odpustit. Uvelebil jsem se v polštářích a nechal se rozmazleně unášet po klidné hladině. Kšiltovku jsem ponořil do vody. Když mi pak chladivé kapky stékaly z vlasů do obličeje pomyslel jsem si: „Ano, takhle to mělo být.“
Kličkovali jsme mezi vodními liliemi a ptactvem, které si nás beze strachu prohlíželo. Slunce se opíralo do zpocených zad veslaře. Jezero bylo plné rybářů a mezi nimi, jako v zrcadle, se modrobíle odrážely hory.
Zahraničních turistů ve Srinagaru moc neuvidíte. Většina jsou Indové. Jak jsem se během plavby dozvěděl, Američani, Britové a Francouzi sem nejezdí, protože je tady nemají rádi. Němci jsou fajn. Češi jsou taky fajn, i když jsem byl první, kterého vezl.
Na nábřeží jsem potkal dva staříky. V dlouhém bílém oděvu a s bílými vlasy. Na nohách kožené sandály. Vrásčité obličeje a hluboce posazené oči. Vypadali jako ilustrace starozákonního příběhu.
Usmál jsem se na ně a oni mi vlídně pokynuli, jakoby udělovali požehnání. Asi díky němu jsem se ten den dostal dovnitř mešity. Přes tichý nesouhlas věřících.
Tři dny po mém odjezdu, v létě roku 2016, propukly ve Srinagaru násilné nepokoje. Zemřelo při nich několik desítek lidí. Kashmir se zase na nějakou dobu uzavřel.
