Proměna v třpytivé mase - napsala Marie Rysová

Před třemi lety, na konci října, se mě moje tehdejší spolužačka Adéla zeptala, jestli si náhodou nechci sbalit batoh a jet s ní do Prahy na třídenní hudební festival. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta spontánnost, abych souhlasila. V té době jsem teprve poznávala atmosféru menších lokálních koncertů a hlavně jsem denně bojovala s celkem čerstvě objevenou sociální úzkostí a panikou. Ale i tak jsem v pátek ve 4 odpoledne stála připravená na nástupišti.
První den festivalu pro mě nebyl ničím průlomový. Obešly jsme pár kapel, vždy slyšely pár jejich songů a celkem brzy večer jsme se vrátily zpět na byt. Trochu jsem nad svým rozhodnutím vyjet na víkend do prahy začala pochybovat. Nedokázala jsem se na žádném koncertě pořádně uvolnit a poslední věc, co jsem chtěla, bylo se snažit držet rytmus a tančit. Nechápala jsem tu masu lidí, kdy se zdálo, že každý chce svými pohyby předtančit toho druhého. Byl to pro mě jen chaos. Proto jsem se moc netvářila na Adély nápad, zajít příštího dne navečer do Fuchsu na techno. 

Co to vlastně je techno? Jen snůška nesmyslných zvuků, bez rytmu, jen aby to bylo hlasitý a na zdech lítaly lasery. Nespalo se mi té noci moc dobře, usínala jsem totiž s myšlenkou na to množství lidí, které se mě bude snažit pohltit v hlučném prostoru. Ale nedokázala jsem ten plán zamítnout, musela jsem to prostě risknout.

Když jsme dorazily na místo, začalo se mi dělat mdlo. Celá budova byla obklopená, všude hlava na hlavě a ze dveří se ozývalo hlasité, nerytmické dunění. Snažila jsem se svojí nervozitu nedat najevo a po deseti minutách se nám podařilo prodrat se dovnitř.V tu chvíli mi málem spadla čelist až ke kolenům. Interiér klubu byl jako vystřižený z nějaké pinterestové fotku z ravu. Všude kolem stěn byly gauče, na kterých ležérně popoléhávaly třpytivé siluety. Bar byl vlastně spíš klecí, než barem a vepředu, tam kde to nejvíce žilo, se blýskal veliký dj pult a od něj šla i většina světel. 

Z mého rozčarování mě vytrhla Adély ruka, která mě táhla dolů, přímo doprostřed té rvanice. Když byla spokojená s naším místem, zavřela oči a začala se vedle mě vlnit. Nevěděla jsem, co v tu chvíli dělat. Nevěděla jsem kam s rukama, jestli mám jen stát a nebo se snažit nějak pohybovat. Nenapadlo mě nic lepšího, než po jejím vzoru také zavřít víčka a snažit se to jen nějak přežít. 

Nedokážu přesně popsat, co se stalo poté.
Možná, jak jsem už neviděla všechny ty zvláštní úkazy, začala se má hlava více soustředit na samotnou hudbu. Až teď jsem si jí pořádně všimla. Moje myšlenky se soustředily jen na ty tónu a údery, které se linuly a odrážely od stěn. Dunilo mi v hlavě a cítila jsem vibrace v celém těle. Občas byl úder hudby tak silný, až se mi zavlnil žaludek. 

K mému úžasu to nebylo vůbec nepříjemné.
Takhle jsem tam stála pár minut a jen vstřebávala. Přemohla jsem se k lehkému vlnění. Ale čím déle jsem vnímala ty vibrace, tím více mě přemáhala chuť k pohybu celým tělem. 

Nakonec jsem svůj vzdor vzdala a poprvé v životě jsem začala tančit na veřejnosti. 

A bylo to skvělé. Se zavřenýma očima jsem trhala hlavou, vlnila rukama a zjistila, že můj hudební sluch mi umožňuje předvídat nově nalezený rytmus. Cítila jsem se hrozně lehká a zároveň přikovaná k podlaze.
Bylo to jak z jiného světa. Hudba a její energie, ta hlasitost techna, vibrace odrazující se od stěn, to vše mě naprosto pohltilo. Po dlouhé době jsem dokázala nemyslet na nic. Jen se potácet ve tmavých šmouhách a vidět hvězdy šumu, který se mi dělal za očima. Byla jsem v tom momentu tak příjemně potopená, až jsem si připadala jako opilá. 

A byla jsem hrozně šťastná. 

Bylo vlastně něco kouzelného na tom být jen součást masy zpocených potřpytěných lidí.

Když už jsem začala cítit, že začínám být dehydratovaná, vzala jsem spolužačku za ruku a vyšly jsme ven najít něco k pití. Studený večerní vzduch nikdy nebyl příjemnější. Venku jsme si lehly na lavičku z palet a jen mlčky pozorovaly tmavé nebe plné smogu a nechávaly doznít okamžik.
Byla jsem hrozně překvapená, kde se ve mně vzala ta chuť k tanci. Jako by se ve mně něco zlomilo, uvolnilo a dopřálo mi si užít chvíli hlučného ticha.
Od té doby živou hudbu vyloženě vyhledávám a občas, když se to dobře sejde, dokážu se znovu dostat do tohoto tranzu a to jsou teprve ty chvíle, kdy se dokážu plně uvolnit a nemyslet na okolní svět. Vážně je něco krásného na tom být součástí zpocené třpytivé masy.