„Bořivoji, to stačí!“ obořila se na něj výčepní, „znáš přece pravidla! Dokud nezaplatíš, co máš vypito za poslední týden, tak ti nenaleju, ani kdybys mi tady básničky skládal.“
Na to chtěl pijan ještě něco říct, ale zastavil ho Blážin zpražující pohled a tak se mrzutě odšoural z hospody ven.
„To je zase den, dnes jsem se těšil na čerstvý,“ mumlal s rukou až po loket ponořenou v koši na odpadky. Šmátral po dně a snažil se nemyslet na to, od čeho má dlaň tak lepkavou, když najednou jeho prsty ucítili známou texturu. Plechovka! a ještě neotevřená, tak to je jackpot! Vytáhl ji, aby v záři pouličního světla zklamaně zjistil, že se jedná o trojku limetkový coly. Fuj, jak tohle lidi můžou pít? „Proběhlo hlavou Bořkovi, svíraje v ruce nález z popelnice. „Ale tak co, možná se sjedu cukrem.“
„To je zase den, dnes jsem se těšil na čerstvý,“ mumlal s rukou až po loket ponořenou v koši na odpadky. Šmátral po dně a snažil se nemyslet na to, od čeho má dlaň tak lepkavou, když najednou jeho prsty ucítili známou texturu. Plechovka! a ještě neotevřená, tak to je jackpot! Vytáhl ji, aby v záři pouličního světla zklamaně zjistil, že se jedná o trojku limetkový coly. Fuj, jak tohle lidi můžou pít? „Proběhlo hlavou Bořkovi, svíraje v ruce nález z popelnice. „Ale tak co, možná se sjedu cukrem.“
Pššt cvak, ozvalo se prázdnou ulicí, když zatlačil víčkem o hrdlo nápoje. Už už se chtěl napít, když jeho pozornost upoutalo něco podivného.
„V té plechovce něco plave? Co to? No to snad!, to je lidský prst! Cizí palec!“ Měl co dělat, aby nepozvracel lavičku. „Do háje, doufám, že to není ňáká nová receptura“ odplivl si znechuceně a už už chtěl plechovku zahodit, když v tu,!Nápad!.
Byl sobotní večer a Bláža znudeně utírala barový pult, když se ve dveřích objevila známá tvář. „No ale Bořivoji, vždyť jsem ti říkala už minulý týden, že...“ zastavila se v půlce věty. „ Tyjo Bořku, co to máš na sobě za fajnový šaty?“ vydechla v údivu, když před ní známý ochlasta stál ve sněhově bílém obleku, který zářil novotou.
Byl sobotní večer a Bláža znudeně utírala barový pult, když se ve dveřích objevila známá tvář. „No ale Bořivoji, vždyť jsem ti říkala už minulý týden, že...“ zastavila se v půlce věty. „ Tyjo Bořku, co to máš na sobě za fajnový šaty?“ vydechla v údivu, když před ní známý ochlasta stál ve sněhově bílém obleku, který zářil novotou.
„Ahoj Blaženko, nesu ti ty peníze na splacení dluhu a ještě něco k tomu,“ prohodil Bořek a položil před ní čtyři tisícové bankovky. „A další runda je na mě hospodo!“ zvolal a zeširoka se na výčepní usmál.
„Kde jsi k tomu jmění přišel?“ Zmateně na něj dívala.
„To je dlouhej příběh,“ odpověděl tajemně „ale měl jsem prostě takový malý incident s jednou velkou společností a stačil jeden krátký email s dost usvědčující fotkou.“
„Ale řekněme,“ vyprávěl pořád s tím širokým úšklebkem, „že mi prostě projednou asi osud držel palce!“
„To je dlouhej příběh,“ odpověděl tajemně „ale měl jsem prostě takový malý incident s jednou velkou společností a stačil jeden krátký email s dost usvědčující fotkou.“
„Ale řekněme,“ vyprávěl pořád s tím širokým úšklebkem, „že mi prostě projednou asi osud držel palce!“
