Teď se ale nesměju. Musím se dostat ze Smíchova přes Vltavu na Václavák. Z tiskárny.
Když mně letáky dávali, řekli, ať se jich zbavím, kdyby šlo do tuhýho. Je brzo ráno, třiadvacátého srpna šedesátý osmý. Dva dny po okupaci. Chodník bez doteků podrážek bot. Jen uprostřed mostu jeden tank. Snad si mě nevšimnou.
Jdu! Širokou, květovanou sukni nestoudně nadzdvihuje vítr od řeky. Nedá se zkrotit. Obě ruce jsou zaklíněny pod ohromnými tubami s letáky.
„Stoj!“ křičí ruskej voják. Skáče z tanku přímo přede mě.
„Kudá ty iďoš?“
Tuhnu. Nemůžu mluvit.
„Kudá ty?“ opakuje a samopal bere do rukou.
„Da..damoj“ říká můj hlas, ne já.
„Kak těbjá zavut? ... Ímja!“
Mlčím.
Zvedá hlaveň samopalu proti mému hrudníku.
„Zdena“, vyhrknu.
„Stěná?“ začíná se přihlouple smát a samopalem ukazuje na zídku od zábradlí.
Zase obrací zbraň proti mně. „Ja Ivan.“
I když mi teď není vůbec do zpěvu, mám plnou pusu slov. Slov popěvku, co teď letí Prahou a vlastně celým Československem: Běž domů Ivane, čeká tě Nataša.
Mám chuť je po něm plivnout. Svírám rty.
„I što éto?“ přesměrovává hlaveň na papundeklovou roli.
Mozek se zasekává. Nemůžu na nic přijít. Nemůžu si ani vzpomenout na jedinou kloudnou výmluvu.
To je můj konec. Ivan sice nevypadá chytře, ale Dubčeka na letácích by poznal i pětiletej Ivánek.
„Tak što éto“, naléhá a nevypadá, že by chtěl zrovna se mnou flirtovat.
Rámus nastartovaného motoru tanku překřikuje jeho křik.
„Váňa, býstro!“
Konečně. Už se ho zbavím... Ale Ivan se nehýbe z místa.
Zoufalství mnou proplouvá od špičky hlavy až k malíčku u pravé nohy. Levá snad ochrnula. Zase tuhnu. Najednou nic nevidim.
„Ratatata“ zní kulometná salva. ……...Ratatatá….
Ohlížím se. Tank plný Ivanů mizí v zatáčce Na Újezdě, ale jeho rachot a kulometná výhružka je pořád slyšet. Bohužel nesměřuje k čekajícím Natašám, ale do našich duší.
