Cetka Veverka si celé léto a podzim pilně střádala své zásoby oříšků, jablek a dalších plodů, aby si s nimi vystačila celou dlouhou zimu.
„Proč si taky neděláš zásoby na zimu?” ptávala se veverka straky, která měla hnízdo na stejném stromě.
„Já tu zimu nějak přežiju,” odbyla ji pokaždé bezstarostně straka.
Přišla zima. Veverka si v pohodlí hověla ve svém pelíšku, a když měla chuť, vybrala si něco dobrého ze své spíže. Zrovna ji konejšilo tlumené pískání větru, když v tom se ozvalo klepání na dveře. Byla to straka.
„Veverko milá, ty máš jistě spoustu zásob na zimu, nenašla bys tam něco, co by utišilo můj hlad? Nejedla jsem už ani nepamatuju.”
„Tak proč sis neudělala zásoby na zimu?” odvětila rozmrzele veverka.
„Já vím, měla jsem si je udělat. Ale teď trpím hlady, pomož mi prosím,” zakňourala straka. „Na jaře ti na oplátku najdu krásný blyštivý šperk.”
To se veverce zdálo fér. Rozdělila se se strakou o své zásoby a po zbytek si představovala, jaký krásný šperk jí straka přinese.
Roztály sněhy a vysvitlo slunce - přišlo jaro. Veverka netrpělivě vyhlížela straku. Něco se zalesklo ve slunci. To bude jistě ten krásný šperk!
Straka veverku pozdravila a položila veverce do tlapek blyštivou věcičku. Nebyl to ale krásný šperk, o jakém veverka snila, nýbrž odřená zátka od lahve.
Poučení: Nespolehliví lidé se nám spolehlivě neodmění stejnou měrou jako ti, na které je spoleh.
Poučení: Nespolehliví lidé se nám spolehlivě neodmění stejnou měrou jako ti, na které je spoleh.
