Když máš bonbón, radši ho sněz hned - napsala Hana Hermanová

„Dneska to byl ideální den na pláži,“ chválím dne před večerem cestou do restaurace. 

Ale proč by vlastně ne? Jsme na dovolené, jen my tři, Nina, Andrej a já, už potřetí na tom samém místě, na rumunské Mamaie. Co se nám tu může stát, pláž je deset minut na jednu stranu, restaurace, kde nás už znají, deset minut na druhou stranu. 

S hrabivostí Molièrova Lakomce v duchu přepočítávám, kolik dnů nám ještě zbývá, kolik dní jsme tu byli loni a kolik předloni. Každý rok je to to samé, slíbíme si, že příští rok přijedeme na delší dobu, nejmíň na měsíc, nebo alespoň na tři týdny, to bychom si panečku odpočali, to by se jinak vracelo do školy a do práce, to by z nás byli skoro noví lidé. Ale jako každý rok, i tenhle rok máme jen týden. A pozítří má být bouřka, jeden celý den na pláži ztracený, zrovna tenhle týden bude bouřka, když minulý týden tu bylo pořád slunečno. 

Vím to, kontrolovala jsem počasí na telefonu ještě za upršeným kancelářským oknem, klikala na maily, jen si urgujte, jen si upomínejte, please reply by close of business today, jenže já za chvíli svůj business zavřu a budu se starat jen o to, jestli si dám k večeři okouna mořského, nebo radši říčního, i když toho ne, ten má moc kostí.
„O čem se budeme dneska večer bavit?“ vytrhne mě z myšlenek Nina. 

„Takhle se nezačíná konverzace,“ usměrňuje ji Andrej svým profesorským tónem, který ho neopouští ani o prázdninách, i když se do něj přeci jen vloudil mírně bezstarostnější tón. „Konverzace se začíná tak, že nenuceně o něčem mluvíš a ostatní na to reagují.“ 

Nina už se nadechuje, ale přeruším ji. Je mi jasné, že chce zase vyprávět nějakou historku ze školy, ale já teď nechci poslouchat historky o přísné katolické škole z města, kde pořád prší a kde musíme pořád spěchat a máme všichni tři pořád pocit, že něco musíme a že nám náš život tak úplně nepatří. 

„Dneska jsem na pláži četla zajímavý článek o jednom psychologickém výzkumu,“ vyhrknu a vidím, jak Nině malinko poklesla brada, protože se zase bude mluvit o něčem dospěláckém, co ji nudí, a o opravdu zajímavých dospěláckých věcech, jako je nástup fašismu, bezpečnostní situace v Izraeli a skutečnost, že si strýček Marek zase našel novou přítelkyni, i když má doma tetu Sylvii, o tom se bavíme jen večer potichu na balkóně, a ona musí napínat uši, aby vůbec něco zachytila. 

„Počkej, Nino, je to o bonbónech, to tě bude zajímat!“ dodám proto rychle. „Někdy v sedmdesátých letech udělali tenhle výzkum: dali dětem jeden bonbón a řekli jim, že když ten bonbón nesní hned, dostanou druhý den další.“ 

„A?“ 

Je to dobré, Nina chce vědět, jak to bylo dál. 

„A za dvacet let zkoumali, jak si ty děti v životě vedly. Ty děti, které to nevydržely a bonbón snědly hned, byly mnohem méně úspěšné než děti, které to vydržely a bonbón si schovaly.“ 

Nina se na mě dívá mírně nedůvěřivě, chci jí tím snad naznačit, že jí budu dneska večer chtít odepřít zmrzlinový pohár pod záminkou, že zítra jí koupím dva? 

Andrej zvedne oči od jídelního lístku, který i tak známe už nazpaměť: „Takže vědci v sedmdesátých letech zjistili, že sebeovládání je důležitá vlastnost? To je mi novinka.“ 

„Počkejte, počkejte, to není všechno. Nedávno se udělal nový výzkum a ten tyhle výsledky úplně popřel. Ti vědci v sedmdesátých letech vůbec nebrali v potaz, z jakého rodinného prostředí děti pocházely. Ty děti, které bonbón snědly hned, byly z rodin, kde měly zkušenost, že dospělým se nedá věřit. Sice řeknou, že zítra bude další bonbón, ale co se řeklo včera, nemuselo už zítra platit. Zatímco děti, které si bonbón schovaly, byly ze stabilního rodinného prostředí, kde se dalo dospělým věřit. Je potom jasné, že se jim vedlo v životě líp. Nebyla to žádná otázka sebeovládání, ale rozdílných životních zkušeností!“
Nina spokojeně přikyvuje, protože z toho přeci vyplývá, že sníst bonbón hned není tak špatné. 

Andrej spokojeně přikyvuje, protože může navázat svým výkladem o sociální determinaci s rozvětvenými odbočkami k Sigmundu Freudovi a Györgymu Lukácsovi, ale to už jsme zase, kdovíproč, u nástupu fašismu, a zbytek debaty se odkládá na večer na balkón. 

