Bezinka
Regina Knapíková
Měli jsme Karamelku, Rozinku a Pralinku, nyní máme Bezinku. Bezinka je velmi legrační tvor s tou nejčistší duší, jenž jsem za svůj život poznala (jména vymýšlí táta).
Již její původ je opředen lehkým tajemstvím, je to příběh jako z kočičí červené knihovny. Její máma, obyčejná kočka domácí, žila na statku. A za plotem žil velikánský bílý angorský kocour. A tak se tak nějak přihodilo, že porodila na svět Bezinku, která je na kočku domácí abnormálně veliká a těžká, srst má bílou, ale má v ní ovšem spoustu černých a rezavých fleků.
Po narození žila se svými sourozenci ve stodole v králíkárně, kde ji nejspíš krmili vařeným bramborem, nevím jak jinak si vysvětlit to že toto je její nejoblíbenější jídlo a masovou konzervou často pohrdne. Naše odpověď na inzerát a následný odvoz by se dal považovat za záchrannou akci, místní babička ze statku totiž měla s neudanými koťaty nemilosrdný plán a to usmrtit je sekyrou. A tak je nám nejspíš vděčná, i když se dodnes všeho bojí, třeba sebemenšího nečekaného zvuku či neznámého hosta. Když má z něčeho strach, začne hrozně nahlas vrnět, aby se uklidnila. Hlasitý je vlastně každý zvuk co udělá, protože má něco s nosní překážkou. A tak když někde spí zachumlaná v peřině, její funění jde slyšet přes celou místnost.
Její den vypadá tak, že se ráno probudí a po snídani najde nejbližšího člena rodiny, kterého by mohla zalehnout. Když na vás Bezinka leží tak na sobě cítíte tíhu celé její lásky k vám. Hlasitě vrní, a když se jí zakoukáte do očí, udeří vás do nosu čumákem. Ale toto mazlení nemůže trvat věčně a tak ji dříve či později musíte ze sebe sundat a položit ji bokem. Nebo stačí vzít do ruky kapesník a vysmrkat se, to ji zaručeně vyleká. Poté co odejdete do školy či práce ulehne do peřin a tam spí a spí, dokud zase nepřijde někdo, ke komu by se mohla přitulit.
Regina Knapíková
Měli jsme Karamelku, Rozinku a Pralinku, nyní máme Bezinku. Bezinka je velmi legrační tvor s tou nejčistší duší, jenž jsem za svůj život poznala (jména vymýšlí táta).
Již její původ je opředen lehkým tajemstvím, je to příběh jako z kočičí červené knihovny. Její máma, obyčejná kočka domácí, žila na statku. A za plotem žil velikánský bílý angorský kocour. A tak se tak nějak přihodilo, že porodila na svět Bezinku, která je na kočku domácí abnormálně veliká a těžká, srst má bílou, ale má v ní ovšem spoustu černých a rezavých fleků.
Po narození žila se svými sourozenci ve stodole v králíkárně, kde ji nejspíš krmili vařeným bramborem, nevím jak jinak si vysvětlit to že toto je její nejoblíbenější jídlo a masovou konzervou často pohrdne. Naše odpověď na inzerát a následný odvoz by se dal považovat za záchrannou akci, místní babička ze statku totiž měla s neudanými koťaty nemilosrdný plán a to usmrtit je sekyrou. A tak je nám nejspíš vděčná, i když se dodnes všeho bojí, třeba sebemenšího nečekaného zvuku či neznámého hosta. Když má z něčeho strach, začne hrozně nahlas vrnět, aby se uklidnila. Hlasitý je vlastně každý zvuk co udělá, protože má něco s nosní překážkou. A tak když někde spí zachumlaná v peřině, její funění jde slyšet přes celou místnost.
Její den vypadá tak, že se ráno probudí a po snídani najde nejbližšího člena rodiny, kterého by mohla zalehnout. Když na vás Bezinka leží tak na sobě cítíte tíhu celé její lásky k vám. Hlasitě vrní, a když se jí zakoukáte do očí, udeří vás do nosu čumákem. Ale toto mazlení nemůže trvat věčně a tak ji dříve či později musíte ze sebe sundat a položit ji bokem. Nebo stačí vzít do ruky kapesník a vysmrkat se, to ji zaručeně vyleká. Poté co odejdete do školy či práce ulehne do peřin a tam spí a spí, dokud zase nepřijde někdo, ke komu by se mohla přitulit.
Barbora Pernicová
,,Ach jo, zase pukavci,’’ povzdechla jsem si a hodila celé plato vajec do koše. Během posledních pár dnů jsem se musela místo na farmářské trhy naučit chodit na roh do večerky, a místo čerstvých potravin kupovat nudlové polévky v pytlíku. Cokoli, co nemělo doporučené datum spotřeby v roce 2030, se proměnilo v plesnivou břečku, jakmile to strávilo jediný den v mém domě. Dala jsem ohřívat vodu a rezignovaně jsem nasypala tvrdé nudle a koření do misky. Mňaaau mňaaau, ozývalo se mi u nohou. ,,Taky už máte hlad, co?’’ překročila jsem klubíčko svých koček, které byly divočejší než obvykle a vytáhla jsem ze spíže konzervy. Otevřela jsem plechovky a čekala, že mě do nosu udeří strašný pach zkaženého masa, to se však nedělo, tak jsem jídlo kydla do misek na zemi.
,,To je zvláštní, jako by to na kočičí jídlo nepůsobilo,’’ řeknu si a jdu si před spaním sníst své nudle.
V noci jsem nemohla spát, budilo mě neustálé mňoukání a kvílení. Ne, že bych na to v domě plném koček nebyla zvyklá, ale něco působilo jinak, zvláštně, naléhavě. Z chodby jsem slyšela rachot, táhlo mě to zkontrolovat, co se děje.
Za zvuků zoufalého mňoukání jsem otevřela krabici v rohu chodby. Obklopená mými kočkami, byla krabice starého harampádí po prababičce, kterou jsem si minulý týden odnesla z jejího domu, poté co zemřela. Plná starých sošek andělů, rezavých šperků, rámečků s portréty příbuzných a přece mě zaujala malá krabička s víčkem. Otevřela jsem ji a okamžitě upustila na zem.
Mňoukání neustalo a z krabičky se vynořilo stříbřitě světélkující něco, duch, kočka!
Duch kočky! Duch babiččiny Ťapky, co umřela, když mi bylo šest! Vlezla mi do klína, jemná jako závan větru a začala vrnět. Nemohla jsem uvěřit, co se děje, o duších jsem slyšela jenom ve starých povídačkách a teď mám jednoho doma? Hladila jsem ji po zádech a v náruči odnesla do kuchyně, moje kočky za mnou. Dala jsem ji na zem k nim a hned si začaly hrát, Ťapka spokojeně vrněla.
Od té doby se mi žádné jídlo nekazí a neslyším žádné záhadné zvuky, mám pouze dům plný koček plus jednoho ducha, který roky toužil po pozornosti a pohlazení, jako tomu bylo, když byl živý.
Od té doby se mi žádné jídlo nekazí a neslyším žádné záhadné zvuky, mám pouze dům plný koček plus jednoho ducha, který roky toužil po pozornosti a pohlazení, jako tomu bylo, když byl živý.
