Potkal ji dnes ráno. Vlastně ji potkával už několik týdnů. Na ulici, v obchodě, v kavárně a jednou dokonce prošla okolo okna jeho kanceláře. Když ji dnes znovu spatřil, neváhal a oslovil ji. Dívka mu věnovala zářivý úsměv a představila se mu jako Anna. Petr ji požádal o kontakt, ale Anna jen zavrtěla hlavou a řekla. „Muži vždy tvrdí, že zavolají, a pak jim něco přelítne přes nos a už se neozvou. Pokud mě chceš skutečně znovu vidět, sejdeme se dnes večer před divadlem.“
Petr se jen usmál a odpověděl. „Tak dobře.“
Rozloučili se a okolo sedmé hodiny se skutečně oba setkali před divadlem. Chodili ulicemi dlouho do noci a když hodinky odbili dvě hodiny ráno, Anna řekla. „Je pozdě, měla bych jít. Měli bychom se rozloučit.“
Petr přikývl ačkoli se mu představa, že se s ní bude muset rozloučit nijak nezamlouvala. Doprovodil ji k domu. Chvíli mlčky stáli pod nefunkční pouliční lampou, a zatímco se Petr rozmýšlel co jí poví, Anna se naklonila a dala mu letmou pusu na tvář. Rychle se rozloučila a Petr se ještě rychle zeptal „Kdy tě zase uvidím?“
Anna se s úsměvem otočila a odpověděla.
„Kdy budeš chtít, kde mě najdeš, už víš.“
Poté zmizela ve dveřích.
Petr na ni nemohl přestat myslet. Dívka mu na sebe nedala kontakt. Její příjmení také neznal. A tak mu nezbývalo nic jiného než ji navštívit. Sama mu to přeci řekla. Svým způsobem se mu ta představa zamlouvala. Bylo v tom cosi tajemného. I v minulosti se přeci lidé dokázali sejít bez pomoci mobilních telefonů.
O pár dní později se tedy rozhodl, že uběhla správná doba na to, aby sebral odvahu a zazvonil na její zvonek. Kdyby přišel hned druhý den, vypadal by moc dychtivě a kdyby uběhl už celý týden, Anna by mohla začít pochybovat.
Došel k domu a chvíli si četl jména na zvoncích. Po nějaké chvíli se rozhodl na jeden zazvonit. Nikdo mu, ale neodpověděl. Zkusil další ozvalo se „haló?“ a Petr neznámému hlasu vysvětlit svou situaci a zeptal se, zda v domě nebydlí dívka jménem Anna. Hlas mu odpověděl, že nikoho toho jména ani popisu nezná. Petrovi to nepřipadalo divné, koneckonců ani on sám neznal všechny své sousedy, nicméně, když mu takto odpověděli i ostatní obyvatelé domu, začal mít pochyby.
Možná mu lhala. Možná se nejmenuje Anna, třeba tady ani doopravdy nebydlí jen byla u někoho na návštěvě. Proč by pak ale souhlasila se schůzkou a strávila s ním tolik hodil, přeci se oba dobře bavili. Nedávalo to smysl.
Ještě dlouho poté Petr čekal že se každou chvíli někde objeví, že ji znovu potká tak jako ji potkával dříve. Občas prošel její ulicí, ale po několika měsících pomalu přestával doufal. Jeho život šel dál, našel si jinou práci, odstěhoval se z města, a dokonce se oženil. Na Annu pomalu zapomněl. Tehdy si myslel, že našel dívku, kterou si vezme, dnes již věděl, že se mýlil, potkal ji až několik měsíců poté.
Když se po deseti letech se svou ženou a malým synem přestěhovali zpátky do města, znovu se mu vybavila vzpomínka na Annu. Vracel se zrovna z práce, když ho napadlo, že se domů raději projde. Aniž by to zamýšlel, ocitl se v parku na cestě, kterou tenkrát doprovázel Annu k jejímu domu. Z nostalgie a zvědavosti šel tou cestou dál. Ušel několik metrů, když se ocitl na rozcestí, na které si nevzpomínal.
Když nad tím tak přemýšlel, celou dobu byl natolik ponořen do jejich rozhovoru, že cestu téměř nevnímal. Nepamatoval si, kterou cestou se tenkrát vydali. Když její dům o pár dní později znovu navštívil jel metrem přes město.
Vydal se doprava a cesta se mu pomalu, ale velice matně začínala vybavovat. Už se stmívalo, když vyšel z parku do ulice, kterou osvětlovala dlouhá řada světel. Jen jedno jediné nesvítilo. Petr se vydal právě tím směrem a když spatřil číslo domu, uvědomil si, že to nebylo číslo 34, ale 234 a že vysoký keř tenkrát zakryl první číslo.