I já se tvářím spokojeně a myslím se zadostiučiněním na to, jak jsme jako malí s bratrancem Rudolfem vždycky okamžitě schramstli všechny sladkosti, co jsme dostali, zatímco druhý bratranec Ivoš si je schovával, a když jsme pak na něm s Rudolfem loudili, že má ještě dvě kofily a celý pytlík bonparů, ať se rozdělí, chtěl za ně peníze. No, opravdu se v životě nakonec neztratil, vydělává dobře, ale tenkrát mu to nebylo nic platné, protože jsme s Rudolfem odhalili jeho tajnou skrýš na půdě za rybářským náčiním, a kofily a bonpari mu sežrali zcela zdarma.
Později večer sedíme s Andrejem na balkóně a popíjíme oranžové víno. To víno, co jsem objevila v ledničce a myslela si, že je to nějaké zkažené bílé. Ale Andrej mi vysvětlil, že je to víno oranžové, co si strýc Mirel vyrábí podle starých gruzínských metod a nechal nám tu jednu láhev, a je to dobré víno. 

A skutečně, je to dobré víno, na horké rumunské léto a večer pod hvězdami, které se odrážejí v hladině jezera, je úplně ideální. 

V pokoji se ozve nějaký šramot. 

„Nino, ty zase nespíš a posloucháš nás?“ 

Ale Nina nespí, protože ji bolí ouško. Hrozně ji bolí ouško. Drží si ho jednou tlapkou, druhou tlapkou si tiskne k hrudi plyšáka Dustyho, co se jmenuje podle Dustina ze Stranger Things. Je teď někde na pomezí, ještě chce spát s plyšákem, ale už se chce dívat na Stranger Things. Když jí kupuju v knihkupectví komiksy a bezradně bloudím mezi Ronjou, dcerou loupežníka, a krvavými japonskými mangami, odkáže mě paní prodavačka k regálu nadepsanému „Pre-adoslescent“. Tady je pěkná knížka o klimatické krizi a tady jeden komiks o kyberšikaně, samozřejmě závažná témata, ale podaná citlivě a přiměřeně věku. 

Ale teď všechno přestane existovat, klimatická krize a nástup fašismu jsou nám úplně jedno. Ninu bolí ouško a pláče a ptá se nás, jestli ta hrozná bolest někdy přestane. Naštěstí máme antibiotika, tady se dají koupit bez předpisu, a tak si každé léto odvážíme platíčka a u našich moudrých doktorů v upršeném městě pokorně přikyvujeme, že ano, ano, budeme se snažit tu angínu nejdřív rozehnat kloktáním. 

Vy máte vždycky dvakrát ročně angínu, paní Hermanová, nechcete vyoperovat mandle? 

Nechci. 

A doma si hned lupnu to rumunské antibiotikum, přece se Alexander Fleming tak nesnažil, abych teď kloktala hřebíček. 

Rychle googlíme, jak máme pilulku nadávkovat. Máme jí dát půlku, nebo snad třetinu? A spolkni to, prosím tě, to spolkni, i když Nina brečí, že je ta rozpůlená tabletka moc velká a bojí se, že jí uvízne v krku, ale na druhý pokus se to konečně zadaří.
Nespíme, střídáme se, hladíme ouško a slibujeme, že to určitě přejde. 

Ale co my víme. Co vím určitě, je, že mi tohle nikdo neřekl. O té strašlivé bezmoci. Mají to tak všichni rodiče? 

Občas se někdo zmíní, to bylo hrozný, jak jsme tenkrát museli na pohotovost, zlomená noha, rozbitá hlava, slepé střevo, co málem prasklo, kdyby nebyla maminka sama doktorka a netrvala na tom, že se musí okamžitě operovat. 

Vzpomenu si, když jsem byla malá a onemocněla jsem, zase ta angína, trpím na ně, jak se můj táta vytratil, odcházel do vedlejšího pokoje a já jsem měla strach, že se na mě zlobí, proč se jen na mě zlobí, že zameškám školu a tréninky basketbalu? Vždyť za to přece nemůžu, že jsem zase nemocná, no dobře, možná malinko jsem si to přála, protože budu moci koukat na komisaře Maigreta a budu se učit sama a děda mi bude nosit oběd v rendlíčkách, ze kterých se vždycky cestou vyšplouchne polévka, ze školní jídelny, co vypadá jako zámořský parník. Ale tenhle knedlík v krku, ten jsem si nepřála. Představuju si, že mám v krku Macha a Šebestovou a drhnou mi mandle kartáčem na podlahu.
Teď už vím, že táta měl jen strašný strach. 

Taky mám teď strach, ale v minibytě není kam utéct. 

