Na mýtině před ní stála dřevěná chajda, oprýskaná a zdánlivě docela obyčejná, ale jí se při pohledu na ni svíralo srdce. Vzduchem voněla pryskyřice, mech a ještě něco dalšího, co vlastně nedokázala pojmenovat, přestože to bylo intenzivní a tak nezaměnitelné. V tu chvíli ještě netušila, že tuhle vůni ucítí ještě mockrát a pokaždé si při tom vzpomene na tenhle den, na tohle místo.
Kolik let tu strávili, každé léto bosé nohy v trávě, lovení lesklých kamínků z potoka a chytání žab. Jestlipak tu ty žáby zůstanou…?
Asi ne, napadlo ji vzápětí, developeři měli údajně naplánovaný projekt nového satelitního městečka přes celé údolí. Přístí léto tu už bude jen beton a rozkopaná hlína.
“Sbohem,” zamumlala sotva slyšitelně.