Tehdy byla hluboká noc, a tak si zapamatoval jen číslo domu, keř a nízko položená okna. V tu chvíli mu došlo mu, že celou dobu zvonil u špatného domu. Jak mohl zapomenou na branku před domem a rozbitou lampu? Myšlenky na Annu ho natolik zaslepily, že zapomněl i cestu, kterou tenkrát odešel. Jak jen mohl být tak hloupý!
Chvíli tam jen tak stál a nevěřícně kroutil hlavou až se nakonec pousmál a vydal se stejnou cestou jako tenkrát zase domů za svou rodinou. Kdyby tehdy došel ke správnému domu, možná by nikdy nepotkal svou ženu a neměli by syna. Možná měla být Anna jen hezkou vzpomínkou a poslední dívkou do které se zamiloval před tím, než potkal tu pravou.
Jen doufal, že je i Anna stejně tak šťastná jako on.
Petr na ni nemohl přestat myslet. Dívka mu na sebe nedala kontakt. Její příjmení také neznal. A tak mu nezbývalo nic jiného než ji navštívit. Sama mu to přeci řekla. Svým způsobem se mu ta představa zamlouvala. Bylo v tom cosi tajemného. I v minulosti se přeci lidé dokázali sejít bez pomoci mobilních telefonů.
O pár dní později se tedy rozhodl, že uběhla správná doba na to, aby sebral odvahu a zazvonil na její zvonek. Kdyby přišel hned druhý den, vypadal by moc dychtivě a kdyby uběhl už celý týden, Anna by mohla začít pochybovat.
Došel k domu a chvíli si četl jména na zvoncích. Po nějaké chvíli se rozhodl na jeden zazvonit. Nikdo mu, ale neodpověděl. Zkusil další ozvalo se „haló?“ a Petr neznámému hlasu vysvětlit svou situaci a zeptal se, zda v domě nebydlí dívka jménem Anna. Hlas mu odpověděl, že nikoho toho jména ani popisu nezná. Petrovi to nepřipadalo divné, koneckonců ani on sám neznal všechny své sousedy, nicméně, když mu takto odpověděli i ostatní obyvatelé domu, začal mít pochyby.
Možná mu lhala. Možná se nejmenuje Anna, třeba tady ani doopravdy nebydlí jen byla u někoho na návštěvě. Proč by pak ale souhlasila se schůzkou a strávila s ním tolik hodil, přeci se oba dobře bavili. Nedávalo to smysl.
Ještě dlouho poté Petr čekal že se každou chvíli někde objeví, že ji znovu potká tak jako ji potkával dříve. Občas prošel její ulicí, ale po několika měsících pomalu přestával doufal. Jeho život šel dál, našel si jinou práci, odstěhoval se z města, a dokonce se oženil. Na Annu pomalu zapomněl. Tehdy si myslel, že našel dívku, kterou si vezme, dnes již věděl, že se mýlil, potkal ji až několik měsíců poté.
Když se po deseti letech se svou ženou a malým synem přestěhovali zpátky do města, znovu se mu vybavila vzpomínka na Annu. Vracel se zrovna z práce, když ho napadlo, že se domů raději projde. Aniž by to zamýšlel, ocitl se v parku na cestě, kterou tenkrát doprovázel Annu k jejímu domu. Z nostalgie a zvědavosti šel tou cestou dál. Ušel několik metrů, když se ocitl na rozcestí, na které si nevzpomínal.
Když nad tím tak přemýšlel, celou dobu byl natolik ponořen do jejich rozhovoru, že cestu téměř nevnímal. Nepamatoval si, kterou cestou se tenkrát vydali. Když její dům o pár dní později znovu navštívil jel metrem přes město.
Vydal se doprava a cesta se mu pomalu, ale velice matně začínala vybavovat. Už se stmívalo, když vyšel z parku do ulice, kterou osvětlovala dlouhá řada světel. Jen jedno jediné nesvítilo. Petr se vydal právě tím směrem a když spatřil číslo domu, uvědomil si, že to nebylo číslo 34, ale 234 a že vysoký keř tenkrát zakryl první číslo.
Tehdy byla hluboká noc, a tak si zapamatoval jen číslo domu, keř a nízko položená okna. V tu chvíli mu došlo mu, že celou dobu zvonil u špatného domu. Jak mohl zapomenou na branku před domem a rozbitou lampu? Myšlenky na Annu ho natolik zaslepily, že zapomněl i cestu, kterou tenkrát odešel. Jak jen mohl být tak hloupý!
Chvíli tam jen tak stál a nevěřícně kroutil hlavou až se nakonec pousmál a vydal se stejnou cestou jako tenkrát zase domů za svou rodinou. Kdyby tehdy došel ke správnému domu, možná by nikdy nepotkal svou ženu a neměli by syna. Možná měla být Anna jen hezkou vzpomínkou a poslední dívkou do které se zamiloval před tím, než potkal tu pravou.
Jen doufal, že je i Anna stejně tak šťastná jako on.