Rozhodneme se, že přece jen musíme na pohotovost. Na aplikaci v mobilu nás odmítá jeden taxík za druhým, když vidí jako cíl nemocnice Constanța. Jistě si představují, že je to nějaký krvácející opilec, který se popral v baru a nadělá jim v taxíku svinčík. 

Po půl hodině sezení na obrubníku to vzdáváme a odevzdaně se vracíme zpátky do minibytu. 

Hladím zase ouško a kouzlím, zaříkávám, zaháním bolest pryč. V duchu se ale modlím, jaká já jsem věřící, bezvěrkyně pokřtěná na pravoslavnou, aby byla svatba v kostele se zlatými korunami na hlavě. Teď si zas jednou vzpomněla a vyjednává a handluje, co už nikdy nebude dělat, jak bude hodná, ale nebrání jí to zároveň kouzlit jako pohance, co kdyby, je třeba si to pojistit na všech frontách. Kolem čtvrté Nina konečně usne.
V devět se Nina probudí, vykulí na nás oči a jakoby nic se zeptá: „Kdy půjdeme na pláž?“ 

Probíráme se z mrákot: „Co ucho? Co tvoje ucho?“ 

Nina se usměje a řekne, že ouško už ji nebolí, asi zabrala maminčina mocná kouzla. 

Podíváme se na sebe s Andrejem a oba si myslíme: „Spíš ta antibiotika, ale co už, hlavně, že je zase dobře.“ 

Na pláž ale nejdeme, je třeba si odpočinout. 

Další den přijdou bouřky, voda se hromadí na silnicích, kde není žádná kanalizace, protože na tu nezbyly peníze, jen na všudypřítomné garáže, ve kterých parkují Maserati a Porsche. My jsme přijeli Jaguarem, přivezl nás strýček Vali, který studoval na kněze, ale nakonec se živí importem/exportem a nosí na ruce ten největší model hodinek Cartier, co existuje. 

Zpátky pojedeme Dacií, protože rodinná konstelace se za týden změnila. Někdo se s někým pohádal a strýček Vali pro nás už nemůže přijet. Nerozumím těmhle rodinným záležitostem, jen vím, že Andrej potom křičí do telefonu, úplně neprofesorsky, a kleje a zatracuje celou svou rodinu a zemi, tyhle zaostalé barbary. 

Přijede pro nás tedy synovec Stefan, co studuje práva a jednou možná zavře do vězení strýčka Valiho a všechny další strýčky a tetičky, co mu vyhrožují, že přijde do pekla, protože je gay. Stefan má řidičský průkaz měsíc.

Hrozila bych se dopředu té cesty, ale nemám kdy, poslední den přestane téct voda. A tak musíme dolů k cisterně čekat ve frontě mezi majiteli Maserati v tričkách Gucci a Ralph Lauren s ohrnutým límečkem, aby byl pólo koník vidět pěkně i zezadu. 

A abychom zůstali hydratovaní, i když není voda, kupujeme Nině litry džusu Prigat a sami dopíjíme oranžové víno od strýčka Mirela. I naše oblíbená restaurace nemá vodu, jedeme až do Constanțy do řecké restaurace, tentokrát taxík přijede hned. V restauraci chvíli bezradně koukáme do jídelního lístku, není to ta naše restaurace s číšníkem, co nám ukazuje, jaká mu za rok přibyla tetování, a my plánujeme, že i my si v upršeném městě pořídíme tetování a celý večer pak necháme Ninu vymýšlet, kam si dá Andrej vytetovat pirátskou loď a já jabloň. Jabloň nejlépe přes celá záda, aby strýčkům a tetičkám a rodičům v přísné katolické škole rupla vzteky žilka. 

Ale když začne hrát živá hudba, nějaký ten řecký srdcervoucí cajdák, začneme tančit. 

Nina je teď někde na pomezí, ještě je na nás hrdá, že rodiče spolu tančí a kouká na ně celá restaurace, ale už se za nás i trochu stydí. 

Usměje se docela dětsky, když k ní přijde kouzelník, posadí ji na hlavu zeleného papouška a nechá ji tahat z klobouku papírek, na kterém je napsáno, že bude hrozně šťastná, samozřejmě, bude šťastná a bohatá a milovaná, zatímco nám kouzelník nenápadně kyne rukou za zády se zmuchlanými bankovkami, protože šťastná budoucnost něco stojí, to se ví, to není jen tak zadarmo. 

Andrej vyplatí pana kouzelníka. 

Začne pršet, letní déšť prudce bubnuje do stříšek, které číšnici rychle vytahují nad stoly. 

Nina se ptá, jestli si může dát zmrzlinový pohár, nebo musíme rychle domů, když teď začalo pršet a je pozdě, i na prázdninový režim je pozdě, a zítra přeci musíme brzy vstávat, protože pojedeme se Stefanem, co má řidičák jen měsíc, Dacií přes půl téhle země s rozbitými silnicemi bez kanalizace. „Klidně si dej dva, Nino!“